Jsou bratři Mašínové skutečně zločinci?

Neznalost událostí, politická orientace nebo jen přejímání obecně vžitých frází z veřejného prostoru? Velice oceňuji, že si autor zmíněného článku dal práci a čtenáře alespoň uvedl do základní problematiky odbojové činnosti, které se oba bratři účastnili. Pro pochopení doby je ale potřeba mnohem víc. Předně jde o kontext doby. Padesátá léta nebyla lehkým obdobím. Na straně jedné šlo o dobu neskrývané euforie z osvobození republiky a budování vlasti, na straně druhé ale i doba plná zločinů, politických vražd a všudypřítomného strachu a propagandy. Ano, byla to doba, kdy jste se jako zcela nevinný člověk mohl jednoho krásného dne probudit a cestou do práce z kolem jedoucího tatraplánu přiskočili agenti státní bezpečnosti, kteří vás s větším či menším odporem odvlekli na nejbližší vyšetřovnu STB, odkud jste v lepším případě putovali do komunistického lágru a v tom horším pak rovnou na oprátku v plzeňských Borech. Proč? Protože se to mohlo. Proč? Protože jste byl angažovaný křesťan, demokrat, válečný hrdina, sedlák, živnostník nebo jste se jen zkrátka hodil do vypracovaného scénáře zinscenovaného procesu.

A právě v této době žili bratři Mašínové, kteří se dennodenně konfrontovali nejen se slovy svého otce: „Bojoval jsem za vaši drahou vlast. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste byli svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I vy takto jednou musíte postupovat…!“, ale i s rodinnými známými, kteří byli jeden po druhém propouštěni ze zaměstnání, perzekuováni nebo jako v případě Milady Horákové a Heliodora Píky rovnou popraveni. Byli to právě komunisté, kteří v zemi vyvolali brutalitu vůči vlastnímu národu a veřejně proklamovali, že vyhlašují válku všem odpůrcům režimu. Není tak divu, že se našli i tací, kteří vhozenou rukavici zdvihli a nechtěli jen nečinně přihlížet všeobecnému bezpráví, zlovůli a brutalitě panující moci.

Často jsou bratrům vyčítány jejich oběti. Je toto slovo ale u těchto osob adekvátní? Předně Oldřich Kašík a Jaroslav Honzátko byli členové Sboru národní bezpečnosti, o kterých se v materiálech dočítáme jako o politicky uvědomělých a aktivních, a v případě prvně jmenovaného i činného člena komunistické strany. Oba přísahali věrnost zločinnému režimu, a ačkoliv by okolnosti jejich smrti byli na delší vyprávění, nejednalo se ani v jednom případě o prvoplánový akt násilí, ale v daném okamžiku nutnost hájit život svůj a svých blízkých. Nevyčítáme-li členům protinacistického odboje útok na členy gestapa nebo snad Reinharda Heydricha, proč vyčítáme příslušníkům třetího odboje útok na členy Státní bezpečnosti? Nešlo snad v obou případech o represivní státní aparát?

Mnohdy je za nevinnou oběť označován i pokladník Josef Rošický, člen KSČ, který při obraně převážené hotovosti sám se zbraní v ruce zaútočil na Josefa Mašína, kterým byl následně při vzájemné potyčce smrtelně postřelen. Ptejme se tedy, kdo nosil na počátku padesátých let střelnou zbraň a dále, nejednalo se stejně jako v předchozím případě o člena strany, která perzekuovala, zatýkala a vraždila vlastní občany? Konec konců, samotné přepadení nebylo vedené ani úmyslem vlastního obohacení, jak bývá často popisováno, ale cílem vysvobodit vězněného Ctirada Mašína z jáchymovských uranových dolů.

Svět není zkrátka černobílý, každý můžeme mít na činnost bratří Mašínů, Milana Paumera, Václava Švédy a Zbyňka Janoty svůj vlastní názor. Dříve než ale někoho odsoudíme, měli bychom se seznámit s okolnostmi oné doby, prostředím a konec konců i osudy stovek nevinných obětí a tisíců perzekuovaných, kteří po více jak čtyři desetiletí trpěli pod jhem ideologie, která sice navenek hlásala líbivá hesla, ale uvnitř hnilobně ničila životy všech, kdo se jí znelíbili.

Zdroj: