Článek
U nás doma nebylo možné beztrestně použít ani český výraz pro exkrement a zde mne čekaly výrazy hodné havířů oslavujících v Harendě vyfárání ze šichty. Mzdové účetní se totiž rekrutovaly z valné části z bývalých průvodčích, o kterých obdobně profesně připravená personalistka řekla: „Mařenko, ty hezky píšeš, půjdeš do mzdovky“. A Mařenka šla – bylo to terno, stala se úřednicí, i když z tehdejšího třídního hlediska druhořadým občanem. Velmi zajímavý úkaz – v socialistické společnosti byl prvořadým člověkem dělník, mezi které se řidiči i průvodčí řadili, nicméně většině to nebránilo ve snaze dostat se do teplé kanceláře. Tyto úřednice si s sebou ale přinesly výrazivo z vozu, a nehodlaly na něm nic měnit.
Samozřejmě, netýkalo se to všech, z dnešního pohledu mi ale tehdejší osazenstvo mzdovky připadá poněkud panoptikálně. „Strany“ (tak se říkalo zaměstnancům, kteří si přišli do mzdovky něco vyřídit) a mzdovky oddělovala natažená šňůra, za kterou vyřizující zaměstnanci nesměli. Když jsem se ptal proč, tak mi řekli, že to je proto, že na jednu kolegyni kdysi, zřejmě ze služebního zimního kožichu vyřizujícího zaměstnance, skočila blecha. Ale to písmo – to měly všechny krásné – číslo jako číslo, písmeno jako písmeno. A ono to bylo nutné – mzdy se zapisovaly do propisovací knihy, ve které bylo mnoho políček, jež bylo nutné krasopisně vyplnit a pak sečíst. A moje písmo jako přecvičeného leváka – raději nemluvit.
Je třeba ale říct, že částečně jsem byl již obrněn, protože jsem si několik let předtím přivydělával o prázdninách jako průvodčí, a tak jsem se už tak často nečervenal. Čekalo tam na mne ale jiné pokušení, a to časté oslavy, kdy důvod k oslavě se vždy našel - jmeniny, narozeniny, příchod po dovolené, odchod na dovolenou, první máj, devátý květen, VŘSR (pro mladé Velká říjnová socialistická revoluce), získání odznaku Brigáda socialistické práce, získání odznaku Vzorný pracovník, Zasloužilý pracovník, vítězství v socialistické soutěži, dosažení 50 let věku, odchod do důchodu atd., atd.
Práce ve mzdové účtárně měla jednu nepříjemnou vlastnost – zaměstnanci si občas potřebovali ve mzdovce něco vyřídit. Tudíž nebylo možné, aby se opili všichni. A tak vždy musel zůstat alespoň někdo střízlivý, aby neodbytnou „stranu“ nějakým způsobem vyřídil - odbyl. A je třeba poctivě říci, že i takoví „exoti“, respektive „exotky“ se ve mzdové účtárně vyskytovaly, a to ty, které nepily. I to však bylo na pováženou – co když tím chtěly dát najevo, že jim kolektiv nepřirostl k srdci. A to by bylo zlé – v reálném socialismu jsme měli všichni být jedno socialistické tělo, o duchu se nemluvilo, protože socialistický člověk byl přece ateista. A když hrozilo, že by si zaměstnanec mohl na opilou úřednici stěžovat (i tenkrát by se někteří takoví neuznalí zaměstnanci našli a oficiálně se ani v té době na pracovišti pít nemohlo a také se všem tvrdilo, že se nepije), tak ji posadili za plentu, což byl kus látky, který zakrýval roh kanceláře, kde byly odložené kabáty a ostatní svršky a také tam byla židle.
A co já nováček? Přizpůsobil jsem se velmi rychle, s pitím v pracovní době jsem neměl žádný problém. Že jsem se nestal alkoholikem možná způsobilo to, že jsem velmi často odpoledne jezdil jako průvodčí, tak jsem to s pitím tolik nepřeháněl, abych nevypadl z vozu (tenkrát jsem jezdil jako průvodčí na starých tramvajích).
S tím ježděním to bylo tak, že průvodčí dost často chyběli, a tak mi do mzdové účtárny velmi často volávali, abych nastoupil na odpolední směnu. A já jsem byl velmi rád, protože jednotvárná práce ve mzdovce mne vůbec nebavila (proč, o tom zase jindy), a tak jsem se honem honem převlékl do uniformy, kterou jsem pro tyto účely měl připravenou „za plentou“ a rychle na vůz.
A takto mi také volali jednou v pátek, takže rychle za plentu, obléct uniformu, sednout na židli připravenou za plentou pro úkryt před „stranami“, obout si pracovní obuv – a již jsem byl připraven. V té rychlosti jsem si onoho nezapomenutelného pátku nevšiml, že na židli, na niž jsem si při převlékání a obouvání sedl, měla má mzdová kolegyně paní Jarmila položený nový krásný drahý klobouk. I když v té době jsem byl o víc než 40 let a 25 kg mladší než dnes, dovedete si jistě představit, jak ten klobouk vypadal, když si jej pak paní Jarmila chtěla dát na hlavu. Měl jsem štěstí, že v té době jsem již pronášel obvyklé „přistoupil prosím“ někde v oblasti Hrabové Ščučí…
