Hlavní obsah
Sport

25 let ve Slavii pro jeden zápas v Poháru UEFA. Jak se trénoval vítěz Ligy mistrů?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: SK Slavia Praha

Jiří Šusta je jednou z výrazných postav slávistické mládeže, ve které působil 25 let. Pod rukama mu prošly stovky fotbalistů, nejlepší hráli Primera División, Premier League a vyhráli Ligu mistrů.

Článek

Celý profesní život ve Slavii se věnoval výchově mládeže, ale jednou „zaskočil“ na lavičce áčka distancované trenéry Františka Cipra a Josefa Pešiceho. A byl to záskok nadmíru úspěšný, v legendární jízdě Pohárem UEFA v sezoně 1995/96.

Váš profesní život trenéra a skauta mládeže je hodně spjat se Slavií, ale jak jste se k fotbalu vlastně dostal?

„Fotbal jsem začal hrát ve Vršovicích v Bohemce až v deseti letech, dřív se v mladším věku v klubech nehrálo. Byla to logická volba, ve Vršovicích jsem bydlel, navíc nebylo tolik oddílů, takže jsem musel jít tam. V Ďolíčku jsem hrál až do odchodu na vojnu do Rudé hvězdy Cheb, kde jsem dva roky kopal třetí nejvyšší soutěž. Byli tam dobří fotbalisté, ale pořád to byla vojna, chodili jsme sloužit a ve volných dnech jsme trénovali.“

Foto: SK Slavia Praha

Jiří Šusta strávil ve Slavii 25 let.

Po vojně jste se vrátil do svého mateřského klubu?

„Dva zápasy ještě během vojny už jsem nastupoval jako civil za Bohemku. Odehrál jsem za ni 14 zápasů, vstřelil jsem dva góly proti Ostravě a proti Plzni. Pak přišel trenér Vobáč, který hodně prosazoval hráče z Dukly, a jelikož jsem byl domácí, tak jsem se cítil opomíjený. Radši jsem odešel do Spartaku Radotín, to byla druhá liga, kde jsem se setkal se známým trenérem Jardou Jarešem, který později trénoval i ve Slavii. V Radotíně byla dobrá parta, hráli jsme dobrý fotbal ve skvělých podmínkách. Byl jsem tam půl roku a pak jsem v roce 1969 odešel do Slavoje Vyšehrad, kde jsem hrál a zároveň trénoval mládež. Tam jsem začal s trénováním, udělal jsem si trenérský kurz.“

Jak dlouho jste ve Slavoji působil?

„Skoro neuvěřitelných 20 let, skončil jsem tam až v roce 1987. V té době nebylo moc jiných možností, kde hrát a trénovat, a navíc já jsem nikam nechtěl chodit, byli tam dobří kluci. Normálně jsem ještě pracoval, jen výborní fotbalisté si vydělávali fotbalem.“

Foto: SK Slavia Praha

Rudolf Kuka, otec slávistického kanonýra v horní řadě třetí zleva, Jiří Šusta v dolní řadě první zleva.

Ve Vyšehradu jste trénoval dorost, stejně jako ve Slavii?

„Dorost jsem trénoval, ale jen chvíli. Většinou jsem hrál, ale taky jsem trénoval i áčko. Hrálo se na škváře, v té době travnatá hřiště moc nebyla. Na zápasy Vyšehradu v té době chodilo 500 až 600 diváků, což bylo skoro nejvíc v Praze. Hrálo se ráno v 10:15 a lidi šli před obědem na fotbal. Na úroveň divize to bylo dost lidí. Jednou jsme hráli i o postup do třetí ligy, ale nakonec se to nepovedlo. Byla tam dobrá parta, krásná kantýna, bylo to takové domácké, nikdo tomu nevelel, každý si řekl, co chtěl. To já mám rád.“

Ahoj, já jsem Honza Říčka

Jak se zrodil váš „přestup“ do Slavie?

