Hlavní obsah
Lidé a společnost

Nejezděte. Babička neumřela. Děda se spletl

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Bjørn Erik Pedersen/Creative Commons Attribution/ Share alike3,0/ Unported licence

Nadpis článku není nijak zavádějící - jedná se totiž o jeden z nejgeniálnějších telegramů, který tehdy zachytila máma, když pracovala na poště. A pamatujete na telegramy? A podvojné linky? A hovorny? A spojovatelky? A na telefonní omyly?

Článek

Jsem ročník 1980 a zatím si nepřipadám nijak stará. Ale nedávno jsem absolvovala rozhovor s mládežníkem, který nepustil mobil z ruky a ptal se: „A to jste fakt někdy byli bez mobilu? A co jste dělali? Cože, to nebyl ani telefon? A jak jste volali? Jaký hovorny? Jak, budka? Dopisy? Jako psát? Rukou? Ty vole,“ zahihňal se a pink, odpíchl palcem na displeji zeleného pajduláčka, který zrovna útočil na červeného pajduláčka.

Inu, milý hochu, i taková doba byla. A měla své kouzlo, které dnešní generace už prostě nikdy nezažije, nemůže zažít. A že to bylo někdy opravdu dobrodružství. Telefony, paralelky, budky, spojovatelky, hovorny, telegramy, dopisy, telefonní omyly. Někdy bylo jednodušší dovolat se z jedné ulice do druhé z okna než například z Prahy do Plzně. Tak jsem začala vzpomínat.

Foto: Pexels.com

Nesu vám telegram!!!

Třeba ten telegram. Když jsem mládežníkovi vysvětlila, CO to vlastně bylo, začal se smát. Jenže když u vás doma zazvonil zvonek, za dveřmi stál pošťák a řekl: „Nesu vám telegram,“ všem vždy zatrnulo. Protože tehdy to byla nejrychlejší cesta, jak sdělit nějakou většinou strašně špatnou zprávu. Při trhání obálky s telegramem se často lidem chvěly ruce a báli se toho, co si přečtou. Telegramem se sdělovalo hlavně úmrtí, náhlé onemocnění či jiná podobná věc, o které musel být dotyčný informován co nejrychleji. V dnešní době je to opravdu až nepochopitelné.

Moje máma pracovala na poště třicet let a za tu dobu se samozřejmě vše změnilo. Nicméně vždy vzpomínala právě na příchod výše zmíněného telegramu. Vzadu v budově byla taková místnůstka s telegrafem, kde seděla její kolegyně a přijímala po telefonu telegramy, které vypisovala ručně na blanket. Tato kolegyně byla proslavenou hysterkou a neustále mávala Hystepsem a Fenmetrazinem a asi jednou denně vždy křičela, že to „udělá“. Když se tedy z telegramové místnůstky začalo ozývat podivné pištění a štkaní, tak se všichni vyděsili s tím, že to tedy konečně „udělala“, a letěli tam.

Uvnitř ležela kolegyně na zemi a otřásala se. Když už už máma sahala po telefonu, že zavolá sanitku, všimli si, že se otřásá smíchem. Nemohla mluvit, hýkala a ukazovala na stůl, kde ležel právě přijatý telegram. Máma se spolu s kolektivem pošty sklonila nad roztřesené písmo a při čtení oné nádhery Nejezděte. Stop. Babička neumřela. Stop. Děda se spletl. Stop. se všichni sesypali smíchy na zem spolu s hysterickou kolegyní. Nedalo se totiž nic jiného dělat. Jen pak živě spekulovat o tom, jak to bude probíhat v rodině, které tento skvost bude doručen.

Foto: Pexels.com

Dobrý den, to je ministerstvo? Ne, kotelna!

Kolem roku 1985, kdy už jsem trošku rozum brala, jsem chápala, že mít v té době zavedenou pevnou linku bylo opravdové terno. Na pevné linky existoval pořadník, a pokud jste neměli známé nebo „známé známých“ nebo babičku na vesnici, která posílala jednou za čas balík s uzeným a škvarky, který se dal použít jako úplatek, měli jste smůlu a mohli jste volat leda z okna. Nebo z budky. Pokud tedy fungovala. Spíš ale většinou nefungovala - ty staré „na korunu“ bývaly vykuchané, sluchátko uříznuté, smrdělo to tam příšerně a na podlaze byla většinou louže čehosi, co nikdo nechtěl identifikovat.

