Tajemné č. 10. Závazek, rutina, prokletí. Jak to s desítkou bylo ve Slavii?

29. leden 2023. Přesně ta chvíle, kdy si zasloužilo zpozornět. Nová desítka je tu!

Zase se jednou našel borec, který se nebál přetáhnout přes hlavu sešívaný dres s nejsledovanějším číslem. Christos Zafeiris si jej při prvním seznámení před výkopem ligového utkání Slavie proti Jablonci (5:1), kdy byl v rámci předzápasového programu poprvé představen fanoušků v Edenu, prohlížel s velkým zalíbením.

„Desítku jsem chtěl vždycky, mám ji rád,“ svítily mu oči. „Nosí ji třeba Modrič, můj oblíbenec. Když je volná a člověk si ji může vzít, měl by to udělat, ne? A pak dokázat lidem, že si ji zaslouží.“

Ale počkat. Co je vlastně na desítce tak výjimečného? Vždyť je to pořád jen číslo. Jednička a nula vedle sebe. Kdo kromě matematických nadšenců v téhle symbolice vidí něco víc?

Fotbalový fanoušek by rozhodně měl.

Desítka, to bývá na zeleném trávníku známka nejvyšší kvality. Jen tak někomu se na dres nežehlí, je vyhrazena pro nejvýraznější persony. Nebude náhoda, že ji hrdě nosili Pelé, Puskás, Maradona, Zidane či Messi – vždyť už antický filozof a matematik Pythagoras považoval kulaté číslo deset ve své filozofii za vrchol a dosažení dokonalosti.

Ve fotbalovém prostředí jako by desítka znamenala ještě něco víc. Cosi extra, nepopsatelné kouzlo, punc výjimečnosti. Nebo možná X faktor, pokud si chcete pomoct oblíbeným výrazem kouče Jindřicha Trpišovského.

Číslo deset patří těm, kteří na hřišti umí předvést něco, čím se odliší. Kdo si ho troufne nosit, musí počítat s tím, že právě to od něj fanoušci budou žádat. A že budou mít minimálně dvakrát vyšší nároky než na ty s „obyčejnými“ čísly.

Platí to ale bez výjimky i ve slávistické historii? Měl vždy desítku hráč, který s míčem u nohy svedl zázraky? A která sešívaná desítka byla nejlepší?

Pojďme těmto otázkám přijít na kloub.

Kdy a kdo vlastně jako první oblékl sešívaný dres s posvátným číslem? Archiv prozradí. Píše se rok 1950, Slavia nese podivný název Dynamo, na programu je první kolo ligové sezony a s desítkou na zádech vybíhá muž jménem Bohumil Trubač.

„Bohouš byl poctivec, proto často nosil i kapitánskou pásku,“ vypráví Vladimír Zápotocký, fotbalový historik a snad největší znalec slávistických dějin. „Najdete ho na fotce ze dne, kdy Slavia otevírala starý stadion v Edenu, tehdy týmu šéfoval. Pomohl i v roce 1952 zpátky do první ligy. Ukázal se jako věrný syn. Nikdy nehrál za nároďák, ale byl naprosto spolehlivý. Doplácel jen na to, že nikdy neměl svůj flek – odkopal všechno. Jeden zápas byl pravá spojka, v dalším levý bek. Tehdy měla Slavia málo kvalitních fotbalistů a sestava se lepila, jak se dalo.“

Když už padly výrazy spojka a bek, zastavme se u dobového rozestavení – to má totiž pro rozplétání našeho příběhu velký význam. Číslování se v tehdejším Československu zavedlo právě ve zmíněném roce 1950 a cifra, kterou měl hráč na zádech, se úzce pojila s jeho pozicí na hřišti. Dá rozum, že desítku nosili ti, které zajímalo spíš střílení gólů než bránění, ale k jakému postu nejčastěji patřila?

Hrálo se na pět útočníků a číslovalo se zprava: pravé křídlo sedm, pravá spojka osm, střední útočník devět… desítka tedy připadla levé spojce.

„A byla to šmudla. V systému pěti útočníků byla posvátná devítka, střeďák, na toho všichni koukali,“ přesvědčuje Václav Petrák, dlouholetý slávistický kustod a nyní průvodce v klubovém muzeu v Edenu. „Vedoucí útoku, to byla role pro mistry. Noblesní post. I Pepi Bican si s devítkou na stará kolena zahrál. Levá spojka? To se tolik neřešilo.“

Snad i proto platilo, že v sestavě, kde měla podle tehdejších regulí místo jen čísla od jedničky do jedenáctky, se majitelé desítky dost často točili. Slavia se navíc spíš třepala o život, než aby proháněla špičku, i proto se sestava proměňovala.