„Můj syn kopal ve slávistické mládeži. Když šel v roce 1987 do Sušice na vojnu, tehdejší sekretář Slavie Karel Kovanda se mě zeptal, jestli nechci přejít do Slavie. Já řekl, že půjdu hned, a tak jsem začal trénovat slávistickou mládež.“

Foto: SK Slavia Praha

Trenér Jiří Šusta. Tradiční píšťalka nemohla chybět.

Zanedlouho jste měl nového asistenta…

„Honza Říčka tady učil na základce ve Vladivostocké, už během vysoké školy si udělal trenérskou licenci. Já jsem ho neznal, a to jsme bydleli kousek od sebe v Měcholupech. Najednou mi někdo povídá, že se mnou bude trénovat. Tak přišel Říčka, začali jsme si hned tykat, i když je mladší. Kromě trénování pracoval jako novinář, na tréninky vždycky utíkal z práce. Tréninky jsem vedl já jako hlavní trenér a on přišel třeba v půlce. Nebyl tam pokaždé, ale o víkendu, když jsme hráli mistráky, tak vždycky přišel. Byli jsme kamarádi, vozil jsem ho, pak se mi rozbilo auto a vozil on mě.“

Jan Říčka se stal na konci 90. let sportovním ředitelem, vlastně se vaše role obrátily a stal se vaším nadřízeným. Vy jste pracoval v té době už jako skaut.

„To jsme už spolu v tak přímém kontaktu nebyli, instrukce, kam jezdit, jsem dostával od šéftrenéra dorostu Michala Šrámka. Pak jsme měli schůzky na téma hráčů, kteří se mi líbí. Bylo to takové, že musíme hned něco udělat, hráče přivést a já jsem odporoval, protože po jednom dvou zápasech skutečnou kvalitu nepoznáte.“

Jan Říčka udělal velkou kariéru, stal se respektovaným skautem, aktuálně působí v Manchesteru City. Překvapilo vás to?

„Poznal jsem ho jako člověka, který fotbalu rozumí a chce mu rozumět. Překvapilo mě, že se dostal až do Anglie. Je pravda, že uměl německy a anglicky, i proto se dostal do zahraničí, do Tottenhamu. Pak když proti němu Slavia hrála, jeli jsme tam na zájezd.“

Foto: SK Slavia Praha

S týmem A-dorostu ve starém Edenu. Jiří Šusta stojí vpravo, vedle něj jeho asistent Jan Říčka.

Jak tenkrát na konci 80. let vypadal tréninkový proces dorostu?

„V té době jsem chodil i do zaměstnání. Tréninky byly odpoledne, kluci chodili do školy, dorostenci ještě nemohli být profíci. Pak, když se vrátili z  vojny, tak někdo chtěl pracovat, někdo nechtěl. Většinou měli smlouvy od tří do pěti tisíc korun. Lepší hráči jako třeba Jirka Štajner dosáhli i na lepší smlouvy. Takhle kluci začínali. Já jsem to vnímal tak, že už jsou profíci, takže jsme chodili trénovat i ráno skoro každý den.“

Jak probíhal v 90. letech skauting mládeže?

„Já jsem do systému skautingu nemluvil. Dostal jsem od někoho upozornění, že někde hraje dobrý hráč, kam mám vyrazit a pozorovat ho. Třeba na Moravu, nebo do Chebu. Většinou jsem ho viděl dvakrát nebo třikrát, v domácích i venkovních zápasech. Pokud se mi líbil, navrhl jsem ho dál, kdy si hráče už řešili trenéři, kteří trénovali danou věkovou kategorii, sami se na něj šli podívat. Za skauting jsem byl placený, auto jsem měl svoje, klub mi platil benzín. Bavilo mě to, většinou jsem byl v sobotu i v neděli do večera pryč, stihl jsem až čtyři zápasy za den. Jezdil jsem skautovat až do roku 2012.“

Vy jste byl dokonce i šéfem skautingu Slavie…

„Byl, ale jenom chvilku v sezoně 2005/06.“

Trenér mistrů

Ve Slavii jste trénoval jen mládež, neměl jste ambice trénovat chlapy?