Jelikož byl táta zaměstnanec letecké záchranky, dostali jsme „služební telefon“. Byl nám s velkou slávou zaveden bodrým růžolícím zaměstnancem Spojů a pamatuji si, jak jsme tam stáli shromážděni okolo něj a koukali mu pod ruce s výrazem extáze úplně nábožné, kdyby nás někdo vyfotil, musela by ta fotka mít název: „Vyhladovělá spodina sleduje vepřové hody“ nebo tak něco.

A dočkali jsme se. Měli jsme pevnou linku, huráááá! Aparát s otáčecím ciferníkem, který zvonil trrrrrrrrrrr trrrrrrrrrrr trrrrrrrrrrr… Máma šla ven do budky a volala nám, my jsme v naprostém transu poslouchali, jak zvoní, pak zvedli, táta řval „já to slyším!!“ a pak vyběhl ven on, aby to zase mohla slyšet a vidět máma. Taková to byla euforie. Okamžitě jsme všem rozdali naše číslo a první dny jen seděli a čekali, až nám někdo zavolá.

Foto: Petr Kadlec/Creative Commons/4,0 International

Pamatujete na mě? Byla jsem za korunu, smrděla jsem a nefungovala jsem. Ale stála jsem za to!

Jenže posléze se zjistilo, že je to linka podvojná, takzvaně paralelní. Takže sloužila pro víc partají nebo i pro celý panelák. Bylo to dobrodružství, protože když jste zvedli sluchátko a chtěli si někam zavolat, nikdy se nedalo odhadnout, jestli to půjde, nebo jestli „skočíte“ do hovoru jiné osoby, nebo se takto spojilo účastníků ještě více a měli jste prostě těžkou smůlu, když konverzace třeba ve čtyřech probíhala asi takhle:

  • Bobečku, tak jak dneska, vymluvíš se na něco starý?
  • Haló, to je ústředna? Nutně musím volat meziměsto.
  • Bobečku, zas někdo votravuje na podvojce, se zbláznim asi...
  • Takže si to pamatuj, koupíš dva litry mlíka, deset rohlíků, půlku chleba...jo, a párky!
  • Jaký párky, já chci meziměsto, je to ústředna?
  • A představ si, von řek, že přijde a veme magič, drzej je jak vopice...
  • Haló, Ládíku, máš to napsaný? Ne abys vzal zase to mlíko prošlý!
  • A prej přinese nějaký víno, rozumíš, mě chce normálně ukecat, no...
  • Haló, já žádám to meziměsto! Tohle není možné!
  • Bobečku, to se na nás někdo napojil. Cos teda řekl starý?

A tak podobně. Zavolat si šlo, když zrovna nikde neprobíhal hovor, jinak jste skutečně vstoupili do hovoru jiných. Naštěstí s připojením dalších a dalších pevných linek toto vymizelo, ne však hned. A s oblibou na to vzpomínám. Zvláště mi vrtá hlavou, na co se bobeček vymluvil starý.

Foto: Pexels.com

Hovoříte? Ještě hovoříte? Stále hovoříte? Jak dlouho ještě budete hovořit?

Kapitola sama pro sebe byly ústředny. Když se chtěl dědeček dovolat třeba z Prahy na Moravu, musel přes spojovatelku. Většinou tyhle baby vpadávaly neustále do probíhajícího hovoru a vybafly to slovo „hovoříte???“ s takovou rázností a kadencí, že se telefonista vesměs vyděsil a sluchátko upustil. A to se pořád opakovalo dokola a telefonát s příbuznými vypadal jako telegramový zápis:

  • no a Manka byla nějaká marodná...
  • HOVOŘÍTE?
  • Hovoříme, povídej, co je Mance?
  • áááále, ňák jí to srdíčko...
  • HOVOŘÍTE?
  • Hovoříme, sakra už...
  • ...zlobí...

