Vše začalo, když v sedmi letech dostal od prarodičů svého prvního veterána, bílou Ladu 1200, přezdívanou žigulík. Nikdo však nečekal, že se u jednoho nezastaví. Dnes obhospodařuje žigulíky, favority, felicie, ale také moskviče, mercedesy, a dokonce hasičské avie a liazky.
Odmala ho totiž lákalo cokoli, co se hýbalo nebo vydávalo zvuky – od lokomotiv po nejrůznější stroje. Volný čas trávil s dědečkem v dílně a s tatínkem za volantem.
„Když si prarodiče na chatu pořídili favorita, starého žigulíka mi dali. Mysleli si, že potom půjde do šrotu, ale místo toho zůstal rozebraný a schovaný asi dvanáct let. A před čtyřmi lety jsem na něm začal pořádně pracovat,“ vzpomíná veteránista Jakub Metelka.
Poté, co odmaturoval na gymnáziu, bylo jasné, že jeho kroky povedou jinými směry. Vyučil se klempířem a automechanikem. Společně s otcem pak začali z nostalgie veterány skupovat ve velkém. Tehdy se lidé těchto aut rádi zbavili, a tak se jejich ceny nepohybovaly v nijak vysokých číslech. Svého nejdražšího žigulíka pořídili za 32 tisíc, ale dnešní cena už sahá k padesáti tisícům i výš.
Drahý koníček
Nejcennější je však pro něj Moskvič 408, kterého koupil v roce 2005. Vidět ho tu je vzácné a mít ho ještě vzácnější. „Moskviče lidé jako veterána velmi opomíjejí, což je škoda. Často si ho spojují s aktuálním Ruskem nebo minulým režimem. Je to ale neúnavný dříč, vydrží mnoho a jezdí se s ním skvěle,“ vysvětluje zapáleně.
Mít toto auto byl vždy jeho dětský sen. Nikdo z rodiny ale nechápe proč. Přestože lidé většinou více pozornosti věnují americkým veteránům, Metelka se s pevným přesvědčením orientuje na československá a východní auta. Žigulíky i škodovky ho provázejí celý život a mají tak pro něj nostalgickou hodnotu.
Každé auto musí mít svůj příběh, říká sběratel veteránských tatrovek |
Není pochyb o tom, že jde o skutečně drahý koníček. „Cena se pohybuje podle situace na trhu. Troufám si tvrdit, že by v těch veteránech i s věcmi kolem nich mohla být hodnota kolem milionu až milionu a půl,“ vyčísluje veteránista. Za povinné ručení, technické prohlídky a náhradní díly ročně zaplatí přibližně až osmdesát tisíc korun.
O finanční náklady se dělí se svým otcem. Peníze však nejsou tím jediným, co pro veterány obětuje. Do jejich oprav a údržby vkládá většinu svého volného času. Převážné množství oprav si totiž na svých autech dělá sám, od mechanických až po klempířské práce. Na některé části si však netroufne, ať už kvůli nedostatku prostoru, nebo času. Například u jeho hasičských veteránů by při větších potížích musel do hry vstoupit i autojeřáb.
Moskvičem na dovolenou
Práce na větších veteránech se celkově od těch osobních výrazně liší. „Bolí z nich víc záda, protože je v nich všechno o dost větší a člověk se tak i víc nadře. Zatímco žigulík má olejovou náplň do motoru kolem čtyř litrů, liazka okolo osmnácti,“ porovnává.
Navíc vše funguje jinak kvůli odlišným pohonným hmotám. Osobní veterány má totiž všechny benzinové, kdežto velké veterány mu přinesly novou zkušenost v podobě naftových motorů.
Mít veterána je životní styl. Sehnat ho za rozumnou cenu už ale není možné |
Jezdit se dá podle něj se všemi jeho auty kromě pěti, která čekají na „neúplnou renovaci“, tedy například vyvaření, nový lak nebo mechanické práce. Problém tkví v platné technické prohlídce. Jelikož by bylo příliš náročné mít ji na každém z nich, na sezonu vybírá jen pár, s nimiž jezdí na výlety nebo na srazy veteránů.
„Dřív jsem objížděl každý sraz, ale teď už si více vybírám, kam pojedu. Je to hlavně o komunitě. Za ty roky jsem si vytvořil řadu kontaktů a kamarádů, se kterými se třeba vidím jen na těch srazech jednou dvakrát do roka,“ vypráví.
S veterány necestuje jen po srazech, ale dokonce i na dovolené. Letos vyrazil vysněným moskvičem. Řídí se heslem „Vždy připraven“, a tak si s sebou vozí prakticky malou pojízdnou dílnu. „Kamarádi se mi smějí, protože v kufru leží naspodu nejdřív nářadí, mezi ním náhradní díly, abych nebyl překvapen, a pak teprve věci na dovolenou. S sebou vozím dokonce i přípravky na leštění a kbelík na umývání,“ vyjmenovává nepostradatelnou výbavu. S potížemi zkrátka musí vždy počítat.
Vysněný kousek do sbírky? Hasičský žebřík
Kromě nutnosti nekonečných oprav veterány vyžadují i mnohem větší cit při řízení. Na silnicích neodpouštějí chyby a promlouvají zvuky i vibracemi. Proto řidič musí znát svého veterána důkladně, být skutečně odhodlaný, ale také mít i technické cítění. Liazka (Škoda 706 RTHP) však osobní auta překonává v náročnosti.
„Hodně lidí říká, že je to škola řízení v nejčistší podobě, což je pravda. Protože liazka se rozjede i bez vzduchu, ale nezastaví. Takže musím hlídat neustále vzduch, dvojité spojky, meziplyny, a hlavně myslet na to, že nezabrzdí hned,“ směje se. Platí tu tedy pravidlo, že chybami se člověk učí. I přes komplikovanost jízdy si ale řízením liazky vždy vyčistí hlavu a odpočine.
Skvosty brněnského technického muzea. Vystavuje jehlu i ženijní kolos |
Sbírku dále rozšiřovat nehodlá, protože by bylo potřeba více prostoru i času, kterého už nemá tolik jako dříve. Přesto mu stále chybí spousta vysněných veteránů. Když se naskytne příležitost, je tedy velice těžké ji odmítnout.
„Když se s tím autem projedu a cítím, že ještě nechce umřít, tak si ho prostě musím vzít. Srdce pro auta mám velké, ale ty nervy tomu pak odpovídají,“ přiznává Metelka. Výraznou motivací pro nenakupování dalších je i snaha nedostat se do bodu, kdy by musel své veterány začít rozprodávat. „Zlomilo by mi srdce, kdybych viděl, jak s nimi odjíždí někdo jiný,“ dodává.
Teď se soustředí na hasičské skvosty. Snaží se získat hasičský žebřík ZD 12, ale musí počkat, až se ho budou chtít někde zbavit. Uniformy i vybavení už má. I když se o požární techniku zajímá, hasičem být netoužil. „Mám pro toto povolání velký respekt, který chci vyjádřit skrze prezentování jeho historie,“ oznamuje.
Díky hasičským veteránům by se mu mohla otevřít i možnost spolupráce s Technickým muzeem v Brně, kde teď jeho kamarád opravuje Škodu Sentinel.
