Ani jeden z nejvyšších českých ústavních činitelů nepopřál vítězi slovenských voleb. Je to smutná ukázka toho, jak se česká politika nechala zatáhnout do předvolebního boje na Slovensku.
Výrok, že česko-slovenské vztahy jsou dnes nejlepší v historii, působí jako fráze. Přesto to tak je. Počínaje rokem 1993 se spolupráce obou států poničená vzájemnými neshodami a spolužitím ve společném státě stále víc a víc narovnávala. A to bez ohledu na to, kdo byl zrovna u moci, přičemž politický cyklus vlád levice a pravice byl úplně odlišný v západní i východní části bývalého Československa.
Na novou úroveň posunuly obě země kvalitu vztahů, když koncem devadesátých let premiéři Zeman a Dzurinda podepsali smlouvu o bezplatném a vzájemném vysokoškolském studiu pro studenty z obou zemí. To bylo signálem, že česko-slovenské vztahy jsou něco víc než spolupráce jiných, kulturně blízkých států.
Samozřejmě, že čeští i slovenští politici měli své názorové spojence. Už jenom proto, že od roku 2004 řada Čechů a Slováků zasedala ve společné frakci v Evropském parlamentu. Takže ČSSD byl blízký SMER – sociální demokracie, ODS zase Dzurindova SDKU nebo SAS a lidovcům třeba Křesťansko-demokratické hnutí (KDH). Nikdy se to však výrazně nepromítlo do mezistátní politiky ve smyslu zasahování do vnitřních záležitostí.
Jistý zlom nastal po volbě slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Sama byla bez politických zkušeností a navíc reprezentovala stranu, která v letech 2020–2023 byla mimo slovenský parlament, což jí dávalo slabou pozici. Od první chvíle po zvolení začala nevídaně cestovat do Česka, a to při každé možné příležitosti. Zdálo se, že si užívá nadšené přijetí části české populace, která byla znechucena vystupováním prezidenta Zemana. V jednu chvíli to působilo dojmem, jako že snad chce v budoucnu kandidovat na českou hlavu státu. Ve skutečnosti v Praze hledala podporu pro svou slovenskou politiku.
Další zlom nastal, když se českým prezidentem stal Petr Pavel. V něm prezidentka Čaputová konečně našla nepolitického spřízněnce, kterého obratně přesvědčila, že by se měl osobněji vyjádřit ke slovenské situaci. Ještě před tím sama neváhala překračovat všechny diplomatické zvyklosti, například když přijela v době prezidentských voleb do jeho štábu a blahopřála mu ještě před oficiálním vyhlášením výsledků voleb.
Prezident Pavel krátce nato přicestoval na Slovensko, kde se naprosto nevhodně vyjádřil na adresu jednoho z kandidátů předčasných slovenských voleb. Také jeho pobyt byl v režii prezidentky Čaputové, takže působil jako páka jedné části Slovenska proti jeho jiné části.
To samé zopakoval prezident Pavel krátce před volbami do Národní rady Slovenské republiky, kdy varoval před volbou Roberta Fica, což by prý mohlo zhoršit česko-slovenské vztahy. Oživil tak u části Slovenska všechny zapomenuté přízraky českého paternalismu, poručníkování vůči mladšímu slovenskému bratrovi a další předsudky.
To je jeho boj a nikde není psáno, že hlava státu nemůže mít své zahraničně politické priority. Daleko horší chybou je, že česká vláda s ním o zahraniční politice ve vztahu ke Slovensku víc nediskutuje a neusměrňuje ho. Jedním z důvodů je, že ministr zahraničí Lipavský a jeho piráti jsou nejbližšími spojenci Progresivního Slovenska, jehož členkou byla také Zuzana Čaputová. Skutečnost, že si nechali od slovenské prezidentky vnutit optiku posuzování situace na Slovensku také ostatní čeští vládní politici, je neomluvitelná. Nepůsobí jako státníci, ale občanští aktivisté.
Slovensko pochopitelně mělo a má řadu problémů. Prakticky z vlastních sil zvládlo pokus Vladimíra Mečiara o zavedení autoritářského státu v letech 1994–1998. Následných osm let však ukázalo Evropě, jak mají vypadat moderní sociální a ekonomické reformy.
Podobně se v roce 2020 vzepřelo pokusům o ovládnutí policie byznysovými skupinami. Je možné, že s novou garniturou dojde k recidivě řady věcí. Slovenská veřejnost však udělala takový krok dopředu, že některé věci se budou jen obtížně demontovat. Navíc na rozdíl od let 1994–1998 je Slovensko součástí Evropské unie a přijalo řadu právně vymahatelných standardů veřejného života.
Když srovnáme výchozí podmínky života na Slovensku v roce 1918 a dnes, vidíme, že Slováci jsou nejúspěšnější evropský národ. V posledních třiceti letech navíc získali sebevědomí a zkušenost s řízením země. Samozřejmě, že mají svá specifika daná převahou vesnického obyvatelstva a malým počtem elit, které spolu nesoupeří, ale spíš si vychází vstříc, což často hraničí s neúctou k zákonům a demokratickým principům. Jsou však suverénní národ, a pokud nová politická reprezentace nebude porušovat mezinárodní závazky a lidská práva, není důvod vstupovat do jejich politického života. Navíc na jedné, názorově vyhraněné straně.
