Ukázka:

Kapitola IV. - Pojem zla  - úryvek

Možná bychom si měli na tomhle místě, vzdáleni jakékoli útěše a psychologii, položit otázku, zda je vůbec správné, že jen u lidí mluvíme o zlu, a naopak někdy o dobru.

Jak už jsme řekli, dobro a zlo jsou morální pojmy, zdůvodnitelné jen za předpokladu, že za našimi činy stojí svobodná vůle, nad níž máme rozhodovací moc a kterou lze uspořádat podle určitého systému morálních hodnot a stanovených pravidel správného chování. Ve skutečnosti, jak vidíme, dobro a zlo předcházejí naši vůli a jsou nepochybně hlubší než cokoli, o čem jako lidé můžeme rozhodovat. Rozpory spočívají v samotné přírodě. Už jsme naznačili, že člověk musí zabíjet, aby mohl žít. Ostřeji nelze takový rozpor v naší existenci už z biologického hlediska formulovat. Všechno, co pozorujeme v přírodě, žije nebo existuje v ambivalencích rozporu. Ten vytváří něco, co se zdá být prospěšné, co má ve struktuře života smysl, a přesto to může být táž energie, která působí destruktivně. Co je tedy dobro a co zlo? Požádáme-li o vyřešení téhle otázky ďábla, vidíme, že on sám je součástí přírody a navíc právě tím, kdo se o své svobodě a vůli stará o to, aby k destrukci v každém případě došlo, a přitom vyřazuje naši vlastní svobodu. Pokud však ďábla necháme stranou, nabízí se velmi střízlivá, klidná, nicméně vzrušující úvaha: rozpory k přírodě v její ohraničenosti a konečnosti zjevně nezbytně patří.

Dobro a zlo pak můžeme jednoduše vymezit, když prohlásíme, že dobro je hodno úsilí. To je definice, k níž dospěla filozofie, dokonce i teologická středověká scholastika. Naproti tomu zlo je vnímáno jako něco, před čím je třeba utéct a vyhnout se tomu. S morálkou nemá takové vymezení zprvu nic společného, i když se zdá, že se k ní vztahuje. To, oč je třeba usilovat, je od počátku vázáno na signální soustavu, na stimulačně-reflexní schéma, později též na afekty.

Když se na to podíváme blíž, zjistíme, že nejstarší signalizační systémy v biologii byly pravděpodobně čichové: cítili jsme, na co se máme zaměřit, stejně jako to dodnes dělá hmyz. Zašlo to tak daleko, že někteří vědci se domnívají, že spermie se při hledání vaječné buňky řídí už během oplození čichovými signály. Usilují o to, co je v chemii pachových vjemů zprostředkováno a usměrněno jako něco, o co je třeba se snažit: „Tam musíš jít, o to je třeba usilovat, to je dobré.“ Všechny pohyby, všechny činnosti se ubírají směrem, který takový signál prozrazuje. Tak elementární se dokonce pro odůvodnění života zdají systémy, které mají co do činění s tím, co je dobré a oč je třeba usilovat.

Hmatové systémy jsou uzpůsobeny stejně: je-li něco měkké, pak je to příjemné, je-li to tvrdé, může to být za určitých okolností užitečné, je-li to ostré a působí to bolest, hned reflexivně stáhneme ruku. Máme tedy dobro ve smyslu toho, o co bychom měli usilovat, a přijímáme zlo ve smyslu toho, čemu bychom se měli vyhnout. To jsou první dva způsoby orientace na dobro a zlo: to, k čemu je třeba směřovat, a to, čeho je třeba se vyvarovat. Až když se domníváme, že za základním schématem těchto snah nacházíme hodnoty, které pak definujeme jako morální, přecházíme od přirozené touhy nebo přirozeného zamítavého postoje k záměrné zálibě nebo k odmítnutí. Tehdy lze poprvé hovořit o dobru a zlu v rovině morálky. Cesta od jednoho ke druhému je však tak dlouhá, že ji musíme proložit veškerou psychologií, v jistém smyslu celými kulturními a intelektuálními dějinami, abychom dospěli od toho prvotního, co v biologii ukazuje každému mikrobu, každému hmyzu, každé živé bytosti, co je dobro a zlo, až k chování člověka, v jehož módu se má vykonat dokonce i za cenu bolesti a utrpení něco dobrého, protože je to správné, a naopak vzniká něco zlého za bezděčné reakce organismu na utrpení, jež nastane, když dojde k ničení určitých hodnot.

................