Spisovatel Robert Bloch (1917-1994) tvrdil, že zájem o horor v něm roznítilo zhlédnutí němé adaptace románu Fantom opery (1925), jak je vnímal teprve osmiletý. První povídku uveřejnil několik let nato a roku 1933 si už dopisoval s Howardem Phillipsem Lovecraftem (1890-1937). Daleko později se Bloch do dějin zapsal románem Psycho (1959), který proslavila zdařilá filmová adaptace Alfreda Hitchcocka, ale rané texty v časopise Weird Tales jsou ryzí „lovecrafoviny“. Nebránil uspořádání svazku Tajemství červa (1981) a dvacet sem umístěných próz označil jako projev „celoživotního uctívání“ H. P. Lovecrafta. Jsou tu především bizarní příběhy ze třicátých let, kde Bloch původní mytologii svého vzoru o ledacos obohatil: především o tajuplný spis De Vermis Mysteriis, respektive Tajemství červa. Latinskou verzi dal názvu díla na přímou Lovecraftovu radu.

Sbírka povídek, jak ji známe dnes, obsahuje také několik textů let čtyřicátých i padesátých a je proti prvnímu vydání (1981) obohacena o horory Ten, jenž otvírá cestu, Oči mumie, Temné ujednání a Elixír lásky.

Hned úvodní Tajemství v hrobce je povídka přímo prošpikovaná nadbytečnými přídavnými jmény typu „obludný“, která Mistr Lovecraft kupil s chutí. Právem za to je plísněn a vysmíván (mj. Edmundem Wilsonem), ale mladý Bloch jej věrně napodobil. Na druhou stranu… Zvláště při takzvaně campovém čtení generuje pravidelné opakování a nadužívání podobných slůvek něco jako až hypnoticky hororový jazyk, který se stává mantrou. Ano a jistě, jde o trapné povely ve smyslu „teď se, milej čtenáři, boj, a teď se děs zas“; nicméně skutečně věrný čtenář umí taková popostrčení akceptovat bez problémů - a specifický horor si po svém užije. Lovecraft prostě obdobně psal, i nechť to dělá Robert Bloch stejně…

Blochův Sebevrah v pracovně (další povídka) je dílo zřetelně inspirované Stevensonovým Podivným případem doktora Jekylla a pana Hyda. Přízrak z hvězd uvádí pak na scénu právě onen – fiktivní, ale bezbožný - svazek Tajemství červa. Bůh bez tváře je samostatná hra i hříčka s Lovecraftovým bohem Nyarlathotepem. Usmívající se ghúl to jako horor mladého Blocha dosti nandá psychiatrům, na jejichž samolibost (a viz také román Psycho II) shlížel notně opovržlivě, neb je měl za „šamany v oblecích“. Robert si zde dal záležet, aby proto nejméně jednoho psychiatra k smrti vyděsil.

V dílku Ten, jenž otvírá cestu se nám ukáže podivná věc. I tak děsivá egyptská božstva, jakým byl Anubis, jsou jen přátelské masky božstev ještě daleko starobylejších a hrůzyplnějších. Ve svém Temném démonu udělá pak Robert Bloch hrdinou samotného Lovecrafta a je to více než očividné, byť mu tu říká Henry Akeley. Tento hrdina je mluvčí kosmických sil, a jak se vyjeví, svým psaním do Weird Tales i bezděčným nástrojem kosmických entit.

Plémě bohyně Bubastis je první z trojice próz, na niž navazuje Skrček a Vetřelec z krypty. Skrček je příběh zdravě inspirovaný známými Lovecraftovými horory Hrůza v Dunwichi a Věc na prahu, přičemž právě tyto dvě povídky Bloch uváděl jako práce, jež má z celého Lovecrafta nejradši. A Vetřelec z krypty? Jím Robert Bloch vtipně stáčí pozornost k Arkhamu, Lovecraftem vysněnému městu opředenému čarodějnickými legendami. Ne, na mapě státu Massachusetts Arkham samozřejmě není a nikdy nebyl, ale je inspirován několika místy. Jedním je Salem Village, které si teď říká Danvers, a podařilo se navíc prokázat, že je zde dost společného i s městem Oakham. A Bloch? Umně přenáší do Arkhamu lokaci, kterou si spíše spojujeme s Lovecraftem vykresleným Bostonem: hřbitov Copp´s Hill, jenž je podvrtán a provrtán tunelovitými kryptami. A bývá tato Blochova povídka znalci vnímána i jako kříženec klasických Lovecraftových příběhů Pickmanův model a Hrůzný stařec.

V dalším hororu o Chrámu Černého faraona rozvíjí budoucí autor Psycha Lovecraftovu zmínku z povídky Přízrak temnoty, kde se mluví o faraonu jménem Nefren-Ka, jenž je ekvivalent kacířského Achnatona, sesazeného kdysi Egypťany pro monoteistické reformy.

