Pulsar – Když se divadelní text stane funkčním tanečním libretem

Tanečně divadelní událost Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče uvedlo uskupení Pulsar, jehož jádro tvoří kurátor Honza Malík a dramaturgyně Tereza Krčálová, ve spolupráci s běloruskou dramatičkou vystupující pod pseudonymem noname67. Inscenace má upozorňovat na omezování svobodného života v Bělorusku.

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Foto: Adéla Vosičková.

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Foto: Adéla Vosičková.

Opírá se o monologický text, vyrovnávající se s potřebou nejen vnitřní, ale celospolečenské transformace, jež byla v nedávné době v Bělorusku násilně potlačena. To je podle Krčálové zdrojem traumatu, které nutí umělce hledat cestu, jak za těchto okolností fungovat a žít dál. Pulsaru se podařilo na základě konkrétní politické situace jedné evropské země zrealizovat performativní událost, při níž je divák konfrontován s vlastními životními situacemi, jako je monotónnost, strach, frustrace nebo trauma. Běloruské podhoubí se z inscenace až překvapivě ztrácí, co zůstává, jsou všeobecně nosná a silná poselství, která vynikají nejsilněji v tanečních částech.
Diváci brněnského představení byli po půl hodině zpoždění, zaviněném technickými problémy, po nichž bylo nutné obnovit světelný scénář, vpuštěni do ústí prostoru, kde se tísnili spolu se čtyřmi performerkami. Zde se odehrál prolog celého představení; performerky i vyzvaní diváci četli krátké úryvky textu předlohy. Ten vznikl během rezidence pořádané Činohrou Národního divadla, festivalem Pražské křižovatky a Ambasádou nezávislé běloruské kultury v ČR a vyšel v antologii Současné běloruské hry v nakladatelství Větrné mlýny. 
Ačkoliv je označován jako dramatický text, není strukturován do jednotlivých promluv, ale členěn do sedmnácti krátkých prozaických částí. S nimi se v inscenaci pracuje jako s tokem monologického textu, který si svůj charakter zachovává, i když promlouvá z úst více vypravěčů. Zaznívají pouze jeho vybrané části a zbytek je interpretován dalšími divadelními prostředky, tj. projekcí, rekvizitami, scénou a hudbou. Původní hudební kompozice běloruského hudebníka Jegora Zabelova se proměňuje spolu s divadelními obrazy, experimentující akordeon nebo zpívaná lidovka se střídají se zesilujícími a zeslabujícími se hudebními plochami, přičemž ticho se stává stejně významotvornou zvukovou plochou jako zvuk.

Pulsar. Foto: Adéla Vosičková.
Performativní tvar je vystavěn na třech základních pilířích, na čtení textu, pohybové performanci a na symbolice bílé barvy. Z hlediska struktury lze hovořit o pohybových obrazech, které jsou orámovány přesuny diváků a doprovázeny nejdelšími plochami mluveného textu. Tyto obrazy, jako centrální části inscenace, stojí na situacích tvořených vztahy mezi jednotlivými tanečnicemi a na využití textilních rekvizit. Bílá barva kostýmů, svršků nebo pásů látek, coby symbol čistoty a nevinnosti, je skrze nejrůznější svazování, uzlování, natahování, omotávání nebo násilné přetahování naopak interpretována jako znak spoutanosti, nečinnosti, svázanosti nebo strnulosti. 
Postupně se každá z ženských postav dostává do osobní krize, během níž podléhá systému, který na krátký čas představují ostatní performerky. Čtveřice interpretek, jedna po druhé, podléhá vyšší moci. Nejtrvalejší pohybový vjem zanechala Jolana Šturmová, jejíž pohybový stereotyp, oscilující mezi umírněným, nepřehrávaným robotickým pohybem a „zombie“ vyprázdněným výrazem ve tváři, naháněl husí kůži. Postupné pohlcování její postavy bylo navíc umocněno vrstevním mnoha pletených svetrů, které si navlékala na nejrůznější části svého těla. Každý další kus pleteniny symbolizoval sílící politický nátlak, tíseň svěrací kazajky a uniformitu společnosti. Jindy byla další tanečnice ostatními svazována dlouhými bílými pruhy látky, ze kterých díky pomoci performerek opět unikla. Choreografky Kateřina Stupecká a Helena Ratajová vystavěly čtyři variace spoutání a osvobození a nechaly vyniknout pohybové akce v kontrastu s jednou pozorující postavou, s jedním nezúčastněným, jakýmsi voyeurem celého dění, který tematizuje v dnešním světě obvyklou pasivitu a nečinnost v souvislosti s celospolečenskými problémy. 

