Nocleh v NAVE Briana Ena a Jiřího Příhody
Galerie Rudolfinum při příležitosti ukončení audiovizuální výstavy s názvem NAVE, která zde probíhala od poloviny července tohoto roku a jejímiž autory jsou výtvarník Jiří Příhoda a hudebník, producent a skladatel Brian Eno, připravila a nabídla veřejnosti unikátní možnost strávit noc přímo uprostřed instalace. Jak na tuto pobídku zareagovala veřejnost a v čem je tato zkušenost svým způsobem unikátní?
Koncept muzejních nocí není nic nového pod sluncem, jít ale do významné pražské galerie se spacákem a polštářkem pod paží má trochu neobvyklý náboj. Kolem deváté hodiny večerní se ve foyer Rudolfina začalo podobných skupinek srocovat víc. A byl to skutečně pohled, který napovídal, že nás během páteční noci čeká neopakovatelné dobrodružství.
Vstup do instalace vedoucí skrze reprezentační schodiště vedl návštěvníky do překvapivě vyprázdněných prostor. Kdo je zvyklý na sály Rudolfina standardně naplněné uměním, byl překvapen úsporností expozice, která sestávala z anotace na stěně v menší hale a monumentální monolitické instalace v hlavním sále, do kterého bylo nutné vystoupat po měkce nasvícených, starobyle vrzajících dřevěných schodech. Objekt Jiřího Příhody reflektující charakter červeného sálu, dřevěná konstrukce potažená semitranspartentním plátnem, v horní části svažující se do oblouku vedoucímu ke stropu a využívající přirozené světelné podmínky stropních kazet, ve spodní části pak opatřená škvírou, ze které vychází tlumené světlo evokující levitaci nadrozměrného útvaru, reprezentuje hmotu hlavní chrámové lodi (jak naznačuje překlad názvu výstavy NAVE). Chrám v prostoru záměrně trochu překáží, není možné jím projít, pouze ho obejít. Z osmnácti skrytých reproduktorů se do prostoru rozlévá jedna ze dvou skladeb Briana Ena zkomponovaná přímo pro tuto instalaci. Působí hutně, zemitě a hmatatelně, hučí, čas od času se ozve táhlý zvuk připomínající lití vody do kovového dřezu nebo divoký nálet včel. Druhá se pak line v sále s anotací, který je jinak prázdný. Ta je o poznání lehčí, světlejší, v prostoru se perlí do pomyslné posvátné mlhoviny levitující těsně nad hlavami příchozích. Průchodem mezi sály se obě dvě skladby postupně prolínají a překrývají, vytváří jakousi harmonii hmotného a nehmotného, tělesného a duševního, temného a zářivého. V obou případech jde o jednotlivé stopy, které se na základě algoritmu pracujícího s náhodou cyklí ve smyčkách a vzájemně se překrývají. Znamená to, že skladba se může opakovat donekonečna, a přesto nikdy nebude stejná. Sám Eno v Praze osobně letos nebyl, patrně kvůli svému aktivisticko-enviromentálnímu krédu (v tomto kontextu se hodí zmínit jeho nové album Foreverandevernomore, řešící právě témata související s životním prostředím), ale instalaci prováděli jeho audiotechnici, s nimiž vše konzultoval. Výsledkem byla kompozice dvou dynamicky a harmonicky odlišných zvukových rojů, které se v některých částech prostoru překrývaly a vytvářely tak další variace slyšeného.
Eno i Příhoda mají vyzrálý a rozpoznatelný rukopis, v jejich práci nic nechybí ani nepřebývá. Spolupracovali již roku 1998 na projektu Music for Prague (Galerie Nová Síň Praha), od té doby si Jiří Příhoda přál si tuto zkušenost zopakovat. Dočkal se letos, o pětadvacet let později. Díky velkému časovému odstupu je možné pozorovat paralelní vývoj obou umělců. Velmi obratně si hrají s hmotou, dynamikou, liniemi a prostřednictvím toho i se samotným návštěvníkem. Současně ten, kdo do instalace přichází, není pouze vláčen rozhodnutím umělců: stává se sám částí rytmiky prostoru a zvuku, může svůj vjem ovlivnit tím, jak a zda se bude po výstavních halách pohybovat. Do hry pak na osobní úrovni může vstupovat akustická pareidolie, tedy tendence přisuzovat abstraktním zvukům konkrétní významy na základě vlastní představivosti. Připočítáme-li do hry fakt, že vnímání času, prostoru, slasti i bolesti v denní a noční době funguje odlišně, má návštěvník, který se odvážil strávit noc v galerii, našlápnuto k neopakovatelnému prožitku, který lze v hektické době řadit do kategorie nehmotného luxusu.