„Do roku 1957 se s číslem deset střídali mnozí. Ze slavnějších třeba Hubálek, Andrejkovič nebo Nepomucký,“ vyjmenovává Zápotocký. „Ale první, kdo ho nosil dlouhodobě, byl od jara 1958 Alois Hercík, reprezentant. Až do dvaašedesátého byla desítka jeho.“

Právě v té době číslo deset fotbalově zbožštělo. V létě 1958 s ním svět poprvé okouzlil Pelé, fotbalový král. Na mistrovství světa ve Švédsku coby sedmnáctiletý nastřílel šest gólů, rozhodl finále, přiváděl fanoušky v úžas dokonalou technikou a když se černobílé záběry jeho kliček rozletěly do všech koutů planety, desítka se vmžiku stala symbolem nejvyššího fotbalového umění.

Slávisté si ovšem právě v té době museli vytrpět poslední etapu ponurého období, která vrcholila v roce 1963 sestupem do druhé ligy.

„Tehdy jsme se vlastně pořád třepali o záchranu, zkoušelo se tisíc hráčů, desítku nosil kdekdo. Divná doba,“ povídá Petrák.

Hned po návratu do nejvyšší soutěže ale začaly lepší časy. Slavia se zbavila neoblíbeného Dynama v názvu, vrátila se k původnímu jménu a v lednu 1965 přivítala muže, se kterým si číslo deset dodneška pojí spousta pamětníků. Josefa Píšu lovila i Sparta, v Ostravě už dokonce dostal klíče od bytu, ale nakonec si vybral Slavii. A tam potvrdil pověst, která ho provázela: houževnatý chlap s mimořádně tvrdou střelou, který se na hřišti s ničím nepáral. Přišel v devětadvaceti z Bohemians – tehdy přejmenovaných na Spartak Stalingrad – a během tří sezon si ho slávisté zamilovali. V lize nastřílel sedmnáct gólů, ale hlavně pro tým příkladně dřel, což fandové uměli ocenit.

Už předtím si zahrál i za olympijskou reprezentaci, ale jen v kvalifikaci – komunističtí papaláši ho na turnaj do Tokia nepustili, jeli prověření, u kterých nehrozilo, že by mohli uvažovat o emigraci. Ve Slavii končil po zájezdu kolem světa, na přelomu listopadu a prosince 1967, bylo mu teprve jednatřicet, ligu už si jinde nezahrál… Ale i tak se zapsal víc než výrazně.

„Píša, to byl podle mě ze všech desítek nejlepší střelec. Spolu s Kadrabou byli vpředu ohromně silní. Franta Veselý byl dvorní nahrávač a oni dva kanóni,“ vybavuje si Zápotocký.

„Správný fotbalový lump,“ usměje se Petrák. „Pepík byl typický striker, jak se dneska říká. Když se řekne slávistická desítka, stoprocentně si vždycky na první místě vybavím jeho.“

Jenže je tu ještě minimálně jedno jméno, na které se při hledání jedničky v pomyslné historické hitparádě nesmí zapomenout. Číslo deset nosil pravidelně na začátku sedmdesátých let nejdřív Zdeněk Klimeš, ale když se na podzim 1974 zranil, dorazila celkem nenápadná posila ze Slovenska. Sedmnáctiletý kluk, kterému přišili přezdívku Bača a svěřili mu dres s ostře sledovaným numerem.

Peter Herda ho pak nosil dlouhých devět let, což kromě něj nikdo jiný říct nemůže.

Tak povídejte, pane Herdo – jak jste ještě coby teenager ke slavnému číslu přišel?

„A víte, že už ani nevím? I v té době se čísla rozdělovala hlavně podle pozic a já byl levá spojka. Tak mi desítku šoupli nějak automaticky, stejně jako předtím staršímu bráchovi Dušanovi jedenáctku. No jo, jiná doba, my jsme si nemohli vybrat padesát šestku nebo osmdesátku jako dneska. Prostě jsem dostal číslo, vzal dres a šel hrát.“

Dobře, dobře, ale v sedmnácti letech? Pane jo, to je věc! Tehdy už se na desítku určitě koukalo přísnějšíma očima a čekalo se, co ten neznámý slovenský teenager ukáže. Herda ale nikoho nenechal na pochybách, že mu náleží právem. Ve třiadvaceti už byl kapitánem, za devět let nastřílel za Slavii v lize téměř osmdesát gólů. A s očekáváním se vyrovnával po svém. V klidu.

„Když přijdete do Slavie, s tlakem přece musíte počítat. Říkalo se už tehdy, že desítku nosí velcí hráči, ale já to tak nebral. To Pepi Bican, se kterým jsem se potkával při exhibicích, ten to jinak prožíval. Když viděl, že někdo jde s jeho devítkou na zádech kopat roh nebo házet aut, hnal ho pryč – devítka je přece na góly! Na desítku si teď zase potrpí Pavel Řehák, ve staré gardě mu na ni nikdo nesmí sáhnout. A kluků, kteří na ni byli vysazení, jsem zažil víc. Třeba Bobek, spoluhráč ze Slovanu Bratislava, ten si o sobě hodně myslel – hrál pravého beka a třepal se, aby ji mohl mít.“

Herda na desítce nelpěl nikdy, přesto si ho s ní dodnes spousta pravověrných slávistů neodmyslitelně spojí. Slávistická desítka se rovná Herda – to vám řekne asi většina těch, kteří ho viděli na vlastní oči hrát.

„Taky to tak vidím, protože Peter s ní hrál opravdu spoustu let. Škoda, že ho moc brzo stáhli z útoku ‚na šafáře‘, hrál středního záložníka, rozděloval to útočníkům. A stejně nakonec nastřílel mraky gólů, protože byl dlouhověký,“ chválí Zápotocký.

„Byla doba, kdy člověk tři, čtyři roky nemusel číst noviny a věděl, v jaké sestavě Slavia hrála. Sedm Veselý, devět Segmüller, jedenáct Dušan Herda… A desítku měl Bača,“ vybaví si Petrák. „Dát ze zálohy tolik gólů? Klobouk dolů!“

Když na pochvaly přijde řeč, Herda nejdřív otázku zamluví a stáčí téma hovoru jinam. Chvíli trvá, než přece jen poznáte, že ho to uvnitř hřeje.

„Ale to víte, že mám radost, pokud se to říká. Jsem rád, že lidi nezapomněli,“ přitaká nakonec. „V létě jsme měli setkání slovenských kanonýrů v Kroměříži, vyšel jsem z autobusu a dvacet lidí na mě čekalo, abych jim podepsal fotky nebo výstřižky z novin. Nebo mi píše o podpis Maďarka z Budapešti, pošle mi čokolády… A představte si, že syn, který chodí na obchodní akademii, má na němčinu učitele z Vídně a ten se ho hned ptal, jestli se mnou nemá něco společného! Slavii si oblíbil, teď chodí i fandit na Tribunu Sever.“

Jak roky utíkaly, měnily se i pořádky. Petrák si vybaví rok 1997, kdy před zápasem proti Luzernu v Poháru vítězů pohárů poprvé nažehloval kromě čísel na dresy i jmenovky. A od sezony 98/99 začalo platit pravidlo, podle kterého si hráči na začátku sezony vybrali číslo, se kterým pak odehráli celý ročník. V základních sestavách tak přestalo platit číslování jedna až jedenáct, najednou přibylo vysokých čísel. A desítka už nebyla nutně na hřišti v každém zápase.

Ne každému se s ní taky hrálo dobře. Třeba Richard Dostálek, slávistická posila z Brna, si na přelomu tisíciletí vybral nejdřív osmičku, pak sáhl po desítce, ale nakonec se zase vrátil k původní volbě.

Ještě před ním toho v devadesátých letech s číslem deset hodně odehráli záložníci Radim Nečas a Daniel Šmejkal, oba klasičtí špílmachři. I tady poznáte vývoj: desítka už nenáležela útočníkům, ale záložníkům. Ale pořád těm, kteří s balonem u nohy dokázali předvést výjimečné kousky a na které byl spoleh. Proto často slávistické desítky kopaly desítky, pokud chcete ke slovní hříčce využít už lehce zastaralý název pro penaltu.

To platilo i pro Pavla Horvátha, dalšího šikulu, který s desítkou ve slávistickém dresu odkopal přes sto zápasů a nastřílel devětadvacet gólů. Hrdě ji o něco později nosili i útočníci Adauto a Gaúcho, kterým kustod Petrák posvátný dres svěřil i z úcty ke slavným brazilským krajanům.

Také třeba Marek Jarolím, později dlouhé čtyři sezony Josef Hušbauer… A mezitím také pár hráčů, kteří se v Edenu spíš mihli, ať už po nich zůstala výraznější stopa, nebo jen nenápadný otisk: Tijani Belaid, Tomáš Frejlach, Martin Fenin, Damien Boudjemaa…

„Vždycky to bylo tak, že zvlášť v éře chudoby, nebo když se dlouhodobě nedařilo, hráli s desítkou i kluci, kteří by na ni jinak asi neměli nárok,“ myslí si Petrák.

Nedivte se, že občas zůstala volná. Očekávání, která s sebou nese, jsou tak mohutná, že i hráč, který si na ni klidně mohl dělat nárok, často raději sáhl po méně výrazném čísle.

„Víte, já si vybavuju, jak novináři kdysi psali, že kdyby se čísla zavedla o něco dřív, nosil by ji určitě Vlasta Kopecký… No a vyrovnejte se mu, když kopal za Slavii sedmnáct let a nastřílel přes 250 gólů,“ pousměje se Zápotocký. „Ať chceme, nebo ne, desítka byla už od dob Pelého brána trochu jako závaží. Kdo ji měl, věděl, že bude sledovaný.“

Platí to i teď. Muž, který si ji vybral jako zatím poslední, se ale nebojí.

„Já mám tlak rád. Rád lidem dokazuju, že fotbal umím,“ tvrdí odhodlaně Zafeiris. „Proto se desítky nebojím, naopak.“