Jako desetiletý kluk zažil zajetí v Angole. Spolu s rodiči a bratrem ušel pěšky 1300 kilometrů buší
Angolský příběh 66 unesených Čechoslováků sledovala celá republika. Tehdy teprve desetiletý Petr Kocian zažil, jaké to je, když na vás míří samopaly. Rodák z Vraného nad Vltavou ušel spolu s bratrem a rodiči 1300 kilometrů přes hory a bažiny, dalších 1800 kilometrů potom ujeli namačkaní na sebe na nákladních autech. Od té doby uplynulo 40 let. Dnes je z něho úspěšný manažer.
„Byl jsem s rodiči v Angole od roku 1982, táta tam pracoval. Po třech měsících našeho pobytu došlo k tomu, že 12. března 1983 tam protivládní skupina UNITA, která bojovala proti komunistické vládě, vtrhla, zajala nás a rozstřílela fabriku, kde táta pracoval,“ vysvětluje Petr Kocian.
Jeho otec před tím pracoval v papírnách ve Vraném nad Vltavou, do Angoly odjel jako expert, který měl pomoci obnovit provoz papírny ve městě Alto Catumbela.
Petr se na cestu do Afriky velmi těšil. Do Angoly odjel nejprve pouze jeho otec, rodina ho následovala o něco později. Po třech měsících pobytu je ale nad ránem probudila střelba a jejich život se změnil v drama.
Z domu vyběhli nalehko, otec měl na nohách dřeváky, Petr jenom cvičky. Tehdy ještě nevěděli, že je čeká 111 dnů na cestě.
„Velmi silné momenty byly ty první dny, noční pochody, hlad, pak úmrtí pana Navrátila, to byla strašná věc,“ vzpomíná Petr Kocian. Připomíná tak, že jeden z unesených se už domů nevrátil. Jaroslav Navrátil zemřel během pochodu ve věku 37 let.
Hlad i nemoci
Strastiplnou cestu československých občanů na základnu UNITY zachycuje film, který v roce 1984 natočil režisér Vladimír Kavčiak.
Hrůzný pochod a nejistotu vystřídala euforie. Před 35 lety se Čechoslováci zajatí v Angole dostali domů
Číst článek
Vypovídá o hladu, rodinách schoulených pod jedinou pokrývkou, urputných průjmech, o nekonečných nočních pochodech v horách, ale také o zoufalství rodičů, jejichž děti onemocněly, a oni sami neměli dost sil, aby se o ně mohli postarat.
Příběh Petra a dalších unesených rodin se tehdy hluboce vryl do paměti žáků základní školy ve Vraném nad Vltavou.
„Petr byl tehdy malý kluk, my jsme byli o maličko starší, ne o moc, a celou tu situaci si pamatuju, jak jsme to s napětím sledovali. Slova UNITA a Alto Catumbela si celých těch 40 let pamatuju,“ říká Jiřina Vrabcová.
Po měsících putování byly propuštěny ženy, děti a také nemocní muži. Otec Petra Kociana byl mezi nimi. Zbylých dvacet mužů v zajetí zůstalo ještě téměř celý rok.