Relativně vyprázdněný prostor Rudolfina je dobrým místem pro to naučit se rozpoznat, kdy už je toho na jednu lidskou mysl moc. Člověk si musí uklidit v hlavě, aby mohl začít soustředěně vnímat a přemýšlet. Tehdy stojí za to poodejít do klidnějších částí budovy a rozjímat nad zvukem tekoucím zpoza posledního rohu vstupní haly. Noční strážní jako by stáli u bran vesmírné lodi, a oddělovali jej od obyčejného, rušného světa venku, každé projití kolem nich jako by bylo ujištěním, že je možné se ze snového rozplynutí tam uvnitř bezpečně vrátit zase zpátky ven.
Vstoupit do prázdných sálů naplněných nekonečným zvukem je jako ponořit se do oceánu: generativita a kontinuita zvuku přichází ve vlnách; pořád je to stejná tekutina, vždy ale vlastně trochu jiná, pozměněná v kontextu času a settingu vůči okolním vlnám. Rozkrývat vrstvy ambientních skladeb Briana Ena je pak podobné učení se pití kvalitních čajů. Je nutné tomu věnovat čas, vnímat nálev po nálevu, nespěchat. Zpočátku všechny čaje chutnají trochu jako (s)eno, postupně se však skrze vůni a trpělivost člověk propracuje k jednotlivým paralelním liniím a začne jemně vnímat chuťové nuance v každém šálku. Každý nálev téhož čaje chutná pokaždé trochu jinak.
Mnoho lidí používá ambientní hudbu jako pomocnici k uzavření se do sebe a zkoumání vnitřního světa. Její potenciál lze ale snadno obrátit i ven: Ať už v novém Enově albu Foreverandevernomore či v rámci eventu společného přenocování v galerii, se ambient najednou stává čímsi společným, kolektivním. Individualitu zcela nepotlačuje, ale volně ji rozpouští, vytváří z ní polopropustnou membránu. Motiv sdílení prostoru se sekundárně promítá i v rovině samotných audiostop: Eno krom čistě syntetických zvuků používá terénní nahrávky zachycující zvuky anglických parků či ruchy zaznamenané na bojištích války na Ukrajině. V obou případech se jedná o kontexty zahrnující situační přítomnost lidských bytostí.
To, co se v noci z pátku na sobotu v Rudolfinu odehrálo, je z velké části uměleckou intencí obou autorů: instalace nefungovala sama pro sebe, ale stala se jakousi pobídkou k site-specific performanci, kterou vytvářeli sami návštěvníci, bloumající a spící napříč sály. Zrelaxovaná těla poházená po parketách, přikrývky a podušky různých struktur, barev a velikostí, nepravidelné vrzání podlahy způsobené průchodem jednotlivců, to všechno vytvořilo unikátní a nereplikovatelný moment, jehož jedinými svědky byli sami účastníci. V jeden okamžik, uprostřed hluboké noci, ve spánku spokojeně oddychovali kolem Příhodova chrámu lidé, kteří svou otevřeností, odevzdaností a paradoxně nezáměrnou sounáležitostí dohromady připomínali kmen pravěkých lidí. Být součástí něčeho tak intimního a zranitelného, jako je spánek druhých, je neobvyklé a nutí člověka k pokoře a úctě. Atmosféru dotvářel i naturální pach typický pro pelechy, savčí hnízda, ve kterých odpočívají mláďata i dospělí. Takový teplý lidský smrádek, ze kterého je cítit klid a bezpečí. V ten moment jako bych se dotkla prazákladu existence člověka, kolektivně individuálního prožitku lidství.
Interiér Rudolfina, pojednaný tentokrát zcela minimalisticky, jako by si oddychl a vynikl ve své původní zamýšlené kráse. Oproti typickým whitecube galeriím jsou tyto chrámy umění skvostem samy o sobě, svléknout je tedy občas donaha a nechat je chvíli tak, jak byly stvořeny, lze vnímat jako velmi úlevný a osvobozující moment. Všechny události, které se v prostoru odehrály se do něj na nehmatatelné rovině propisují, stejně jako síla NAVE, takže prostor ve skutečnosti nikdy není tak docela prázdný, minimálně ne v myslích pravidelných návštěvníků.
Galerie se předvedla velmi decentní a důstojnou formou zázemí pro nocležníky: během celé noci byla na dolním baru k dispozici čerstvá voda v karafách, personál dokonce průběžně doplňoval vodu a staral se, aby vždy bylo z čeho pít. Roztomilým detailem byla cedule ležící vedle spacáku Jiřího Příhody s nápisem Reserved for Brian Eno. Ráno pak na galerijní spáče čekala v kavárně snídaně, která byla vítanou pozorností po zážitky naplněné noci, a kniha pro sdílení dojmů z nočního eventu. Ti, kteří se dočkali rána, odcházeli jiní, než když předchozího večera do NAVE vstupovali. Setrvat několik hodin beze slov sám se sebou, nikoli však v tichu, je transformativní zkušenost, kterou lze sdílet, ale ne zcela předat. To, že Rudolfinum něco takového umožnilo, je více než dobrá zpráva na poli směřování tradičních galerijních institucí ve 21. století.
Informace o výstavě zde.
foto: Ondřej-Polák