Vyvrcholení povídky Sobekovo tajemství parafrázuje Poeovu Masku Červené smrti. Bloch tu vlastně sděluje, že ta jediná a skutečná magie je dobrá próza kreativních autorů, přičemž autobiografický vypravěč bez újmy unikne (na rozdíl od maškarních hýřilů) vpádu okultní zkázy.

Přímým pokračováním jsou Oči mumie, podobající se, pravda, Lovecraftově Věci na prahu motivem přesunutí zdravé mysli do shnilé mrtvoly. Ačkoli Blochovy egyptské povídky obecně evokují bezpočet textů a filmů na téma Tutanchamonovy kletby, jsou vždycky osobité, a motiv ani téma nevyčpí pouze proto, že se k nim autoři vracejí moc často. Ani mýtus Cthulhu ostatně dodnes úplně nevyhasl a ve schopných rukou může být předveden novátorsky.

V další Blochově povídce Černokněžníkův drahokam se odráží starý Lovecraftův text Z neznámého světa - a konflikt vyplyne z prosté podoby mezi výrazem okultista a „okulista“ ve smyslu oční lékař.

Blochovo Temné pojednání vyšlo ve Weird Tales až v květnu 1942, kdy byl nebohý HPL pět let na pravdě boží, a je již psané mnohem moderněji. Podobný styl ostatně zůstane charakteristický taky pro další Blochovu tvorbu. „Už si ale nevzpomínám,“ napsal Robert Bloch, „jak jsem původně nazval příběh, z něhož se v důsledku nakladatelské svévole staly Nepopsatelné zásnuby. Název nenávidím.“ Tuto jinak brilantní povídku dnes dobře můžeme srovnat s Lovecraftovým Oknem = v pořadí šestnáctým sonetem jeho sbírky Houby z Yuggothu.

Už klasikou je pak Blochův Stín z kostelní věže. Mladý a nadšený spisovatel získal od Lovecrafta písemné svolení jej „sprovodit ze světa“, což udělal povídkou Přízrak z hvězd. Lovecraft reagoval a Blocha nechal stejnému osudu čelit v povídce Přízrak temnoty. A teprve pak přišel i Stín.

Velmi působivou povídkou je také Zápisník nalezený v opuštěném domě, který sdílí literární prostředky s Bílým lidem spisovatele Arthura Machena. Jak? Od děje máme odstup a vnímáme optikou dítěte, přičemž víme víc než dítě: nebo snad nepostrádáme jeho nevinnost?

Podobná narativní technika umožnila taky to, aby ze stylistické zdrženlivosti vyvřela až zlověstná ironie.

Neznámý editor dal pak Robertu Blochovi velmi pochybný úkol, aby si vysnil příběh na titul Hrůza v Zátoce hrdlořezů. Poslechl - a pohár titulu opět plní příběhem mýtu Cthulhu. Kterýsi hamižný muž musí odemknout podmořskou pokladnici „nezemské hrůzy“ a závěrem mysl vypravěčova splývá s myslí nezemské entity. To celé přitom raší z nápadu, který Bloch vylíčil milovanému Lovecraftovi už roku 1933 a který Lovecraft ve své odpovědi nazývá „ten nápad s nálezem Něčeho cizorodého v nákladovém prostoru dávno potopené lodi“ a označuje za „výtečný“ (červenec 1933). Tato povídka navíc krásně dokládá i přizpůsobivost klasického příběhu o mýtu Cthulhu zcela novým vyprávěcím postupům. Když ji Bloch vytvářel, už měl rázný a svůj typicky cynický styl. A přece věc funguje. Lovecraft charakterový vývoj svých figur zcela záměrně omezoval na minimum, což je pro něj typické, ale lze to i považovat za nedostatek. Oproti tomu stárnoucí žák Robert Bloch postavy vykresluje.

Naši knihu uzavírá povídka Elixír lásky (1961); Bloch ji už sepsal spíše ve stylu epizod seriálu Alfred Hitchcock uvádí. K lovecraftovským dílům ale stále náleží a tajemná kniha Tajemství červa tu hraje maskovanou roli pod titulem Grimoár Ludwiga Prinna.

Robert Bloch po sobě nechal stovky povídek a přes třicet románů - i včetně dvou pokračování Psycha. Postupně upustil od stylu, který mu Lovecraft vnutil už do dětství, ale legendární začátky ho nikdy nepřestaly pronásledovat. A český překladatel toho všeho? Milan Žáček měl při práci u ruky pětisvazkové Lovecraftovy Sebrané spisy (česky 2010-2013) a byl pečlivý, takže užitím jednou zavedené terminologie uchoval kontinuitu a tón celého „kosmu“.

Robert Bloch: Tajemství červa. Z anglického originálu Mysteries of the Worm přeložil Milan Žáček. S krátkým úvodem a s delší předmluvou od Robert Price (2007) a s doslovem autora (1981) i závěrečnou studií Lina Cartera Makabrózní mytologie monster: Robert Bloch a jeho přínos mýtu Cthulhu vydal v edici Fobos nakladatel DOBROVSKÝ. Praha 2023. 400 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/525827/tajemstvi-cerva/