Na jubilejní MOVE Fest 2023 (2): Tanec v ulicích a mladá krev

V další části reportáží z ostravského festivalu tance a pohybového divadla Move FEST se podíváme na taneční intervence choreografie The Urge do (nejen) veřejného prostoru, na temná zákoutí města i mysli nebo na nejmladší taneční účastníky.

The Urge (to dance and share)
Na ostravském festivalu MOVE Fest diváci mohli zažít hned třikrát, respektive čtyřikrát stejný taneční projekt, ale pokaždé s jiným obsazením a v jiné lokaci, což je výjimečná příležitost k tomu sledovat životní cyklus choreografického materiálu. Jedná se o The Urge choreografky Ceren Oran, která vytvořila dynamické pohybové pásmo taneční pásmo z krátkých videí, která vytvářeli a natáčeli tanečníci během covidové doby ze svých domácích improvizací. Všechno jsou útržky současného tance, který dohromady tvoří soudržnou choreografii určenou k provádění pod širým nebem, nebo přinejmenším v netanečním prostředí. Tanec ve veřejném prostoru má svou sílu a záběr. Oslovuje náhodného diváka, ve kterém může vzbudit širokou škálu emocí, zvědavost, překvapení, údiv, touhu přidat se a možná i inspiraci k návštěvě divadelního představení (?) Především je demonstrací lásky k tanci, k vyjádření pohybem a ke sdílení energie.

Na MOVE Fest sjely skupiny tanečníků z České republiky, Slovenska a Německa. Česká festival zahajovala ve středu na Alšově náměstí. Ve čtvrtek se site specific konal krátce před soumrakem na pozoruhodném místě u vítkovického Dolu Hlubina (národní kulturní památky). Je to zvláštně tísnivý a zároveň ohromující industriální prostor, ze kterého jako z postapokalyptických trosek gigantické vesmírné základy nebo vrakoviště lodí vyrůstá stranou jedna drobná hladká moderní budova, Futureum. Skrývá pod sebou vchod do útrob části dolu, do bývalé výkopny a mlýnice, a u jejího proskleného zádveří se v chladnoucím podvečeru konalo vystoupení německé skupiny. Potom v pátek se sešli slovenští tanečníci na malém a malebném Jiráskově náměstí v centru města a tančili skutečně v běžném životním prostoru místních obyvatel. Vystoupení před Futureem zjevně sledovali diváci, kteří přišli „na představení“, ale na rynku uprostřed městského ruchu se vedle nich ocitli i náhodní svědkové. Někteří se jen se zájmem ohlédnou, jiní se na chvíli zastaví, než se zase rozejdou za svými vlastními cíli, další zcela netečně procházejí, nakládají zboží, stěhují nábytek, spěchají s pugétem na schůzku, baví se, nechybí ani malé děti, které sice nevědí, na co se dívají, ale zajímá je to, stejně jako bohorovně zevlující pitoreskní postavy, které má každé město.

V sobotu se všechny tři skupiny, čítající v tu chvíli třináct tanečníků a tři hudebníky, sešly v prostoru Trojhalí Karolina, před zraky uzavřené skupiny návštěvníků festivalu. Je trochu škoda, že síla tolika interpretů zůstala skrytá v insiderské taneční komunitě a nebyla právě vyzkoušena ve veřejném prostoru na náhodných divácích, protože znásobení jejich energie zejména v unisono pasážích by mohlo mít velký efekt. Každá skupina měla ve svém projektu vlastního živého hudebníka – Češi a Němci saxofonisty (tedy saxofonistku a saxofonistu), Slováci tančili za doprovodu křídlovky, a pro všechny performance je zároveň daný elektronický reprodukovaný základ, který kopíruje dramaturgickou linku, s typickým delším útlumem před velkým finále, jímž choreografie vrcholí.

Vystoupení německé crew působilo jako expozice individualit. V nehostinném prostoru postapokalyptické památky lze jen stěží usilovat o vřelou výměnu energií. Ale je to skvělý experiment (!). Slováci na náměstí ve městě působili najednou jako soudržná a vzájemně napojená skupina, potěšení z tance bylo zřejmé, divák již mohl rozpoznávat známé choreografické pasáže a kombinace a začít uvažovat nad rozdílech v jejich provedení a jakou kvalitu jim přináší ten který tanečník. A společné vystoupení v Trojhalí dalo vyniknout obojímu – síle kolektivu a individualitě interpretů. Mohli vstupovat do choreografie skrze takměř kanonické nástupy a stejně tak se vracet do výchozích pozic. Struktura choreografie vystoupila do popředí a stala se požitkem. Již známé vzorce zapadaly do mozaiky jako puzzle. Síla skupiny se násobila a zároveň si bylo možné povšimnout, jak se choreografie liší v těch detailech autentické interpretace. Gesta se variují, tanečníci mohou zaujmout jinou pozici v prostoru vůči sobě, délka dráhy pohybu se může mírně lišit, energie vkládaná do něj je také jinak dávkovaná, při repeticích dává jeden důraz na pohyb jedním směrem, druhý zdůrazňuje opozitum, je možné sledovat a porovnávat množství detailů. Všichni přitom hovoří jedním jazykem, ale každý říká trošku něco jiného. A hudba se dostává do souzvuku, ačkoliv třeba u německého vystoupení šlo předtím o velmi výraznou a nemelodickou intervenci.

Vraťme se ještě na chvíli do temnoty noci a dolů. We will go through the mines. Hlubina ovšem evokuje spíš opuštěné vrakoviště vesmírných lodí z Divoké planety než doly v Morii. Nicméně – projekt Zátěž bez tíže, site specific situovaný v již zmiňovaném Futureu, ale tentokrát skutečně v jeho temných útrobách, není určitě typ projektu vhodný pro diváky trpící klaustrofobií nebo závratěmi. Performeři, především akrobatky, závěsné akrobatky a mezi nimi i zdatný parkourista, oživili pod vedením finské artistky Ilony Jäntti a naší Šárky Bočkové jeho industriální prostor. Ne velký, ale přece působil dojmem nezměrné hlubiny, ačkoliv diváci sešli jen pár metrů a většinu performance pozorovali z jediného schodiště. Pocit pomíjivosti a křehkosti byl asi tím hlavním, co je této cestě doprovázelo. Možnost být performerce doslova na dosah ruky a sledovat zručnou techniku v detailu, stejně jako pozorovat akrobatickou akci z nadhledu, byl intenzivní zážitek. Nešlo ani tak o estetiku nebo propracovanost choreografie, což je v akrobacii vůbec obtížná meta, ale spíš o koncept celé události. Návštěvníkovi festivalu by se jinak mohlo podařit zůstat vcelku nedotčen místní historií, kdyby se kvůli performancím nemusel vydat i pod zemský povrch. Město se tak samo stává součástí událostí a procesu, téměř s člověkem komunikuje. Dokážu si představit takový typ doprovodného programu jako trvalou součást místní expozice a i site specific intervence venku na povrchu. (Visela tu už někdy Eliška Brtnická? To si musím také zjistit.) Prostředí je to však přeci jen především tísnivé a člověk rád po představení vidí hvězdnou oblohu a dýchá čerstvý vzduch, byť už chladnoucí v podzimním tichu.

Fresh Dance
Jeden večer byl věnován i tanečnímu mládí, pod názvem Fresh Dance na půdě Janáčkovy konzervatoře. Svou tvorbu tu představila choreografka Nela Rusková, která absolvovala právě JKO, ale nyní studuje bratislavskou VŠMU. A přivezla si i hosty za Slovenska ze své současné alma mater pro průřez choreografiemi, které vytvořila pro různé ročníky. Nela Rusková vychází z kodifikovaných technik moderního tance, které jsou od 60. let jakýmsi podhoubím dnešního současného tance (jakkoliv já si stále myslím, že v našem regionu jsme stejně, ne-li více ovlivněni německým výrazovým tancem, ale to je spíš do akademické diskuse). Sdílí jejich principy a jejich estetiku a jejím interpretům to zjevně vyhovuje. Je i správné procházet těmito fázemi a je legitimní uchovávat estetiku krásy a přirozenosti, není nikde psáno, že všichni musíme být extrémně avantgardní a rvaví. Mladá choreografka je sama zjevně citlivou umělkyní, otevřenou také práce s jinými médii než tancem.

Domnívám se, že je dobré uvědomit si, kde se nejmladší tvůrčí i interpretační generace cítí bezpečně, a že existuje pluralita cest. Na festivalu byli mezi hosty studenti pražské konzervatoře Duncan centre, jejichž přístup k umění a seberealizaci jde jinou cestou než skrze taneční techniky. V našem tanečním světě pospolu musí koexistovat a žít absolventi konzervatoří zaměřených na autorský experiment, na moderní tanec i na klasickou akademickou techniku – ti všichni by v ideálním případě měli sdílet společný prostor umění a měli by být schopni vzájemného dialogu, vzhledem k tomu, že tvoří jednu generaci. Je správné přivádět je do vzájemného kontaktu, kdy mohou přemýšlet bez předsudků o motivacích svých souputníků.

Nela Rusková večer otevřela krátkým sólem, jeho první část, ponořenou v tichu, doprovázela jen útržky textů písní Beatles propojených s izolovanými pohyby. Druhou část sóla podbarvovaly zvuky pralesa nebo lesa plného ptačího zpěvu a choreografka jen stupňovala svou křehkost, aby v závěrečném okamžiku zůstala před publikem stát se slunečnicí připevněnou na obnažených zádech. V tuto chvíli asi znamená slunečnice jako symbol víc pro mne než pro ni, ale to nevadí, synchronicity se dějí napříč místem a časem…

Část duetu muže a ženy Percepcia, jehož hlavní výraz ale neleží na choreografii, nýbrž na filmové projekci, představovala druhou ukázku. Na plátně dochází k většímu fyzickému sblížení než na jevišti, živá část choreografie je uctivě zdrženlivá, čistá, náznaková. Pár na snímku svá těla přikrývá vlhkou sádrou, tanečníci na jevišti jsou nesmělí. Jemné doteky jsou téměř mimovolné, ačkoliv signalizují velký cit. Tanečníci ustupují filmu, který má v detailech větší výpovědní hodnotu a nabízí svou metaforu, která rezonuje s tématem svobody, osvobození, člověka i umění, pryč se skořápkou a s tím, co není pohyblivé.