A tak to šlo pořád dokola, dokud jedna ze tří zúčastněných stran neztratila trpělivost a hovor nepřerušila. Většinou hovor utnula právě paní „hovoříte?“.

Existence objednávání hovorů na poště může dnešní generaci už z principu připadat jako z říše pohádek. Já ale ty hovorny pamatuji. Nejdříve to byly vyloženě budky, kam se telefonista mohl zavřít, pak již jen takové očíslované skleněné kukaně. A pracovnice pošty volaly: „Máte tady tu Ostravu, jděte do dvojky!“ a podobně. Je opravdu těžko k pochopení, jak složité bylo dovolat se například z Prahy do Plzně. Většinou to byl zážitek na hodinu, než spojení proběhlo. Ale bylo to svým způsobem dobrodružství a telefonista se mohl večer pochlubit rodině, jak se mu povedlo „doboxovat se“ třeba do Plzně.

S tím souvisí i telefonní omyly. Jistě, jsou i dnes, ale přijde mi, že v éře pevných linek a vytáčecích aparátů jich bylo nějak více. U mobilů je telefonní omyl způsoben většinou přehozenou číslicí a dovoláte se prostě někomu jinému. Tehdy ale linky přeskakovaly kam se jim zachtělo a volat někam bylo dobrodružství, protože nikdo nevěděl, kdo se mu ozve na druhém konci.

Foto: Matěj Baťha/Creative Commons Attribution/ Share alike 3,0/Unported licence

Haló, je tam někde Karel?

Takže jste volali na pevnou linku strýce Karla, který bydlel na Brusnici u Pražského hradu, a pravidelně se ozývala kasárna hradní stráže. Po několika takových omylech byl volající obviněn, že narušuje morálku ozbrojených sil a volá jim schválně a provokuje slovy: „Nazdar Karle, ty stará vojno!“

„Kotelnáááá!“ vyštěkl například jednou na příbuzného hrubý mužský vypitý hlas, když volal své snoubence ohledně předsvatební porady. Podruhé se dovolal do krematoria a potřetí na jatka. Pak nám říkal, že skutečně přemýšlel, jestli to není nějaké znamení shůry, které mu říká, aby si ji nebral. Nicméně si ji vzal a za rok mu utekla - a představte si, že s nějakým řezníkem. Takže na tom asi něco bylo.

Také tehdy mládežníci vymýšleli zábavičky, že když jim doma zazvonila pevná linka, schválně se ohlašovali jako někdo jiný či něco jiného. Lampárna, půjčovna vzducholodí, pitevna, peklo, pražská paroplavební, nádraží Praha-Bubny a podobně, kdo to zažil, jistě si na další místa vzpomene. Jenže srandičky končí v okamžiku, kdy průser nastává. Kamarád jednoho příbuzného tehdy jako předpubertální srandista vzal vyzvánějící aparát a ohlásil se jako obsluha raket země - vzduch. Druhý den k nim do bytu přišla domovní prohlídka. U telefonu byl totiž nadřízený důstojník jeho otce, který byl „tajnej“ a před okolím vystupoval jako prostý a chudý ajznboňák.

Hezké vzpomínky na dobu ne tak dávno minulou, kdy telefonát byl dobrodružstvím na celý den, kdy se čekalo na telegram, kdy se hrála společenská hra „najdi fungující budku“, kdy nikdo nevěděl, kam se dovolá a kdo bude na druhém konci.

Nebylo to špatné. Ale radši si vezmu svůj chytrý telefon a půjdu pro dceru do školky, cestou pořídím pár fotek, a až mi zavolá neznámé číslo, nebudu se ohlašovat jako obsluha raket či pitevna, ale nevezmu ho vůbec. Protože ho můžu nevzít.

Ale tehdejší telefonická dobrodružství měla něco do sebe.

(Omlouvám se všem milým a slušným lidem za uzavření diskuse, ale přerůstalo to v urážky mojí rodiny. Děkuji a zase někdy, hezký den)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz