Dva stánky a pár pobíhajících figurek. Při letmém pohledu na Papírové náměstí v Liberci byste snad ani nepoznali, že zde startuje běžecký závod.
A v tom je to kouzlo. Není to totiž jeden z těch hobbíky hojně vyhledávaných komerčních maratonů. Je to netradiční Běh libereckým krytem civilní obrany a měří asi jen 350 metrů. Ale jakých.
„Je to tam strašně klikatý, ale většinou musíte doleva,“ radíme si vzájemně s přáteli, kteří do toho šli se mnou. „Jedny dveře na konci jsou slepý, tam se dá hodně ztratit,“ upozorňujeme se na cenné ušetřené vteřiny, zatímco někteří z nás se už co půl minuty ztrácejí v tmavém krytu.
„Tak můžem?“ ptá se mě startér. Kývnu. „Tři, dva, jedna!“ Vbíhám do podzemí a hlavou mi probleskne, že v popisu akce stálo: „Utíkej, ale také se nezapomeň rozhlédnout kolem sebe!“ No, to určitě, tohle prostředí není nic pro mě.
Na konspirační teorie není čas
První desítky metrů jsou dost klikaté, a tak letím doslova ode zdi ke zdi. Snažím se neběžet úplně na krev, protože vím, že to nejhorší teprve přijde. A přesně, jak jsem si plánovala, se snažím ani trochu nemyslet na to, jaké jiné okolnosti by mě sem mohly zavést. Dobře, tohle nevyšlo.
Z plynových masek, válečných figurín a dalších připomínkových předmětů, které míjím, mě mrazí. Snad vůbec nejhorší pocit ve mně vyvolá cedulka s nápisem: „Matky a děti“.
Z atletických ligových závodů jsem zvyklá koukat na poloprázdné tribuny, dříve protiatomový kryt vybavený pro případ zajištění životních potřeb patnácti set lidí je pro mě velkou neznámou. Ostatně, asi jako pro každého.
Přestaň vymýšlet konspirační teorie a zrychli. Není na co čekat, nabádám sama sebe, protože jsem zvyklá na mnohonásobně delší tratě.
Posledních pár schodů a konec
Probíhám tou nejlepší částí krytu, táhlou rovinkou. Na jejím konci už mi ale nohy začínají pěkně tuhnout a ve chvíli, kdy na scénu přicházejí strmé schody, jen marně hledám síly ušetřené ze startu.
Nejprve je vybíhám ambiciózně po třech schodech, pak po dvou a po chvíli už to snad ani nejsou moje nohy. V ten moment cítím vděčnost za to, že jsem v krytu sama a nikdo moje komické plazení nevidí. Naštěstí už zdáli slyším známé hlasy, což znamená cíl. Posledních pár schodů, denní světlo a konec.
„Nějak se to nezměřilo, tak nemáme váš čas,“ říká mi opatrně jeden z organizátorů a mě polévá ještě větší pot. „Tak dobrý, máme to, bylo to 59 vteřin,“ křičí na mě po pár minutách. Uf, díky bohu.
Kryt pod Libercem by odolal atomové bombě, vznikl z rozestavěného tunelu |
Připojím se k dalším napůl umírajícím běžcům a všichni, ačkoliv jsme ještě skoro ani nepopadli dech, si už vyměňujeme postřehy. Zpět na místo startu se vracíme jako normální lidé silnicí a hlavně pozvolnou chůzí.
Znovu a lépe. Po chvilce rekonvalescence využiju v naději na lepší čas ještě druhé možnosti startu, ale už to opravdu nejde. Tentokrát se mi nohy plné laktátu ozvou okamžitě po startu a já alespoň vím, že jsem ze sebe vymáčkla maximum.
Nakonec je z toho druhé místo za bývalou elitní běžkařkou Zuzkou Kocumovou, od níž mě gratulace obzvlášť těší. Vzpomínka na závod je krásná a moje nohy mi ho ještě teď při sebemenším pohybu důrazně připomínají.