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Foto: Adéla Vosičková.
Tým Pulsaru pracoval s textem nikoliv jako s inspirací či doslovným scénářem, ale interpretoval jej skrze taneční a performativní prostředky vycházející z fyzického prožitku textu, který inscenátorům zprostředkovala rusistka, překladatelka, bohemistka Tereza Krčálová. Hledání konečného tvaru probíhalo prostřednictvím objevování textu jako materiálu vedoucího ke specifickému pohybovému slovníku. V procesu tvorby oceňuji aktivní dramaturgickou práci, jež reflektovala vznikající pohybový materiál při zkouškách a dávala tanečníkům okamžitou zpětnou vazbu ve vztahu k textové předloze. Z dramatického textu se díky plnohodnotné dramaturgii stalo nosné taneční libreto. Proces této tvorby logicky čerpal z metody Duncan, jíž všechny interpretky i choreografky během své dosavadní taneční cesty prošly. 
Specifikum tohoto přístupu spočívá v analýze individuálních možností lidského těla, která předpokládá podrobnou znalost anatomie a fyziologie a propojuje tělesnost s mentálními a spirituálními potřebami člověka. Výslednice těchto okolností dala dohromady kultivovanou pohybovou artikulaci a vysokou míru koncentrace v přítomnosti tanečnic na scéně. Využití tanečních prostředků na větší ploše by snad podpořilo kompaktnost inscenace, která byla znejišťována nesmělými či neochotnými přesuny diváků. Ovšem i ty je možno interpretovat jako formu manipulace a zásah do svobody jedince.
Pulsar vytvořil scénickými prostředky obraz systému, který umrtvuje, propaguje uniformitu, monotónnost a poslušnost. Nečiní tak ale prvoplánově, struktura textu poskytuje choreografii určité principy, například stereotyp, variování nebo témata těla či pohyb samotný, z nichž posléze skrze umělecký proces vzejde celek. Kupříkladu jedna část textu nese název Nohy„Nohy jdou po lese, hlouběji a hlouběji. Jdou po zemi, jdou po klaccích, větvích, suchém listí, houbách, plodech. Nohy jdou, špiní se, vdechují zemi. Nohy prorůstají. Pomalu, velmi pomalu. Tak bolestně pomalu, že se nedočkáš, a stovky nohou už odešly na YouTube, na Netflix a někam ještě dál.“ 
Ačkoliv tento úsek explicitně nezaznívá v artikulované řeči na jevišti, lze se domnívat, že podnítil choreografickou práci nohou, ovlivňující charakter pohybu ve zbytku těla. Bosá chodidla mohla skrze text při tanečních improvizacích dostávat impulzy představ, které se transponovaly v taneční pohyb celého těla jednotlivce i skupiny. Nesmírně pozoruhodná by byla komplexní analýza vztahu textu a choreografie. Na tuto hloubkovou práci by ovšem bylo zapotřebí několikanásobné zhlédnutí kreace, která navíc s proměnami hracích prostorů nabývá dalších konotací. Hadivadlový black box nechal vyniknout převážně bílou kompozici kostýmů, rekvizit nebo divadelního kouře, z níž se ke konci performerky vymanily a s převlekem kostýmu aktivovaly vnitřní proces probouzení u každé z interpretek. 

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Foto: Adéla Vosičková.
Tanečnice Tereza Krejčová, Jolana Šturmová, Helena Ratajová a Anna Wollemannová předvedly koncentrovaný výkon, zřetelně přednesly úryvky textu, podněcovaly diváky k aktivní účasti na představení a navazovaly s nimi oční kontakt. Symbolické uvázání bílého svetru kolem ramen jednomu z diváků, sedícímu v přední řadě, poukázalo na soudržnost obou přítomných skupin v hledišti a v hracím prostoru. Přesto závěr, ve kterém performerky vyzvaly diváky, aby s nimi sdíleli prostor jeviště, vyzněl koncepčně rozpačitě. Vzpomínkám na svobodný život, jež měly být reprezentovány předměty uloženými v kufru, nebyla věnována dostatečná pozornost. Ta byla naopak upoutána opět ke čtenému textu, při kterém byli diváci, posedávající a postávající v hracím prostoru, obmotáváni výstražnou, červeno-bílou páskou. Pro mne v tomto momentě nastal propad. Smysl mohl spočívat v touze po sdílení vzpomínek, z potřeby upozornit na důležitost lidské paměti, na její selektivnost a emoční potenciál. Snad proto nebyl předmětům v kufru věnován širší prostor. Poslední akce naopak napětí znovu zesílila. Performerky po změně kostýmu, který nyní evokoval uprchlické ustrojení, přesunuly elektrické svíčky zpod sedadel v hledišti na jejich sedáky. Pohybově tuto sekvenci ztvárnily výše popsaným motivem „úsporné zombie“. Divákům se naskytl jasný obraz prázdných osvětlených míst, tvořících pietní místo či hřbitov, ať už vzpomínek, životů, či minulosti obecně. 
Inscenace Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče navzdory všem tíživým momentům přináší naději v závěrečném odhodlaném a nespoutaném křepčení. Onen les jsou zážitky, události minulosti a emoce, a naše páteř, naše osa se už podle Pulsaru nebude ohýbat, ale bude odhodlaně čelit tomu, co přijde.

 

Psáno z představení 8. října 2023, HaDivadlo, Brno.

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče
Předloha – umělecký text: noname67 (BY)
Překlad, taneční dramaturgie, režie: Tereza Krčálová
Choreografie: Kateřina Stupecká, Helena Ratajová
Odborná supervize: Romana Štorková Maliti
Původní hudba: Jegor Zabelov (BY)
Scénografie: Tomáš Žižka
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: František Fabián
Tvorba a interpretace: Tereza Krejčová, Johana Matoušková
 / Jolana Šturmová, Helena Ratajová, Anna Wollemannová
Projektový kurátor, realizace a produkce: Honza Malík a PULSAR z. s.
Premiéra: 8. 9. 2023, GASK kongresový sál, Divadelní festival Kutná Hora

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Pulsar

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: