„Přežral jsem se jako Čech a opil jako Němec. Bůh buď pochválen,“ napsal kazatel Martin Luther. Vystihl nás tím jako národ? - Pokud má podle Tesaře jednou přijít konec světa, zastihne nás prostě doma: „Tam je všechno, v čem jsme dobří – naše hospoda, kde pijeme do dna jako nikdo jiný na světě, náš les, kde můžeme sbírat houby, naše řeka plná ryb a nejlepší síť turistických značek na celém světě. I po ní dřív nebo později dojdeme na Onen svět a skončíme v ohni. I v počtu kremací jsme světové jedničky.“ - Pavel Stránský ze Záp: „S opicemi stejné mravy mají líté české davy – po novinkách vždy se honí, starý kroj jim málo voní.“
„To je typicky české,“ slýcháme často jako odsudek chování, které se nám nelíbí. Jenže existuje něco takového doopravdy? Můžeme se pyšnit (anebo stydět) nějakou typicky českou vlastností, kterou nikdo jiný nemá? Co je podstatou naší národní povahy?
Už ve 14. století popisoval kazatel Tomáš Štítný typické české vlastnosti – podle něj jím byly omrzelost, pocity marnosti a váhání, pohrdání jinými lidmi, závist a pomlouvání
Kupříkladu přítel Karla Havlíčka Borovského Vilém Gabler chtěl vysvětlit (a sám před sebou a národem omluvit), proč prý nepotřebujeme „německou“ filozofii: „Nebažím po německé filozofii, maje za to, že zdravý český rozum jest lepší než německé mudrctví… kdybychom filozofie co vědy i také docela neměli, snad přece ještě dojdeme tam, kde stojí Němci.“ Je snad tato hloupost typickým českým rysem?
Historička Dagmar Mocná se v knize Případ Kondelík: epizoda z estetiky každodennosti zamýšlí, zda se tyhle postavy vyznačují bodrou zemitostí, anebo trestuhodnou přízemností. Disponují zdravým selským rozumem, nebo šosáckou omezeností? A je možné celý český národ ztotožnit s tímto ambivalentním typem postav, nebo je lepší je z národa raději rovnou vyobcovat?
V polemice s Karlem Hugo Hilarem, který Peroutku obvinil z „návratu k biedermeieru“, dal slavný novinář před tehdejším předsedou komunistické strany Josefem Hakenem přednost zmíněné postavě symbolizující maloměšťáctví: „Je-li pravda, že je v této situaci třeba podati ruku buď Hakenovi a Zdeňku Nejedlému, nebo panu Kondelíkovi, pak dovolte, abych ji podal tomuto. Mám dojem, že bych tím podával ruku demokracii.“
A jak moc je český Josef Švejk?
Neblíží se typický Čech spíš některé jiné, méně výstřední postavě Haškova románu než téhle neuchopitelné, záhadné a nelidské figuře? A není náhodou Čech blíž hrdinům obětavým, kterých máme v našich dějinách proporčně stejně jako jiné národy? Jak napsal novinář Jan Lipold: „Možná jsme národem Švejků, ale stejně tak národem poručíků Dubů a doufejme, že i skutečných hrdinů s morálními zásadami a smyslem pro povinnost – což je typ, který Haškovi v knize z pochopitelných důvodů schází.“
Vlivnější a známější než Rosovy myšlenky ovšem byly teze sociologa Emanuela Chalupného o „anticipaci“. Z vybraných vlastností češtiny, hlavně přízvuku na první slabice slov a soustředění souhlásek na počátku slova, Chalupný dedukoval to, že Češi podle něj umí skvěle anticipovat: jsou schopni velkého počátečního vzepětí i heroismu, chybí jim však síly na dokončení svých plánů, nanejvýš se zmůžou k pasivnímu odporu. Mimochodem podle českého hungaristy Petra Rákose maďarština funguje velmi podobně, z čehož by teoreticky měla vyplývat mentální podobnost Čechů a Maďarů. „Naprosté vzájemné přehlížení a neznalost sousedů otevírá dveře spoustám pseudofilozofických iluzí,“ komentuje to Rákos.
K evergreenům našich špatných vlastností patří opičení se po ostatních či nedůslednost, naopak třeba intrikářství se objevuje zřídka (to Čechům vyčítal Masaryk)
Nicméně to, že Češi nejsou dostatečně systematičtí a vytrvalí, se mezi „českými vlastnostmi“ objevuje poměrně často. K dalším evergreenům patří už u Štítného zmíněná omrzelost nebo opičení se po ostatních, naopak třeba intrikářství se objeví méně často či zřídka (to Čechům vyčítal třeba T. G. Masaryk). Některé mají podobu paušálního a nepříliš konkrétního odsudku (české hulvátství či podučitelství, čecháčkovství), jiné mohou být myšleny neutrálně, ambivalentně či snad potenciálně i pozitivně. To je případ hojně používaného pojmu „plebejství“, u kterého třeba tehdejší rektor Masarykovy univerzity a současný ministr školství Mikuláš Bek v projevu 17. listopadu 2015 odlišil dvě podoby: horší, lokajskou, ale i lepší, svobodnou a hrdou, mající své hodnoty dosažené tvrdou prací.
