„Mám o 150 vrásek víc. To všechno, co jsem prožila, se na mně podepsalo,“ ukazovala v roce 2012 při rozhovoru pro MF DNES u příležitosti svých sedmdesátých narozenin.

Letos by se Věra Čáslavská dožila 81 let. Od srpna 2016 však už není mezi námi.

Ve středu uplynulo přesně 55 let ode dne, kdy na hrách v Mexiku 1968 učinila gesto vzdoru, které se vzápětí prostřednictvím televizního přenosu z olympijské haly a na fotografiích rozletělo do celého světa.

Po finále prostných stála na nejvyšším ze stupňů vítězů se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, s níž se dělila o první místo. Načež při sovětské hymně Čáslavská na protest proti sovětské okupaci Československa sklonila demonstrativně hlavu k zemi.

„Dlouho jsem přemýšlela, jak mám svůj nesouhlas s okupací vyjádřit,“ popisovala.

Olympijská charta zakazovala politická gesta. Američtí sprinteři Smith a Carlos byli za svůj protest v Mexiku proti rasové segregaci dokonce vyloučeni z her. „Tak jsem nechtěla dopadnout,“ přiznala. „Bála jsem se, že by mi potom sebrali tu medaili, kterou celý náš národ potřeboval. Přesto jsem chtěla domů poslat vzkaz a udělat nějaké gesto, které bude na hraně.“

Teprve ve chvíli, kdy se rozezněly tóny sovětské hymny, se nápad v její mysli zrodil. „Přišlo to samo, odněkud z hloubi duše. Odvrátila jsem při té jejich hymně hlavu, pohled jsem sklopila k zemi – a šmytec. Celý západní svět to pochopil.“

Stejně tak ovšem i komunističtí normalizátoři.

A dali jí to později drsně pocítit.

Schovaná v Jeseníkách

PŘED INVAZÍ. Věra Čáslavská při přeskoku na mistrovství ČSSR v létě 1968, nedlouho před invazí vojsk Varšavské smlouvy.

Srpnová okupace měnila vše. Před říjnovými hrami v Mexiku československé gymnastky dlouho ani nevěděly, zda na ně odcestují. Speciálně Čáslavská, která pod kladinou v tělocvičně podepsala manifest Dva tisíce slov k reformě Komunistické strany.

Na soustředění v Šumperku se právě chystala na olympiádu, když 21. srpna 1968 ve tři ráno křičel pod okny vedoucí sokolovny: „Napadli nás Rusáci.“

Nejprve si pomyslela: On se zbláznil a dělá vtipy. Pak jí to nedalo, sedla na kolo a jela na náměstí. A tam uviděla tanky.

PROTESTY: Demonstrací nesouhlasu s okupací se v Šumperku v srpnu 1968 zúčastnila i Věra Čáslavská. Zachytil ji při tom na unikátní fotografii tehdejší student Martin Žarnay.

„V rádiu potom hlásili, že signatáře Dva tisíce slov bude nahánět NKVD (ruská tajná policie). Když to na horské službě v Šumperku slyšeli, vzali džíp a radši mě schovali na boudu Vřesová studánka v Jeseníkách, kde jsem byla sama, jen se starými manželi, správci.“

Dva týdny tam zůstala skryta. Pohozené klády byly její kladinou, větve stromů se proměnily v bradla, posilovala házením koksu v kotelně. Stejně nás na olympiádu nepustí, obávala se.

V tom se mýlila. Sovětský tým se už dávno aklimatizoval v Mexiku, když konečně i jim dali zelenou.

„Brežněvovi asi docvaklo, že by tím okupaci ještě umocnil, kdyby naše země v Mexiku chyběla,“ usoudila.

Před odletem na hry vyhlásila: „Obětovala bych všechny své dosavadní medaile za letošní vítězství. Protože nebojuji za sebe, ale za nás všechny. A českoslovenští lidé si zaslouží – vítězství.“ Později tehdejší nálady v zemi okomentovala: „V srpnu 68 byly rozmetány naše naděje na svobodnější život. Pociťovala jsem bezmoc a strašně jsem toužila něčím pomoci.“

My se nevzdáváme!

Přivítání od diváků při zahajovacím ceremoniálu her bylo na Aztéckém stadionu ohromující. Na rozdíl od chladu sovětských gymnastek.

„Dostaly od svých vedoucích nalejvárnu, že jsme kontrarevolucionáři a že jim ubližujeme,“ vyprávěla Čáslavská. „Zakázali jim, aby se mnou mluvily. O tom, co se přihodilo, jsme se tedy bavily jen s Bulharkami a Rumunkami. Na záchodcích i jinde jsme jim vysvětlovaly, k čemu u nás skutečně došlo.“

Když se jí ve víceboji podařilo obhájit olympijský titul a vyhrát před sovětskými gymnastkami Voroninovou a Kučinskou, prožívala obrovskou radost i zadostiučinění.

