Ach, ta nešťastná dětská hřiště! Zatímco děti na pískovištích stavějí hrady z písku, aby se tak připravily na pomíjivost a marnost lidského snažení, bývám často nechtěným svědkem rozhovorů jejich ambiciózních rodičů. Jeden z nich se zde pokusím reprodukovat, ale nebojte, raději jsem změnil jména, aby se nikdo nemohl urazit. Dva uvědomělí tatínkové takhle jednou mudrovali nad zářivou budoucností svých dětí:
„Víš, my mu chceme dát mezinárodní jméno, nechceme, aby to znělo nějak moc česky, jako nebojím se říct zaprděně, nic ve zlým, ale my počítáme s tím, že malej, až vyroste, bude studovat v zahraničí a tam by s nějakým Jaroslavem nebo Vojtěchem mohl narazit.“