Článek
Eliška Richenza /Ryksa/ byla plodem královského spojení mezi polským králem Přemyslem Velkopolským a švédské princezny Luitgardy.
Když přišla v roce 1286 (někdy se uvádí i rok 1288) na svět, znamenala pro svého otce obrovské zklamání. Nutně totiž potřeboval syna, kterého mu nedala už jeho první manželka. Kolem něj navíc byly jen sestry a sestřenice, takže reálně hrozilo, že jeho rod rod vymře. Proto se spoléhal na „čerstvou“ krev své druhé nevěsty zpoza moře, a proto mu malá kráska, kterou mu zelenooká princezna položila do kolébky, žádnou radost neudělala.
Z manželství už žádné další dítě nebylo, a když se Přemysl stal po pár letech podruhé vdovcem, vyzkoušel si svatbu ještě do třetice, ale i tentokrát to dopadlo bezdětně. Jediné pozitivum bylo, že Eliška získala hodnou macechu, která se o ní později starala jako o vlastní.
Absence sourozenců vedla k tomu, že se z Elišky rázem stala i přes útlý věk žádaná nevěsta, měla přece teoreticky přinést svému ženichovi pořádný kus země. Už v pěti letech byla proto zasnoubena s Otou Braniborským, dokonce měla být i nějaký čas vychovávána na braniborském dvoře, ale její snoubenec záhy zemřel.
Mezitím došlo k vraždě jejího otce a ona se i s nevlastní matkou Markétou Braniborskou uchýlila do bezpečí kláštera. Jako čtrnáctiletá se dostala do zorného pole ovdovělého českého krále Václava II., který sňatkem s polskou princeznou vznesl nárok i na polskou korunu.
Manželství mladinké dívky a souchotěmi sužovaného krále sice přineslo Elišce nejen pár let stabilního života v Praze a jedinou dceru Anežku, která se jí narodila jen pár dnů před úmrtím Václava II., ale také počeštění jména na „Eliška Rejčka“. A ještě jí po králi zbyla kupa nevlastních dětí - jejích vrstevníků.
Nový král Václav III. potvrdil Elišce věno českých královen - vdov, ale nedokázal ji nijak ochránit před svými sestrami Annou a především její jmenovkyní Eliškou Přemyslovnou, pozdější matkou Karla IV. Právě ta jí nejvíc dávala za vinu předčasnou smrt otce a až do své smrti ji nenáviděla. Historické klepy tvrdí, že za to mohla nejen nezvyklá Rejččina severská krása, ale i zvyk koketovat s muži, a to včetně pozdějšího Eliščina manžela Jana Lucemburského.
Busta Elišky Přemyslovny z triforia chrámu sv. Víta na Pražském Hradě od Petra Parléře
Po vraždě Václava III. v Olomouci (1306) zavládl v Českém i Polském království chaos. U nás ho hodlal vyřešit rakouský vévoda Rudolf Habsburský, který si měl vzít původně za manželku právě Elišku Přemyslovnu, ale nakonec dal přednost královně-vdově Rejčce.
Ani tohle manželství nebylo moc šťastné - novomanžel řečený „Kaše“ totiž zemřel po ani ne roce při obléhání Horažďovic, údajně na žaludeční vředy a Crohnovu nemoc. Jeho okolí se ale přiklánělo k tomu, že byl patrně otráven.
A tak se Rejčka stala v necelých 20 letech už dvojnásobnou vdovou s celkem slušným majetkem, do kterého patřila mimo jiné tzv. věnná města Hradec Králové, Polička, Chrudim, Jaroměř a Vysoké Mýto.
Na rozdíl od svého otce se Eliška rozhodla nepokoušet osud do třetice a už se nikdy nevdala. To ovšem neznamená, že by zanevřela na lásku - právě naopak. Jejím vyvoleným se stal druhý (a leckdy - v době nepřítomnosti panovníka v zemi - první) muž České země, kterým byl Jindřich z Lipé.
Zkušený dvořan posledních Přemyslovců i Jana Lucemburského, hrdinný vojevůdce a především charismatický muž se stal neoficiálním partnerem půvabné vdovy. Pro svůj „paralelní dvůr“ si zvolili Brno, které bylo dostatečně daleko od Prahy. Oficiálně byl Jindřich králem pověřen úřadem moravského zemského hejtmana.
Partnery byli Eliška a Jindřich přes 15 let. Když Jindřich zemřel, nechala jej - i přes protesty jeho oficiální rodiny - pochovat v nedávno jí založeném kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie založená 1323 na Starém Brně, dnes na Mendelově náměstí.
Po smrti Jindřicha se Eliška stáhla ze společenského života a spolu se svou dcerou Anežkou podnikla pouť do Porýní, odkud do Brna dovezla několik svatých ostatků. Díky vdovskému jmění se také stala štědrou mecenáškou svého ženského kláštera, pro který nechala zhotovit hned několik cenných rukopisů.
Eliška dnes leží pohřbená před hlavním oltářem Baziliky Nanebevzetí Panny Marie a dodnes ji také v sousedství bývalého kláštera připomíná vinárna s jejím jménem. Že by to bylo znevážení majestátu? Právě naopak - královna prý milovala dobré víno a ráda se procházela po vinicích, které v její době obklopovaly hrad Špilberk.
Zdroje:
Bronislava Šímová - 700 let chrámu Nanebevzetí Panny Marie Staré Brno
Jaroslav Čechura a kol. - Ženy a milenky českých králů