Ekonom Mojmír Hampl ve své pozoruhodné knize Pro Čechy je nebe nízko: pojďme chtít víc! konstatuje, že povaha českého rovnostářství je historicky postavena trochu jinak než v dalších zemích. Podle něj toto rovnostářství vychází z našeho odporu vůči výhodám, tedy i majetkovým, které někdo získává jen a pouze díky svému postavení nebo porušování pravidel, ne však díky vlastnímu úsilí či štěstí: „V Česku netolerujeme především zjevnou nespravedlnost. Tedy získání majetku či příjmu nepoctivou cestou vadí mnohem víc než majetkový nebo příjmový rozdíl samotný. Můžete mít víc, ale nesmíte mít privilegia. Předběhnout ve frontě či nefér způsobem objet kolonu, v níž ostatní stojí, to jsou pro Čechy ještě mnohem větší prohřešky, než že má někdo dražší vůz. Zcela netolerovatelné je pak mít dražší vozidlo a ještě na základě privilegia či nečestnosti objíždět kolonu. To je už pravý útok na český pocit elementární spravedlnosti.“
Existuje tedy něco jako česká národní povaha?
Zatím se zdá, že ne: „Možná že sociolog nakonec dojde k poznání, že národní povaha existuje daleko méně, než jsme navykli se domnívat, a že spíše než o pevné národní povaze nutno mluvit o působení prostředí,“ mínil už za první republiky Ferdinand Peroutka.
V podobném duchu píše dnes kupříkladu česko-německá historička Eva Hahnová v knize Češi o Češích: dnešní spory o dějiny: „Čechem se člověk nerodí, nýbrž stává v průběhu své socializace a český národ není entitou se sdílenými vlastnostmi svých příslušníků. Proto nelze k vysvětlení historického dění užívat personifikujících odkazů na povahové rysy národa, jeho emocionální rozpoložení nebo jakýchkoli jiných atributů, známých z uvažování o individuálních lidských bytostech. Český národ je proměnlivým diskurzivním společenstvím autonomních lidských bytostí, které od generace po generaci sdílejí komunikativní meziprostor k dorozumívání, nedeterminující však jejich individuální vlastnosti či postoje.“
V této souvislosti je obohacující i to, jak Čechy líčí polští literáti. Polský spisovatel a čechofil Mariusz Szczygieł zdůrazňoval spíše českou výjimečnost, proti čemuž Michał Zabłocki postavil v knize Zemský ráj jen na pohled: Krutá pravda o Češích očima našich polských sousedů deziluzivní obraz země, která má stejné problémy s menšinami a demokracií jako většina ostatních středoevropských států, samozřejmě včetně Polska.
České paradoxy
Někteří vědci, jako Eric B. Shiraev a David A. Levy, jsou k hledaní národních rysů skeptičtí a tvrdí, že stereotypy o národním charakteru „mají minimální oporu v realitě“. Jiní ovšem na určitých rozdílech i v rámci jednoho kontinentu trvají. Názorně a s nadsázkou je líčí zmíněný ekonom Mojmír Hampl. Volí modelovou situaci, kdy je pracovníkům různých národností zadán jeden úkol, na který každý z nich reaguje po svém: „Maďar se vzpouzel, že zadaný úkol není slučitelný s tím, jak se to dělá v Maďarsku. Chorvat často vůbec nevěděl, že nějaký úkol existuje. Polák přistupoval k úkolu svědomitě a velkolepě, pokud zrovna neměl vodkové období.“ A zhruba shodný přístup prý volí Čech a Rakušan: práci odevzdali včas, ovšem s tím pocitem, že už by se na ní nemělo nic měnit, protože to, co vypracovali, je přece perfektní. Následně Hampl vyjmenovává, v čem všem jsou si Češi a Rakušané podobní: například v obou zemích vládne pivní a vinná kultura a jejich obyvatelé mají relativně malou tendenci či ochotu stěhovat se do ciziny.
Podle Hampla v Čechách ale existuje jistý paradox: jako málo stěhovavý národ dáváme své rodné hroudě – prostřednictvím okázalých gest či symbolů – najevo méně loajality než ti, kteří svoji zemi reálně opouštějí častěji (Poláci, Slováci). Na jiný paradox poukázal ve slavné knize Malý český člověk a skvělý český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti český sociální antropolog Ladislav Holý. Totiž že Češi vnímají svůj národ obecně jako „vysoce kulturní“ a „hluboce demokratický“, zatímco pro jednotlivé Čechy jsou prý typické vlastnosti jako egoismus, otrávenost, závistivost, konformnost, úzkoprsost a nesnášenlivost. Příznačně ovšem jeho zdejší respondenti a informátoři tvrdili, že do kategorie „malý český člověk“, který je nositelem oněch neblahých vlastností, patří devadesát devět procent Čechů, ale sami sebe do ní nikdy nezařadili.
