Ve věku 87 let zemřel ve středu světově proslulý dirigent Zdeněk Mácal. Za svou pětapadesátiletou kariéru dirigoval více než 170 významných orchestrů, řídil Berlínské filharmoniky, Královskou filharmonii v Londýně, Vídeňské symfoniky či symfonické orchestry v Chicagu a Bostonu. V letech 2003 až 2007 vedl jako šéfdirigent Českou filharmonii. O jeho úmrtí z pověření rodiny informoval Filip Wágner. Poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu.
Zdeněk Mácal se narodil pocházel 8. ledna 1936 v Brně. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a New Yorku v soutěži Dmitriho Mitropoulose. Předsedou soutěže byl tehdy Leonard Bernstein, od něhož se Mácal, jak sám vzpomíná, mnohému naučil. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci, byl hlavním dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a s Českou filharmonií absolvoval zájezd do Rumunska, Bulharska a Turecka a v roce 1968 do Německa a Švýcarska. Po srpnové okupaci se však rozhodl pro emigraci. Se dvěma kufry, manželkou a osmiletou dcerou odešel do západního Německa.
Po odchodu do ciziny dostal pozvání k Berlínským filharmonikům, které odstartovalo jeho úspěšné působení v Německu. Dále působil v Nizozemsku, Švýcarsku aj., od roku 1982 pak v USA. Byl například hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a šéfdirigentem filharmoniků v australském Sydney. Ve Spojených státech byl mimo jiné hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festivalu. V letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup orchestru v New Jersey, s nímž nahrál téměř celé Dvořákovo symfonické dílo. Během své kariéry spolupracoval celkem s více než 170 orchestry i s předními operními domy. Hostoval především u New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Boston Symphony Orchestra a Berlínské filharmonie.
Nahrával u prestižních vydavatelství, jako jsou firmy Decca, Deutsche Grammophon, Delos, Koss, Supraphon, Sony a EMI, nahrál mimo jiné kompletní Dvořákovy symfonie. V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, neúnavně prosazoval českou hudbu – nejen Dvořáka, Smetanu a Martinů, ale i Suka, Foerstera, Fibicha, Nováka a další.
Hektický život a cestování po světě miloval, se svou manželkou Jiřinou, které říká Ginny, se osmnáctkrát stěhoval. Žil v Ženevě, New Yorku, Kalifornii i na Floridě. V roce 1992 přijal dirigent, v zahraničí známý též jako Zdenek Makal, americké občanství.
Do vlasti se umělecky vrátil v roce 1996. S mimořádným úspěchem vedl Českou filharmonii na Pražském jaru v Berliozově Fantastické symfonii. Vedle České filharmonie pak obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Mezi roky 2003 a 2007 byl následně šéfdirigentem České filharmonie. V jejím čele se snažil především navázat na zvukovou tradici Václava Neumanna, Karla Ančerla a Rafaela Kubelíka. „Můj ideál má kořeny u Václava Talicha,“ uváděl pak svůj hlavní vzor. V září 2007 se Zdeněk Mácal ovšem nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, ve filharmonii se „často cítil spíše jako host než jako šéf“ a „do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí“. Na orchestr jako takový ani přes předčasný odchod nezanevřel. „Můj osobní pocit je, že Česká filharmonie se mnou hraje vždycky dobře,“ svěřil se jednou. Rád se k ní vracel a pořád mu na ní záleželo: „Do Prahy přijedu vždycky rád jako host, zejména pak k České filharmonii, protože je to výborný orchestr; máme plány na další dva tři roky, zvláště pak v rámci Pražského jara, a těším se na všechno pěkné,“ ujišťoval již o rok později.
Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož byl obdivovatelem. Proto také v roce 2011 přijal čestnou funkci prezidenta Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj.
Stále optimistický Mácal, který si přezdíval „sunny boy“, svůj život vždy nahlížel především s vděčností: „Můj život byl naplněn do posledního momentu. Já jsem prožil tolik obrovských, nezapomenutelných okamžiků, za které jsem nesmírně rád. Splnilo se mi to, co jsem si v mládí snil. Je to požehnání,“ říkal. „Kdybych zítra zemřel, tak umírám jako šťastný člověk.“