Kvartet tanečnic rozehrál v choreografii Ínsan hru s naddimenzovanými saky, pohrává si s atributy ženského a mužského vidění světa a akcentuje téma svobody a emancipace. Zajímavou pasáží je vizuální efekt, hříčka s ženskými vlasy, kdy v kombinaci s naopak oblečenými saky se mění temena hlav v anonymní obličeje. Choreografka říkala, že obsah choreografie koresponduje s použitou hudbou, nebylo by tedy možná od věci dát divákům i překlad arabského textu. To samé podle mě dnes platí – pro diváky z prostředí mimo umělecké konzervatoře – francouzštině. V choreografickém kvintetu TenonGrasse používá pět písní, mimo jiné od Edit Piaf a Jacquese Brela. Ikonické jsou jejich melodie, ale pokud si hrajeme s odstíny textů, je to pro mne komplikace (přičemž já znám Ne me quitte pas a Ces gens la v podání Petra Zusky z jeho celovečerního baletu, což je ale na druhou stranu něco, od čeho se musí člověk naopak oprostit, protože Zuskova práce byla ve své době velké emotivní a zralé dílo). Tanečnice střídají esteticky libozvučné, dá-li se to říci ve vztahu ne k hudbě, ale pohybu, výjevy a situace, které připomínají žánrové obrázky. Jedním z motivů je žízeň či očista, kdy je jedinou rekvizitou malé akvárium s vodou. Choreografie evokuje asociace jako je únava, práce, ženská komunita, péče, ale i stereotyp a rozdělení světa.

Z programu vyčnívala jiným principem práce s pohybem hostující Tereza Krejčová, absolventka SEAD Salzburg Experimental Academy of Dance, která se svým kolegou Raulem Aranhou zatančila duet Called Me Blind ze své inscenace How to Represent a Broken Heart, respektive rozvedla jednu pasáž do nové podoby právě pro vystoupení na festivalu. Technicky nevychází z moderny, ale z kontaktní improvizace, využívá civilnější pohyb v gestu i skoku, a staví duet s obloukem vývoje. Choreografie je dynamická, prostorová, se silnými impulzy, které těla přebírají a rozvíjejí, je v ní přítomná divokost ženy a zralá přemýšlivost muže. Z poznámek zůstávají například slova – převaly, jeho tíha, mlha, křeč, lyrická radost. Což je asi nejsilnější dojem, harmonie, kterou provází pnutí.

The Urge / The Urge Grows
Koncept, umělecké vedení, choreografie: Ceren Oran
Choreografická spolupráce: Maayan Reiter, Rotem Weismann
Dramaturgický dohled: Karolina Hejnová
Umělecké produkční řízení: Rat&Tat – Kulturbüro
Asistence produkce: Caroline Skibinski, Florian Greß
Technologické řízení: Peer Quednau
Části choreografie v unisonu vychází z lockdownových videí od Phila Hulforda, Sophie Pouchtou, Clementine Herveux, Elisy Ruffato a Kamoly Rashidova.

Česko:
Tančí: Klára Ešnerová, Michal Heriban, Michaela Kadlčíková, Tomáš Pražák, Jana Ryšlavá, Helena Arenbergerová
Hudba: Hüseyin Evirgen (elektronika), Marcela Kučová (saxofon)

Slovensko:
Tančí: Matúš Szeghö, Miriam Budzáková, Paulína Šmatláková, Andrej Štepita, Klára Ešnerová
Hudba: Hüseyin Evirgen (elektronika), Robert Kolář (trubka)

Němeco:
Tančí: Jin Lee, Jihun Choi, Lena Klink, Rotem Weissmann, Laura Manz, Lukas Malkowski, Michal Heriban
Hudba: Hüseyin Evirgen (elektronika), Jeannot Salvatori (saxofon)

Fresh Dance
Nela Rusková: You Know
Nela Rusková: Percepcia
Nela Rusková: Ínsan
Tereza Krejčová: Called Me Blind
Nela Rusková: TenonGrasse

Zátěž bez tíže
Koncept a  umělecké vedení projektu: Ilona Jäntti, Šárka Bočková
Performeři: Viktorie Szalóczi, Markéta Schacherlová, Bára Beinhauerová, Monika Spáčilová, Lucie Mičková Kovářová, Jakub Baloun, Alena Dvorská, Adéla Jordáková
Hudba: AGF/Antye Greie – Ripatii