Česko-slovenské slovo týždňa: tisk v. tlač

Pár slov o slově tisk

Občas použiju jako konverzační spouštěč s novým známým banální otázku: „Řekni mi o sobě něco legračního.“

Většinou se dozvím, že dotyční vlastní tři paruky, jsou leváci nebo Vodnáři, vedli skautský oddíl, umí položit lino. Ale Ruben z New Yorku na mě před lety s úsměvem vypálil: „V sedmnácti mě postřelili, ha ha ha!“

„To ti přijde legrační?“

„Vlastně ne,“ přitakal zkroušeně, „rok jsem strávil po nemocnicích, skoro jsem umřel.“ Ale hned se rozzářil: „Babička mi tehdy připravila album výstřižků z novin!“

Rubenova polsko-americká babička, která se s útokem na vnuka vyrovnávala shromažďováním zmínek o případu v místním i celostátním tisku, neměla nejspíš ani tušení o českém unikátu, přirovnání lže, jako když tiskne. Ačkoli by k němu zřejmě měla co říct, protože ne všechny související články odpovídaly skutečnosti, a někde dokonce nezvládli ani správně napsat Rubenovo jméno.

Tohle přirovnání pochází z půlky předminulého století. Zdá se, že už tehdy měli Češi potřebu vymezovat se vůči schopnostem a motivacím novinářů. Zároveň se říkalo, že někdo mluví jako kniha či mluví, jako když tiskne ve významu ‚krásně, vysokým stylem‘. Pokud už něco projde tiskem, začneme tomu automaticky přikládat větší hodnotu i význam. A s tím by se nejspíš ztotožnila i americká babička. I Ruben, který album výstřižků prý dodnes někde má.

Češka o slově tlač

Slovenská tlač i český tisk evokují v první řadě pohyb. Respektive jeho dva ne zcela totožné druhy. Tisknout někomu ruku lze i vřele, ale nic jako laskavý nátlak neexistuje. Stisk může probíhat na místě, zatímco tlačení odkazuje k přemisťování, posouvání.

A my skutečně žijeme v době změn. Lidi berou na milost elektronické knížky. Není to možná tak hezké, ale někdy zkrátka vítězí praktičnost. Mediální domy opouštějí print a zůstávají v online prostoru, který jim nabízí širší možnosti, využití zvuku, videa, animace… Nehledě na to, že bez tisku se informace ke čtenáři dostane nepoměrně dřív. O napadení Ukrajiny Ruskem jsme se ale nedozvídali z tradičních médií. Ty nejzásadnější informace přenášeli místní v podstatě v reálném čase na sociálních sítě. O to byla jejich sdělení mrazivější.

Řada lidí obecně dnes rezignuje nejen na sledování tzv. tradičních médií, ale i zavedených novinářských žánrů. Nezajímají je reportáže, analýzy či rozhovory. Nepotřebují objevovat, jaký je svět, nebo predikovat jeho další vývoj. Uspokojí je ujištění, že jejich vidění světa je správné. Někdy to od příjemce vyžaduje slušné kamikadze instinkty. Kdyby vám chtěl vyučený klempíř s deseti exekucemi na krku ve svém autě vytrhnout zub, zřejmě nikdo soudný by na to nepřistoupil. Když ale tentýž člověk na tomtéž místě promlouvá o mezinárodním trhu nebo migrační krizi, pro řadu lidí to má větší váhu než večerní zprávy veřejnoprávní televize.

Tisk v určité podobě je tedy z veřejného prostoru vytlačován, ale v jiných v něm stále zůstává. Tetování. Transparenty. Nástěnky. Vývěsní štíty. Nápisy na tričkách. Nechápejte mě špatně – všechno to může být velmi estetické a účelné. A nakonec ne všechno na světě nutně musí být estetické a účelné. Ukazuje to však, jak se náš nejsoukromější prostor čím dál víc propisuje na úkor volných míst. Jsme tlačeni do sdělování a sdílení.

Libanonský básník Chalíl Džibrán v knize Prorok došel k tomu, že jen když se napijete z řeky mlčení, budete opravdu zpívat. Jenže právě ticho – či prázdná stránka pro nás dnes často zůstávají nedosažitelné.

Jana Matějková, múzejníčka, recenzentka detských kníh a teraz už niekoľko rokov profesionálne hovorí s vedcami o banálnych veciach

Niečo o slove tlač

Pokiaľ vás určitý problém zmáha, ak vám povinnosti prerastajú cez hlavu, bežte sa vyspať. „Choď spať!“ šepkali Johannovi Aténa s Minervou, aby prehlušili bujaré vábenie Bakchusa s Dionýzom i opakujúci sa zlozvyk muža vínnej pivnice. U vinára Johanna by človek predpokladal, že bude verný prísloviu o dne pohára a jeho pravde.

Dejinné udalosti roku vynálezu tlače, roku 1450, v zápise historikov urobili výnimku v tvrdení Abbu Ebana o dejinách, ktoré nás učia, že štáty a národy sa správajú rozumne až vo chvíli, keď vyčerpali všetky ostatné možnosti. Ibaže už v prvých desiatich rokoch po začiatku času, keď svet mala zaplniť vzdelanosť, pokračovala skúsenosť, že bez zloduchov a podliakov sa dejiny nehýbu.

Rozpadá sa Zlatá horda, osmanský sultán dobýja Konštantínopol, zaniká Byzantská ríša, pri Castillone sa končí storočná vojna, začína sa tridsaťročná vojna medzi Rádom nemeckých rytierov a Poľskom, občianska vojna v Anglicku, Belehrad je v obliehaní… Iba jedna udalosť sa líši od rinčania zbraní a krvavých potokov, jediná – Johann Gutenberg premenil nástroj na lisovanie vína na stroj iný.

Kníhtlač.

Najprv vystrelím a potom nakreslím terč! Metóda, ktorá sa nádejala vytvoriť možnosť všetko zmeniť. Zomrela stará. Aj so svojím slovom. V knihách. 554-ročná.

Keď 4. februára 2004 Mark Zuckerberg, Eduardo Saverin, Dustin Moskovitz a Chris Hughes študovali na Harvardovej univerzite, vyhnali Aténu a Minervu, bohyne múdrosti, bohovia vína Bakchus s Dionýzom. Z pozostalosti a dedičstva Johanna Gutenberga, z jeho vínnej pivnice, z jeho kníhtlačiarne. Zo spomienok na prvú tlačenú knihu – Bibliu –, aby otvorili svet desu šialencov sociálnych sietí.

Úspech je proste záležitosť úspešných. To vám povie každý neúspešný. Cena je privysoká. Za šialenstvo, keď sa z polohlúpych stávajú spisovatelia, novinári, scenáristi i autori textov k hudbe manipulátormi. Manipulátormi iných, ktorých záujem nie je naším záujmom.

Slovák o slove tisk

Kedykoľvek čítate knihu, stromy sa usmievajú, pretože je to dôkaz, že existuje život po smrti. Ach, to večné dotieravé pomyslenie na reprízy života, čo doviedlo Nietzscheho k myšlienke opakujúcich sa návratov.

Strom poznania i strom života! Zuby píly ani ostrie sekery sa ich nedotkli, lebo v deň, keď bolo vyslovené povestné „Na začiatku bolo Slovo…“, chýbali po boku Stvoriteľa dvaja. Irónia a autor výroku.

„Svoboda tisku! Máme tolik zákonů na ochranu svobody tisku, a ani jediný trochu spolehlivý zákon na ochranu lidí před tiskem.“ (Mark Twain)

„To, samozrejme, viem,“ odpovedal čitateľ rabínovi, „len by som chcel, aby sa o to staral i do času, keď sa o to začne starať Stvoriteľ.“

Napríklad do bodu pokušenia na Nietzscheho reprízu života, keď hnedý šialenec plnil police knižníc Mein Kampfom a z ľudí robil mŕtve čísla. Napríklad do bodu návratu do času, keď červený šialenec zobral priestor múdrosti človeka a vniesol nenávisť na dlhé desaťročia, aby zanechal štatistiku o desiatkach miliónov mŕtvych.

A konca, keď srdce malo vlastné zištné dôvody a rozum sa tváril, že o ničom nevie.

O čase postironickom, v ktorom sa nanovo plnia knižnice v hlavách jedincov, o čase, v ktorých aj hlupák má vyššiu cenu ako polomúdry. Muž i žena. O čase, keď stromy sa nanovo prestávajú usmievať a život sa stráca v smrti a slzách. O čase, keď by sa Johann Gutenberg rád vrátil do svojej vínnej pivnice k lisu, aby nanovo začal svoju prácu. Lisovať hrozno.

Možno sme dospeli do času, keď na chvíľu potrebujeme hľadať pravdu o svete pred smrťou kdesi inde ako to, čo vychádza z tlače, tisku. Na dne pohára. Naozaj?

Naozaj! Iba na krátky čas? Lebo aj tlač, lebo aj tisk potrebuje svoj čas. Lebo znova sa blížime k bodu, v ktorom čas vypršal.

Pavol Varga, šéfredaktor publicistiky a dokumentárnej tvorby STV od novembra 1989 do 1992. Aktuálne dôchodca aktivista