Česko-slovenské slovo týdne: snad vs. azda

Pár slov o slově snad

Modální částice jsou nenápadné zbraně, jimiž se v komunikaci oháníme denně. Spektrum motivací, jež nás k tomu vedou, je přitom překvapivě pestré. Se striktním užitím výrazu snad se setkáváme ve zvolání „To snad ne!“.

Častěji jde ale o vyjádření nejistoty, nechuť či nemožnost vyřknout jasné stanovisko či soud, a to často i v případě tak banálních otázek jako „Sníš čtyři knedlíky?“ nebo „Nemám si tu sukni koupit o číslo větší?“.

V literárním textu může být nositelem jisté rozmáchlosti, načrtnutí – když třeba o nějaké postavě prohlásíme, že pocházela „snad z Francie“ nebo že „byla snad levobočkem panovníka“, nutnou představu nám to dá a dál to nemusíme rozvádět.

V byznysu vyjádření nejistoty často znamená jasné ne; týká se to zejména výrazů možná nebo asi – snad v nás totiž evokuje naději a nevyslovené přání.

Na druhou stranu v textu písně Wabiho Daňka Nevadí („Zkoušky přijímací, / potom pád. / Znalosti jsi měl, / cos neměl, / byli známí, / takže litujeme, / za rok snad.“) zní striktně až až. (Leč „nevadí, zase bude líp!“)

Obecně odmítnutí nadějí podbarvovat nechceme. A naopak: tvrzením, že něco možná dobře dopadne, jako bychom jedním dechem připouštěli, že to tak dopadnout i nemusí. Což může být koneckonců i pravda, ale kdo to potřebuje slyšet, že?

Češka o slově azda

Řekne-li se azda, vybaví se mi jako první slovenská lidovka Zdola Zvolena lúčka zelená, končící slibným veršem „o pol noci dvanásť rázy, / azda ho už neporazí / a nad ránom zas / a nad ránom zas“.

Pyšná na to nejsem, ale něco mě pudí ptát se, kdo je to ten azda (a má něco společného s gazdou?) a co pro něj můžu udělat.

Nic naplat, nečteme-li slovensky denně, můžeme nabýt mylného dojmu, že některé výrazy se vyskytují už jen v lidové slovesnosti, a ne v takových výdobytcích moderní doby, jako je sportovní zpravodajství nebo dotazníky zákaznické spokojenosti.

Když zalistuju svým oblíbeným slovenským textem, Otčenášovým Keby, fiktivními dějinami moderního fašistického Slovenska, azda se tam nechová jako krotké a nerozhodné české snad, asi, možná.

Každý příklad zní jako rána na solar, další variace na řízné: „To si snad děláte šoufky!“ („Ba azda aj horšie – možno by to viedlo až k deportácii Slovákov kamsi na Čukotku podľa najhoršieho ratingu C–.“)

Že by právě proto (alespoň podle dat z obou mluvených korpusů, o které se v našem seriálu opíráme) využívali Slováci při hovoru modální částice třiapůlkrát méně než Češi? Nebo jsme prostě víc nejistí a uhýbaví?

Jana Matějková, muzejnice, recenzentka dětských knih

Niečo o slove azda

„Ak máte dokonalý klobúk / tak nestane sa žiadna chyba / nikto si nevšimne, že pod ním / vám azda možno čosi chýba,“ spievajú Lasica a Satinský v piesni Klobúk.

Častica azda sa spolu so svojimi príbuznými sestrami možno, asi, vari radí k tým nenápadným slovám, po ktorých siahneme vždy vtedy, keď nás pri konštatovaní nejakého faktu prepadne pochybnosť a neistota.

Podľa Ľ. Králika jedna z možných (aha!) interpretácií hovorí, že toto slovo vzniklo pravdepodobne (aha!) ako obmena opytovacej častice aza, zloženej z výrazov a a za, pričom sa predpokladá (aha!), že novšie koncové da môže byť podľa častice da (s významom ba; asi, okolo; áno).

Eventuálne (aha!) tu ide o redukciu z pôvodného asi-da. Nech už je pravda o jej vzniku akákoľvek, platí, že tieto slová máme v jazyku preto, že nám umožňujú hovoriť o niečom aj vtedy, keď si tým nie sme úplne istí.

Sú to vlastne také komunikačné poistky svojho druhu, príklady jazykovej skromnosti, ale aj jazykového opatrníctva. Azda to je len mediálna recesia, keď napríklad v novinách čítame: „Americkej ekonomike sa darí. Európa sa prepadá azda až do recesie.“

Druhá možnosť je, že po týchto slovách siahame v situácii, keď si síce sme istí, ale z nejakých dôvodov nechceme svoj názor vysloviť bez obalu, natvrdo. Vtedy tieto výrazy fungujú ako také malé žmurknutia na komunikačného partnera: veď my dobre vieme, ako sa veci majú.

Presne ako u Lasicu a Satinského: je celkom jasné, čo pod tým klobúkom niektorým jedincom chýba. Azda. Možno.

Slovenka o slove snad

Hovorí sa, že slová si neosvojujeme vo vzduchoprázdne, ale v istom kultúrnom či privátnom kontexte, vďaka ktorému sú v našom povedomí súčasťou istého jazykového poľa, Sprachfeldu, ako hovoria Nemci.

České snad zahŕňa celú škálu hodnôt od neistoty, istej pochybnosti až po možnosť či presvedčenie, nádej. Snad nic, snad něco, ako znie názov básnickej zbierky J. Kolářa.

Zatiaľ čo v slovenských časticiach azda, nebodaj aj pod vplyvom ľudovej etymológie možno vnímať pri vyjadrení neistoty chumáčiky fatalizmu („až Boh dá“, „nech Boh dá/nedá“), v českom snad počuť ozvenu prídavného mena snadný (ľahký).

Ľahkosť ako metaforické východisko pri vyjadrovaní neistoty nachádzame pri modálnych časticiach aj v iných jazykoch (porov. nemecké vielleicht, dánske wellicht, okcitánske be(n)leu či hornolužickosrbské snadź).

Iný výklad hovorí, že slovo snad vzniklo z predložiek s a nad s prvotným významom „byť nad niečím, na povrchu niečoho“. Tak či onak oproti slovenským náprotivkom české snad konotuje životnú ľahkosť, pohodárstvo, bytie nad vecou.

A možno aj závan akéhosi ľahtikárstva, nespoľahlivosti, čo sa odráža v spojení to jsou samé snady a kdyby. Napriek tomu je fajn mať slovo na tie prípady, keď nechceme brať všetko príliš vážne. Ešteže sa ani Slováci častice snáď úplne nevzdali.

Martina Ivanová, pracovnice Filozofické fakulty Prešovské univerzity a Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra SAV, věnuje se gramatice, lexikografii a překladatelství