„To je má nejkrásnější vzpomínka. Jak jsem porazila ty okupantské soupeře a alespoň takhle jim vrátila, jak nás pokořili. Tehdy jsem byla šťastná jak blecha a říkala si v duchu: To máte za to! Chtěla jsem ukázat: Okupace nás všechny dostala do kolen, ale my se nevzdáváme. Vůbec si nedovedu představit, kdybych nad Ruskami v Mexiku nevyhrála. To bych si asi vzala ten japonský meč a spáchala harakiri!“

N HRÁCH. Věra Čáslavská při cvičení na bradlech.

U jedné zlaté medaile ani zdaleka nezůstalo. Ve finále na nářadích přidala další tři, na závěr i při prostných, kde dosáhla stejného bodového zisku jako Petriková. Na stupních vítězů organizátoři jako první pustili československou hymnu.

„Myslím, že Mexičané ji jako první zahráli schválně, aby Československo upřednostnili před tím velkým ruským mamutem,“ říkala Čáslavská.

Hrdě hleděla k státní vlajce stoupající ke stropu haly.

Až potom zahráli sovětskou hymnu Petrikové. Pohled Čáslavské se rázem stočil k zemi. Vychutnala si svůj tichý protest proti okupaci.

Prostná v Mexiku byla rozlučkovým soutěžním vystoupením v její jedenáctileté gymnastické kariéře. Poslední závody už prožívala těžce. „Když jsem se podívala na bradla, dělalo se mi zle,“ přiznala s odstupem času. „Toužila jsem už po klidu, po celkem normálním životě prostých lidí, po dětech, po obyčejném lidském štěstí.“

Jsme hrdí, že jsme černí. Jak sprinteři USA chtěli rovná práva a vyloučili je z her

Kontrarevolucionářka

Ale copak se mohla dočkat klidu? Mohla jej nalézt žena, která očarovala Mexiko, kterou vyhlásí světovou sportovkyní roku 1968 a v jedné z anket i druhou nejpopulárnější ženou planety po Jacqueline Kennedyové?

Ještě v Mexiku měla velkolepou svatbu s atletem Josefem Odložilem, na kterou dorazilo 100 tisíc jejích příznivců.

„Z katedrály jsme utíkali zadním vchodem,“ vyprávěla trenérka Slávka Matlochová. „Náš velvyslanec říkal, že když mají Mexičané idol, tak ho z lásky ušlapou a potom se mu chodí modlit na hrob. Nakonec nás nasoukali do televizního vozu, jinak by to asi dopadlo špatně.“

SVATBA. Věra Čáslavská a běžec Josef Odložil před svatebním obřadem na československém velvyslanectví v mexickém hlavním městě. (26. října 1968)

Nesmírně vřelé přivítání je čekalo rovněž v Praze. Nekončící ovace a záplavy dopisů. Od prezidenta Ludvíka Svobody dostali novomanželé exkluzivní jídelní servis pro čtyřiadvacet osob.

Miniaturky svých čtyř zlatých medailí věnovala Čáslavská politikům, s nimiž si spojovala naděje pražského jara. Kromě Svobody i tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi, premiérovi Oldřichu Černíkovi a předsedovi ČNR Josefu Smrkovskému.

Jenže až příliš brzy pozorovala, jak se situace v zemi mění.

Nastupovala nemilosrdná normalizace.

„To byly zvraty,“ posteskla si po letech. „Dřív bylo té popularity až moc, až mi to někdy vadilo. Ale když jsem neodvolala Dva tisíce slov a stala se kontrarevolucionářkou a nepřítelem národa, lidé se mi začali vyhýbat a měli strach se mnou mluvit. Já jim to nezazlívala, za každým stromem a rohem bylo totiž nějaké to očko, zapisovali si, kdo se s kým potkává. Prostě jsem si to odskákala: mé gesto v Mexiku i podpis pod Dva tisíce slov. Dokonce mi vyčetli také svatbu v kostele.“

JAK ŠEL ČAS. Fotografie Věry Čáslavské na výstavě k nedožitým 80. narozeninám v Liberci.

Pod dohledem StB

Komunisté jí nepovolili dokončit životopisný film v japonsko-americké koprodukci, tajemník KSČ Fojtík jí zakázal vycestovat, z tělovýchovné jednoty RH Strašnice byla vyškrtnuta, z ČSTV vyloučena, mnozí rádoby přátelé se od ní odvrátili.

„Strach a přetvářka ohýbaly páteře. Lidé, pro které jsem ještě nedávno byla zlatá Věra, se mi najednou vyhýbali. Cítila jsem se jako zatracená. Nastala doba temna, pořád jsem měla domovní prohlídky,“ posteskla si.

Pět let složitě hledala práci, pracovala jako uklízečka. Snažili se ji přesvědčit, ať zruší podpis pod Dva tisíce slov, po vzoru Emila Zátopka a Jiřího Rašky. Odmítla.

V rozhovoru pro Paměť národa v roce 2014 uvedla: „Když mě nedonutili odvolat násilím, posílali za mnou kamarády, kterým jsem důvěřovala. Ti mi říkali: Věro, pokud odvoláš, budeš mít klid, budeš moct jezdit po světě a dělat trenérku mládeže, budeš si žít báječně.“

Odpovídala jim: „Kdybych to udělala, nemohla bych se lidem ani sobě podívat do očí.“

Jednou z oněch „kamarádek“ pokušitelek byla také Eva Bosáková. Olympijská vítězka na kladině z Říma 1960 a gymnastka, kvůli níž se Čáslavská v roce 1957 vydala do tělocvičny a která se poté stala její první trenérkou.

Zároveň však i agentka StB s krycím jménem Doktor.

Podle informací Paměti národa navázala StB s Bosákovou spolupráci v červnu 1956, aby od ní získávala informace o cestách do zahraničí a ostatních sportovcích. V srpnu 1962 s ní nicméně spolupráci ukončila „vzhledem k tomu, že se v zahraničí naprosto nedala řídit, nerespektovala pokyny orgánu MV a její chování ukazovalo, že má jen vlastní zájmy, jak získat co nejvíc darů.“

Z RODINNÉHO ALBA: Čáslavská při dovolené v Makarské v roce 1967.

Na začátku normalizace se nicméně StB na Bosákovou obrátila znovu, jak vyplývá z jejího spisu: „Spolupráce byla obnovena na dobrovolném podkladě dne 3. 12. 1970, když bylo předem zjištěno, že udržuje styky s osobami našeho zájmu, a to jak u nás, tak i s novodobou emigrací v zahraničí.“

O Čáslavské potom údajně předávala informace až do roku 1972, kdy se provdala za místopředsedu ČSTV Hlaváčka, který Bosákové styky s ní údajně zakázal.

Z rozhovoru pro Paměť národa vyplývá, že si Čáslavská uvědomovala, jak „dobré rady“ od těchto přátel, včetně Bosákové, dostávala na příkaz StB. Přesto se jich později zastávala: „Ukázalo se, že to dělali z donucení, že měli strach. A já nikomu nezazlívám, že podlehne tlaku. Strach je silná emoce.“

Už jsem ani nechtěla být

V roce 1974 nastal náhlý zvrat, normalizační vláda dovolila Čáslavské trénovat na Spartě. O dalších pět let později ji nečekaně pustila jako trenérku do Mexika, které se dohodlo se SSSR, že místo Sovětského svazu bude dodávat Kubě uhlí. Na oplátku žádalo experty ze socialistických zemí. Mezi nimi i Věru Čáslavskou. Čemuž se prezident Gustáv Husák podřídil.

TRENÉRKA. Při výchově talentů na pražské Spartě.

Mnozí tehdy očekávali, že z Mexika s rodinou emigruje. Ale ona to neudělala. „Manžel by chtěl, ten byl spíš do světa. Ale já se cítila bytostně doma v Československu. Tady mám kořeny. Ani na chvíli jsem o emigraci nepřemýšlela,“ vzpomínala.

Klidu se nedočkala ani v pokračování svého života. Rozvod s manželem byl bouřlivý. Po sametové revoluci se stala poradkyní prezidenta Václava Havla a předsedkyní Československého olympijského výboru. Okolnosti tragické smrti manžela, ke které došlo po střetu se synem, však způsobily, že se začala ukrývat před světem se svojí pošramocenou duší.

Když se konečně vymotala z pavučiny sebetrýznění, upoutala na sebe naopak pozornost nebývalou vlnou aktivity na všech frontách.

ZPÁTKY NA MÍSTĚ ČINU. Návrat do Mexika po mnoha letech.

„Byla jsem předtím v dezolátním stavu, zcela apatická. Už jsem ani nechtěla být,“ přiznala. „Ale potom jsem zase chytla vítr do plachet a chtěla si všechna ta léta v ústraní vynahradit.“

V největším rozletu zastavila Věru Čáslavskou zákeřná nemoc. Úporný boj s ní prohrála. Ovšem odkaz famózní gymnastky i jejího mexického gesta tu zůstane po mnoho dalších generací.

Jak řekl Václav Havel: „Byla to jediná sportovkyně, která se po roce 1968 skutečně postavila komunistickému režimu.“