„Já jsem si udělal trenérský kurz číslo jedna až hodně pozdě ve Slavii. A jednička v té době byla na trénování chlapů ve vyšší soutěži potřeba. Já měl dvojku, takže jsem nemohl. Když Luděk Klusáček začal trénovat béčko v ČFL, tak jsem mu dělal asistenta. Pohyboval jsem se v té době okolo dorostů a Luděk mi jednou nabídl, jestli nechci jít k němu do béčka, že by někoho potřeboval.“

Foto: SK Slavia Praha

Jiří Šusta na týmové fotce jako asistent Luďka Klusáčka před sezonou 2003/2004.

Jako trenér dorostu a B–týmu jste ale slavil velké úspěchy.

„V ročníku 1993/94 a 1994/95 jsme se starším dorostem byli přeborníky republiky, porazili jsme Brno. A v sezoně 1996/97 jsme vyhráli ČFL, a to tam byla výborná mužstva jako Kladno nebo Příbram. Dostával jsem některé hráče, kteří nehráli v áčku, jako třeba Luboš Kozel, šli se k nám rozkopat, až jsme soutěž vyhráli.“

Koho ze známých hráčů jste v dorostu a béčku trénoval?
„Davida Jarolíma, Martina Pěničku, Radka Bejbla, Vláďu Šmicera, Martina Hyského, Jirku Štajnera, Lukáše Jarolíma… Pak když jsem trénoval B–tým od sezony 1995/96, tak se pode mnou hráči z áčka po zranění chodili rozehrávat. Vždycky jsem se domluvil s Frantou Ciprem. Řekl mi: ‚Jirko, přijď sem ve čtvrtek a já ti řeknu, u koho je potřeba, aby šel hrát za vás.‘ Takže to hráči věděli dopředu a v pátek už trénovali s námi.“

Foto: SK Slavia Praha

Jiří Šusta během zápasu.

Nejlepší fotbalista, kterého jste trénoval, byl Vláďa Šmicer?

„Byli jsme v Žilině na mládežnickém turnaji, kde tenkrát hrál i Pavel Nedvěd. Přišel za mnou ředitel turnaje a řekl mi, že tohle jednou bude top fotbalista. A měl pravdu. Já poznal celou jeho rodinu. Když jsem ho trénoval, tak přijeli na zápas z Děčína. Pamatuju si, že jeho maminka byla zdravotní sestra. Rodiče se o něj starali, a proto asi šel tak nahoru. Vláďa Šmicer se občas ozve, ale je to takové, jako když volají vnuci jednou za čas. Já vím, že toho má moc.“

Cukr a bič

Zmiňujete rodinné zázemí. Je pro rozvoj fotbalisty hodně důležité?

„Když jsem trénoval, tak jsem poznal různé typy kluků a pak i typy rodičů. Viděl jsem, jestli kluk jde výkonem nahoru, nebo dolů, a to bylo způsobené i rodinným zázemím. Vláďa Šmicer nebo Martin Hyský měli opravdu spořádané rodiny. Trénoval jsem třeba i syna Jaroslava Šilhavého, Tomáše, teď myslím trénuje Králův Dvůr. Byl to takový stoper, který to mydlil hlava nehlava. Když nehrál, tak za mnou Jarda nechodil a neptal se, proč nehraje. Pak tam byli rodiče, kteří se hned vyptávali, proč nehraje jejich syn. Jednou mě i chytl frajer pod krkem, vyhrožoval mi. Vyhodil jsem ho. Byl jsem trochu bič i trochu cukříček, to se nedalo jinak.“

Na jakém postu jste vlastně hrál a projevoval se posléze ve vaší trenérské práci?

