Vlastní hranice

Máte nějakou vnitřní hranici, se kterou bojujete?

Určitě mám. Nechtěla bych, aby moje přirozená lenost nebo zbabělost byla překážkou otevřeně říkat, co si myslím. Abych kvůli tomu nedělala věci, které jsou důležité nejen pro mě, ale i z pohledu hodnot, které se mi zdají univerzální, a i když to není vždy módní, kterým se snažím poměrně věrně sloužit. Je jasné, že všichni máme nějaké omezení a musíme se překonávat v podstatě dennodenně. Vidíte, teď jsem si vzpomněla, že když jsem studovala na pražské FAMU, velmi jsem obdivovala režiséra Evalda Schorma. On natočil totiž film, který se jmenoval Každý den odvahu. A to je takové moje motto. S odvahou se nemusíme setkávat jen v době války nebo nějaké velké události. Mám na mysli takovou tu každodenní odvahu, která nám pomáhá překonávat naše omezení a strachy.

Vnímání hranic kolem nás

Kde podle vás končí a začínají hranice, aby nenarušily něčí svobodu?

Každá doba je určitým způsobem složitá, nicméně my dnes žijeme skutečně ve velmi složité době. Máme tolik nových, nebezpečných a zároveň vzrušujících výzev a otázek pro lidstvo, že si s tím příliš neumíme poradit. A tak pořád mluvíme o krizi. Žijeme v takové permanentní krizi, z které pak vypuká něco, co je víc než krize. Třeba jako válka na Ukrajině a ruský imperialismus nebo rozšiřování populistických hnutí a populistických vlád. Neofašismus, který se vyloženě obnovuje, globalizace, klimatická nebo ekologická katastrofa, kterou už nejsme schopni zastavit.

S tím je svázané i něco, o čem mluví můj film HRANICE. Je o lidech, kteří ve svých zemích už žít nemůžou nebo nechtějí. Kvůli hladu, nedostatku vody, probíhající válce nebo zkrátka kvůli tomu, že tam nemají žádnou budoucnost. Evropa nebo Severní Amerika se pro ně jako bohaté kontinenty stávají takovou Mekkou. Zkrátka místem, kde si podle nich mohou realizovat své sny a nalézt budoucnost nejen pro sebe ale i pro své děti. Ovšem my je nechceme. My je sice potřebujeme, ale zároveň máme strašný strach, že se budeme muset dělit o náš svět s lidmi, kteří jsou z jiné kultury, jiného náboženství nebo jiné barvy kůže.

Naše kultura, kterou jsme si vytvořili, ovšem znamená i důraz na lidská práva. A je otázka, jestli můžeme lidská práva omezit jenom na lidí jedné etnické skupiny nebo jestli jsou lidská práva univerzální. V této věci jsme v podstatě ve stejném místě, jako bylo lidstvo, když přišel Ježíš Kristus a řekl, že lidé jsou si rovni. A když já něco takového ve svém filmu říkám, tak mi politikové říkají, že jsem naivní. Ano, určitě je to naivní, ale současně platí, že pokud nebudeme s tou složitostí naší současnosti něco dělat, pokud nenajdeme odvahu vidět, co se děje kolem nás, tak to s námi skončí velmi špatně.

Zodpovědnost bohatých států

Myslíte si, že se celý svět dostatečně zajímá o lidi utíkající ze svých zemí?

Podle mě je náš filmový příběh zcela univerzální a týká se celého světa. Náš bohatý svět se nemůže zříct určité zodpovědnosti za vývoj v těchto zemích. Projevují se zde následky kolonialismu, imperiálních válek a dalších politických zásahů. Ukazuje se, že když do těchto zemí Západ posílá zbraně nebo vojáky, aby tam byla demokracie, tak vůbec není schopen demokracii zařídit.

Navíc ke klimatické katastrofě přispěly mnohem více bohaté země, které chtějí mít víc a víc všeho. Chudé země na to jen doplácejí, protože se klimatické změny projevují nejdříve na jihu světa. Pak jsou také utečenci z těchto zemí využíváni nejen Lukašenkem jako hybridní zbraň. To přeci ale neznamená, že to nejsou lidé! A právě oni udělají všechno, aby se dostali do bezpečnějšího světa. Jsou schopni dokonce obětovat svůj život, a když je někdo něčeho takového schopný, tak ho nikdo a nic nezastaví. Žádné zdi a ploty. Může ho zastavit jen nějaký příšerný masakr. A to by byl konec Evropy, jakou milujeme.

Tíha svobody

Proč je podle vás tak těžké být svobodný?