Češi vnímají svůj národ jako „vysoce kulturní“ a „hluboce demokratický“, pro jednotlivé Čechy jsou ale typické vlastnosti jako egoismus otrávenost, závist či nesnášenlivost
Někteří autoři i proto kritiku údajných typických (negativních) českých vlastností zavrhují jako elitářskou. Jako zmíněný sociolog Daniel Prokop, který připomíná, že tzv. typického Čecha hodnotí hůře zdejší vysokoškoláci než celková populace. A proto se podle něj nabízí otázka, zda kritická hodnocení národní povahy u nás ve skutečnosti většinově nefungují jako odsudek „zbytku horších Čechů“, od kterého se hodnotící člověk distancuje a vyjadřuje s ním nesouhlas. Ještě ostřeji a útočněji se ke kritikům české povahy, kupříkladu Janu Patočkovi či autorskému triu Podiven (Petr Pithart, Milan Otáhal, Petr Příhoda), vyjadřuje zmíněná Hahnová: „Vedle portrétů Čechů jako již po staletí příslušníků sebevědomého národa se nám nabízí sen o budoucnosti národa kajících se hříšníků, předávajících naděje na spásu do rukou údajně hlubokomyslných vykladačů vyšších sfér duchovních.“
Což ale je mnohdy zaujaté a často trochu nespravedlivé stanovisko; u některých současných autorů neplatí vůbec. Tak zmíněná Hamplova kniha je sice v některých aspektech k Čechům kritická, například že se až příliš často chovají jako „černí pasažéři“, a to nejen v metru, ale přeneseně i ve společném domě, v obci nebo i ve státě. Celkově je však vyznění Hamplovy knihy povzbudivé a optimistické, jak napovídá i název:
Češi mají i řadu dobrých stránek, jen musí získat větší sebevědomí
Nedávno pak vyšla publikace zmíněného novináře Milana Tesaře Štěstí po česku: 42 způsobů, jak být v téhle zemi v pohodě, která se pozastavuje nad četnými českými „úchylkami“, ale hned dodává, že ostatní národy vesměs mají jiné, stejně podivné. Publikace je programově laděna humoristicky a spíše pohodově. V rozhovoru s Lucií Výbornou Tesař přiznal, že ne všechny české výjimečnosti se do knihy dostaly v podobě samostatných textů. Například u tématu kremace autor narazil na svůj tvůrčí strop. Jeho kritériem totiž bylo psát o Češích v rámci možností laskavě, a on nevěděl, jak tuto podmínku splnit u tématu žehu. Takže se jen letmo mihne v rámci shrnující pasáže o tom, proč se Češi málo stěhují. Pokud má podle Tesaře jednou přijít konec světa, zastihne nás prostě doma: „Tam je všechno, v čem jsme dobří – naše hospoda, kde pijeme do dna jako nikdo jiný na světě, náš les, kde můžeme sbírat houby, naše řeka plná ryb a nejlepší síť turistických značek na celém světě. I po ní dřív nebo později dojdeme na Onen svět a skončíme v ohni. I v počtu kremací jsme světové jedničky.“
Výsledky jasné nebudou
A i když Tesař některé české vlastnosti kritizuje, nakonec většinou dochází k harmonickému smíření a doznání, že i on je prostě Čechem. Například v kapitole o zabíjačce: „Jenom jedna věc mi na tom nehraje. Proč, jakmile znovu vidím Postřižiny, kde Magda Vášáryová nakreslí Hrušínskému prasečí krví knírek pod nosem a ráno si z půlky vepře vyřízne steak, se u toho přiblble usmívám.“
To by mohla být optimistická tečka za celou debatou, jenže by to byl falešný závěr. O typických vlastnostech Čechů (a do budoucna třeba i českých Vietnamců atd.) se bude psát, bádat a debatovat i nadále, někdy smrtelně vážně, jindy s humorem. Budou to provázet hádky, snad i urážky. A jen málokdo se bude typickým Čechem sám cítit, daleko spíš je bude pouze vidět kolem sebe. Na výsledku to ovšem nic nezmění: jak jsme viděli, pátrání po typických českých vlastnostech typického Čecha nás přivedlo jen do slepé uličky.
Ostatně, podle Rákose si Češi tyto otázky v minulosti kladli mnohem méně často než třeba Poláci nebo Maďaři. Je tohle naše výjimečnost? Dohánět je v tom můžeme i nemusíme. Nicméně klást si otázky po vlastní jedinečnosti je zcela normální, i když odpovědi asi nikdy zcela jedinečné nebudou.
Celý článek kulturologa Jana Lukavce (LN Orientace, 21.10.2023):
P.S.
Postrádám připomenutí nedostatku empatie, právě v důsledku rozšířené sebestřednosti a dopadu na naše myšlení, chování a jednání. Nejsme národem, ale etnikem. Jsme národem Bohemianů různého etnického původu, jak tomu bylo po dlouhá staletí. Za narušení této přirozené struktury platíme dodnes a budeme platit ještě dlouho. JŠ
Read more...