„Buď jsem hrál spojku nebo levé křídlo. Byl brankář, před ním stoper, pravý a levý bek, veprostřed byl jeden nebo dva hráči a v útoku nás bylo někdy i pět. Levé křídlo, spojka, střední útočník, druhá spojka, pravé křídlo. Když jsem dal gól v  Ostravě, tak Tomáš Pospíchal hrál pravé křídlo, já hrál levé. V té době se útočníci nevraceli, prostě jsme čekali na půlce a koukali na sebe (smích). To dneska neexistuje. Já jsem se jednou vrátil, nevím proč, a Pospíchal mi říká: ‚Ty vole, kam tam chodíš? Já bych tam musel taky.‘ (smích) Tomáše jsem poznal v tomhle stylu. Potom mi kluci říkali, jak přísný byl v Bohemce. To je ten bič, co z toho udělal. Chodil jsem se koukat, jak trénoval. Takový já jsem nebyl, byl hodně přísný. Proto měl úspěch.“

Foto: SK Slavia Praha

Vzácná návštěva z Německa. Do Edenu přijel navštívit svého bývalého trenéra David Jarolím.

A projevil se tedy váš post v trenérské činnosti?

„Měl jsem rád technické fotbalisty, kteří o hře přemýšlí, jako třeba Pavel Horváth. Toho jsem ve Slavii taky zažil, někdy za nás chodil hrát do béčka.“

Trénoval jste nějakého hráče, který vám přišel opravdu dobrý, a nakonec se neprosadil?

„Jména už si nepamatuji, ale myslím, že ve Slavii a ve Spartě byli kvalitní hráči, kteří šli buď do první, nebo do druhé ligy, někteří pak skončili sami od sebe. Nevybavím si nikoho, kdo by skončil po dorostu nebo béčku. Kdo byl kvalitní, šel výš, to znamená do ligy. Ostatní se chytali v nižších soutěžích kolem kostry týmu. Museli jste mít výborného brankáře, stopera, dva záložníky a útočníka nebo dva. Jak máte takový kádr, tak už se chytnou i ti kolem nich.“

Sledoval jste nějak dál své bývalé svěřence?

„To ani moc ne. Ale vždycky mi poděkovali, že jsem je vychoval. A ona to nebyla jen fotbalová výchova! Vždycky jsem v pátek přišel do kabiny, bordel jak v tanku, tak jsem odšoupnul lavice, vzal jsem koš, naházel do něj nepořádek a hodil to do kontejneru. Za tři neděle přišla maminka s tím, že jsem klukovi vyhodil dres a ručník. Já povídám: ‚Mladá paní, je škoda, že jsem vám to neukázal. Přijďte se podívat, jaký bordel tu vždycky nechává váš syn a jeho spoluhráči.‘ Ptal jsem se, kolik to stálo, prý 60 korun, chtěl jsem jí to dát ze svého, ale to nechtěla, tak jsem jí řekl, ať si nejdřív vychová syna. Za měsíc už to bylo lepší, všechno měli pověšené na háčkách. Jinak to ale nejde. Kopal jsem za starou gardu Bohemky, Karol Dobiáš byl možná ještě větší pes na pořádek než já. Když jsme někde hráli a viděl ten bordel… Taky jsem nepoznal tak přímého člověka, který by nám vyčinil. V kabině prostě musel být pořádek.“

V sezoně 96/97 jste vyhráli ČFL, jak se rodil vítězný tým?