Svoboda je těžká. Erich Fromm napsal již v padesátých letech knihu Strach ze svobody a myslím, že my pořád od svobody prcháme. Vlastně i Kafka ve svých tajemnějších apokryfech říkal, že člověk chodí po světě a hledá klec, do které může zalézt. Svoboda znamená zodpovědnost – to je tíže. Je to také neustálé hledání pravdy a konfrontování se se skutečností. A k tomu všemu se současní politici stali zajatci volebních výzkumů, nikdo není schopen odvážně čelit výzvám budoucnosti. Tenhle nedostatek odvahy způsobuje, že se demokracie stává křehkou. Populisté totiž vědí, že lidé chtějí věřit jednoduchým řešením. Je příjemné poslouchat, že můžeme být šťastní a zdraví, a ne, že se občas musíme vzdát nějakých věcí, abychom mohli zachránit něco podstatnějšího.

Film jako společné dílo

Jak se vám spolupracuje s rodinou?

Naše rodina je opravdu hodně filmařská. Začalo to již bratrem mé matky. Pak jsem já, moje sestra Magdalena Łazarkiewicz, skvělá polská režisérka, moje dcera Kasia, která nejdříve vystudovala v Bruselu komiksovou grafiku a dělala storyboardy v Hollywoodu, a já jsem myslela, že u toho zůstane, ale vyklubala se z ní talentovaná a multižánrová režisérka. Udělaly jsme spolu od té doby několik věcí. Pak je tady Antonín, syn mé sestry, který je filmový skladatel, a konečně neteř Gabriela, která vystudovala filmovou režii v Gdyni, pak ale začala více psát a je skutečně výborná. Nicméně když pracuji s rodinou, jako například teď s Gabrielou na scénáři HRANICE, tak ne kvůli tomu, že jde o moji rodinu, ale protože to jsou talentovaní a velkorysí lidé. Pochopitelně současně platí, že si i určitým způsobem líp rozumíme. Máme takové komunikační zkratky a nemusíme si všechno říkat od začátku.

K HRANICI jsem si ale přizvala ke spolupráci také dvě mladé polské režisérky, Kamilu Taraburu a Katerzynu Warzechu, a také jsme si skvěle rozuměly. Řekla bych, že to byla taková výměnná záležitost. Pro ně to byla určitá nová zkušenost a ony mně zase daly mladistvou energii. Nechtěla bych být nějaký upír a cucat z lidí, co jde. Ale pokud můžeme spolupracovat bez toho, že každý myslí jenom na svoji důležitost, tak je to fantastické. A já mám film za společné dílo, vždy jde o týmovou práci.

Ženy versus muži

S kým pracujete raději?

Je pravda, že se mi skvěle spolupracuje se ženami. Mám takový pocit, že se ženami je to trochu snazší. Samozřejmě i my míváme své ego a chceme prosadit svou originalitu. Ale důležitější, než vlastní já by mělo být dílo samotné. S těmi, se kterými jsem režijně spolupracovala, to tak fungovalo. Ale pozor, s některými muži to mám také tak. Nedovedu si představit, že bych měla na place jenom ženy. To by bylo trochu nepřirozené.

Například s kameramany, se kterými jsem pracovala, to šlo skvěle. Teď jsem točila třeba s Tomkem Naumiukem. To je takový mladý, šíleně kreativní a dynamický kameraman. Pochopitelně jak režisér stárne, tak potřebuje čerstvou energii, aby se neusadil v té režisérské židličce a nezapomněl, o co vlastně jde. Že jde o zvědavost, energii a trpělivost.

Hranice Agnieszky Holland

O české podpoře

Jak se vám spolupracuje s českou producentkou Šárkou Cimbalovou?

Zde v Česku jsme s producentkou Šárkou Cimbalovou udělaly Šarlatána, HRANICI a připravujeme film o Kafkovi, který se zřejmě bude jmenovat Franz. A se Šárkou se mi spolupracuje výborně. Je za tím vzájemná úcta. Já si jí vážím především za její odvahu, představivost a důvěru, kterou mi prokázala. Také si myslím, že producent by kromě shánění peněz měl mít talent sehnat skvělý tým spolupracovníků. Já se pak cítím pochopená a mohu s tímto pocitem jakéhosi bezpečí realizovat film v tvůrčí svobodě. Pochopitelně je to vždy omezené časem a penězi, ale já cítím, že nám to s Šárkou jde. Věřím, že naše spolupráce bude takhle dobře pokračovat dál a že se nám podaří film o Kafkovi udělat s radostí a tak, jak chceme.

Zdroj: Bioscop