Jak jsem potkal zlomeninu II.

Tak kde jsme to skončili? No jo, tam jak brácha rozebíral původní nábytek, abychom uvolnili místo tomu novému zázraku. Jak už jsem psal, rádi jsme to všichni nechali na něm. Taky má z nás největší kladivo, takže se z toho vyvléknout nemohl. Bohužel, nebo možná bohudík pro něj jsem u této jeho akce nebyl po většinu času přítomen, takže to znám pouze z vyprávění policie a hasičů a nemohu tedy zcela přesně popsat, co se dělo, ale když jsem odpoledne přijel, bratr tam stál jako vítěz nad hromadou dřeva, cihel a popela, na zdech byla krev a následující 2 týdny po tomto vítězství nepromluvil ani slovo a jen občas zahýkal. Dnes už je to lepší. Dnes už jen koktá, kulhá, chodí v předklonu a je z něj opět chlapec jako lusk. Zelený a shrbený. Taky mu slezly všechny nehty na rukou. Vlasy naštěstí ne. O ty navždy přišel už v roce 2018 při našem výletu do Černobylu. Takže dobrý a za pár let si na tuto nepříjemnost možná ani nevzpomene.

K mé radosti jsem přišel, až bylo vše hotovo a spadl mi kámen ze srdce, že tedy zbytek týdne nestrávím v nemocnici jako tenkrát, když jsme k němu do bytu stěhovali ledničku. Ale to je jiná historka. Další zádrhel na sebe nenechal dlouho čekat. Co teď? Bude třeba trosky nábytku a bytu odnosit, do něčeho naložit a odvézt buď do Dukovan, kde ví jak s tím naložit, nebo alespoň do místního sběrného dvora. Když jsem viděl ty zakrvácené kusy suti, pohotově jsem sdělil, že jsem ke vší smůle zapomněl, kde jsem zaparkoval auto a budeme to muset všechno narvat do bratrova golfu. Koupil si kombíka, jako by to předem věděl. Golf byl krásný, nový a ráno projel myčkou a vysavačem. Když jsme skončili s nakládkou, byl sice stále nový, ne už tak krásný, ale stále téměř držel pohromadě. Myčka už znovu neměla cenu, protože by akorát oloupala zbytky původního laku a na vysavač to vypadá až příští měsíc, až mu někdo přivaří proraženou podlahu a seženeme nová sedadla, protože ta původní jsme museli vymontovat a během nakládky je někdo ukradl. Mám dojem, že jsem tam v jednu chvíli zahlédl Vojtův dvoukolák. Když na tom bratr trochu zapracuje a pustí nějakou tu korunu, bude to opět krásné, zánovní, úplně jiné auto.

Nošení a nakládka ale přese všechno proběhla v klidu a dobé náladě. Jediný menší problém nastal, když některé z kusů měly o malinko větší rozměry než auto a nepomohla ani již zmíněná demontáž sedaček, včetně sedačky řidiče. Co to ale bylo pro nás zkušené stěhováky. Plivli jsme si do dlaní, tedy já do dlaní a bratr na boty, protože si při páčení autosedaček šroubovákem vyrazil obě horní jedničky a natrhl koutek až k uchu, takže při plivání už neměl tu mušku, a s přesností atomových inženýrů jsme i ty největší kusy nakonec do auta nasoukali. Nemělo už pak sice půdorys obdélníku a spíš jsem to zhodnotil na lichoběžník, ale prý už se to dneska dá taky spravit. Co vám budu povídat. Do golfu se to vešlo všechno, až na jeden jediný kousek překližky o rozměru 30x50cm. Ten jediný už nebylo kam strčit. Začali jsme zoufat, že se tedy pro něj budeme muset autem otočit ještě jednou, když jsem si náhle náhodou vzpomněl, kde jsem zaparkoval to své vozidlo a náhodou to bylo zrovna za rohem, takže jsme vítězoslavně ten poslední kousek naložili do mého mondea, jehož kufr lze velikostí přirovnat k hangáru a jeli jsme do sběru. Škoda, že jsem si nevzpomněl dřív. Bratr teď stále mohl mít auto.

A jeli jsme. Brácha mi hned na začátku ujel, jednak proto, že jeho golf má přece jen trošku lepší jízdní vlastnosti a také, protože jsem mu dal trochu náskok. Malinko jsem se totiž obával, že když pojedu hned za ním, mohli by si mne lidé spojovat s jeho jedoucím kontejnerem a hlavně jsem měl panickou hrůzu z odpadávajících kusů dřeva.  Že do sběrny netrefím, jsem se nemusel obávat. Stačilo sledovat zbytky skříní, které v pravidelných hromadách lemovaly silnici v přesných rozestupech tak, jak postupně vypadávaly z přetíženého golfu.

Když jsem přijel do sběrny, našel jsem bratra při hádce s obsluhou, že prý nejsou vrakoviště a auta po jaderném výbuchu neberou, a i když se následně vyjasnilo, že vezeme jen skříně, tak mu je odmítli vzít, protože povolené množství je 100kg a ne 100t na osobu. A museli by volat jeřáb, nákladní vlak, armádní zálohy a kdesi cosi. Nakonec ale povolili a tak jsme naplnili všechny desítky dostupných kontejnerů, které měli ve sběrně k dispozici a poslední kus desky, který jsem vezl já a který se opět už nikam nevešel, opřeli o vrata. Trochu jsme politovali obsluhu, naříkající, že bude nutno až do nového roku zavřít, než se jim podaří po našem nájezdu znovu zahájit provoz. Ale konečně jsme jeli domů. No, já jel. Brácha popojížděl. První fáze akce SKŘÍŇ byla za námi a s bolestí jsme se těšili na přicházející akci NOVÁ SKŘÍŇ.

A příště už to fakt bude o té zlomenině.