„Přešel jsem k béčku rok předtím, a to jsme skončili dost špatně. A o rok později jsme soutěž vyhráli! Pomohlo nám, že k nám Franta Cipro dával rozehrát hráče po zranění, to byli třeba Luboš Kozel, Dan Šmejkal. Ale jinak jsme se spíš spoléhali sami na sebe. Měli jsme v kádru dobré hráče, třeba Lukáše Jarolíma. Franta se vždycky ptal, jestli někoho nepotřebuju. Já říkal, že potřebuju, ale záleží na něm, jestli ty hráče dá. Vzpomínám si třeba na Martina Pěničku, který když za nás šel hrát, tak říkal: ‚Jé, pane Šusta, jdu k vám hrát, to je výborný.‘ To byli kluci, kteří tam přišli a opravdu pomohli. Někteří tam přišli, jenom si zahráli a odešli.“

Foto: SK Slavia Praha

S pohárem pro vítěze České fotbalové ligy v sezoně 1996/97.

Jak se zapracovávali mladí hráči do A–týmu?

„Mívali jsme interní klubové schůzky dorosteneckých a dalších trenérů a na nich jsme doporučovali hráče do áčka. Já jsem nikdy nikoho nedoporučil, zastával jsem názor, že se má na zápas jít podívat hlavní trenér, hráli jsme většinou v sobotu ráno. Byli tam i trenéři, kteří vůbec na dorost nechodili.“

Jeden zápas v Poháru UEFA

Připsal jste si jeden zápas z pozice hlavního trenéra v legendární jízdě Pohárem UEFA, jak se to tenkrát seběhlo?

„Po zápase proti Sturmu Graz dostali Pepík Pešice a Franta Cipro disciplinární trest a řešilo se, kdo místo nich tým povede ve Freiburgu. Byl tu člověk, který měl ambice je nahradit, ale já se s oběma dobře znal, trénoval jsem tenkrát juniorku. V týdnu přijel Franta a vzal si mě do kanceláře. Říkal jsem mu, že tady je určitý člověk, který má větší ambice než já. Řekl mi: ‚S ním se nebav, pojedeš tam ty.‘“

A tak jste jel…

„Vyrazili jsme tam den předtím, jednu noc jsme ve Freiburgu přespali. Jelikož jsme měli nějaké marky, tak jsme šli s Pepíkem Pešicem nakoupit někam dva kilometry do obchodu, ještě s námi šli dva hráči. Franta Cipro udělal na třetí hodinu nějakou poradu. Když jsme se vrátili, tak to slyším jako dneska. ‚Vy kreténi, kde jste byli?‘ Jelikož byl Pešice jeho kamarád, tak to nechal být. S Pepíkem jsme toho spolu hodně zažili, mrzí mě, že odešel tak brzy. A stejně tak jsem smutný z toho, že odešel i Franta.“

Jak moc jste zasahoval do taktiky před zápasem a pak během něj?

„Já kluky znal skoro všechny, v tom žádný problém nebyl. Trenéři vedli přípravu v kabině, taky jsem si k tomu něco řekl. Před začátkem zápasu odešli z kabiny, seděli pár řad nade mnou a měli vojenský telefon, já ho u sebe na lavičce měl taky. O poločase zase přišli do kabiny, dali hlavy dohromady, já řekl svoje poznatky, ale vše vlastně řídili oni dva. Pamatuju si, že jako novináři tam byli i Jirka Vrba a Pavel Procházka, po utkání je trenéři nechali jít do kabiny. Po naší výhře 2:1 pak Pavel Procházka schválně říkal: ‚Jó, pan Šusta, ten to umí.‘ Jen takhle ve srandě, my se známe, voláme si.“

Pro vás to musela být zajímavá zkušenost…

„Byla. Dostal jsem se do zahraničí a viděl jsem, jak vypadá německý fotbal. Z mých tehdejších svěřenců tam byl Honza Stejskal i další, kteří měli zkušenosti ze zahraničí, taky mi řekli, co by měli hrát a jak by to mělo vypadat. Já jsem to od nich vzal, protože to byli fotbalisti, kteří to uměli.“

Sledujete ještě dnes fotbal?

„Sleduju, myslím, že mám pořád vcelku přehled. Ale chybí mi kontakt s lidmi na zápasech, rád jsem si s nimi povídal.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz