LUDVÍK DIVIŠ
Dne 26. července 1656 byl protokolárně uzavřen soupis majetku v domě na amsterodamské Breetstraat, čímž byl vyhlášen bankrot jmění jednoho z nejznámějších malířů všech dob. Slovy jeho advokáta Crayera: „Rembrandt Hermesz van Rijn, bydlištěm v A., ve vší úctě dává na vědomost, že on, uctivý žadatel se dostal… utrpěnými ztrátami… do těžkostí a nemůže tudíž uspokojit své věřitele…“ Exekutor Haringh s ním zacházel velmi laskavě a hledal každou cestičku, jak jeho nelehký úděl zmírnit. (Ještě že se Mistr nedostal do problémů v České republice po roce 2006.)
O den později, 27. července, byla nedaleko odsud v Portugalské synagóze vyhlášena Velká klatba proti Baruchu Spinozovi, který byl tímto vyobcován z židovského náboženského společenství. Následuje malá ukázka: „Ať je proklet ve dne a ať je proklet v noci, ať je proklet, když si lehá, a ať je proklet, když vstává…“ a tak dále se vší parádou až po „Nařizujeme, aby nikdo s ním nekomunikoval, neprokazoval mu laskavosti, nezůstával s ním pod jednou střechou nebo blíže než čtyři kroky od něho, nečetl nic, co složil nebo napsal.“ (A taky zablokovat všechny účty na sociálních sítích, chtělo by se dodat těm, co jsou bohatší o zkušenosti posledních let.)
Pouhá koincidence dat? Tak jednoduché to právě není a ze starých archivů je možné vydolovat spoustu zajímavých souvislostí. Prvním spojovacím článkem je již míněný advokát Louis Crayer, který řešil jak Rembrandtův bankrot, tak Spinozův dědický spor a byl na čas poručníkem Spinozy i Mistrova syna Tita. Jsou známy Rembrandtovy přátelské vztahy s rabínem Portugalské synagogy Mannasehem ben Israel – portrétoval jej a ilustroval jeho knihy. Je toho ještě víc, zde už ale uvedu jen třešničku na dortu. Tou je je obraz Podobizna mladého židovského muže, tč. uchovávaný v Uměleckém muzeu v Clevelandu, Ohio, který je pravděpodobným portrétem Spinozy, namalovaným Rembrandtem.
Výše naznačená fakta a hluboké vědomosti z historie umění se stala základem, na kterém pokrokový americký spisovatel David Weiss vyfabuloval poučný a působivý příběh. Jeho román Já, Rembrandt vám mohu vřele doporučit k přečtení. Zkušený autor historicko-životopisných románů v něm splétá síť konfliktů v pravdě archetypálních. Střetává se tu omezený maloměšťácký vkus se snahou po pravdivém zobrazení skutečnosti (Rembrandt maluje, slovy jedné z dalších postav, lidi takové, jací doopravdy jsou a nikoliv takové, jací si myslí/namlouvají, že jsou), naráží na sebe umělcova touha jít do hloubky věcí s diktátem „uměleckých trhů“, zmítaných dobovými předsudky (Náboženské obrazy Kalvín zakázal, to teď nikdo kupovat nebude… Vaše starozákonní postavy vypadají moc židovsky, to se nebude líbit…) a tak dál. Rembrandtovy rozhovory s Van Goorem, obchodníkem předměty uměleckými, čtěte pečlivě, jsou moc poučné.
(Věděli jste, že za skupinové portréty typu Noční hlídka nebo Anatomie doktora Tulpa se platilo paušálem za všechny a pevnou částkou od každého zobrazeného? A věděli jste, že Rembrandtovi pak někteří odmítli zaplatit, protože podle nich na obraze nebyli dost vidět? Jak školní foto za mých mladých let. Já chci do první řady, aby byly vidět moje nový džíny z Tuzexu.)
U „dobrých amsterodamských křesťanů“ měl Rembrandt ještě jeden velký vroubek. Jeho předčasně zemřelá žena Saskia zanechala nešťastně formulovanou závěť, a když se pak Mistr zamiloval do své mladé pomocnice v domácnosti Hendriksje Stoffelsové, nemohli se vzít. Bylo by je to ekonomicky zruinovalo. To bylo pak ohně a síry, když spolu měli dítě! Úzkoprsý bigotní pastor Hoag je v románu působivě postaven do kontrastu k laskavému a tolerantnímu Ruismeerovi, který se jediný v celém městě odhodlá nemanželské dítě pokřtít. Pro toho prvního našel autor ve své vlasti jistě víc než dostatek živého materiálu.
Problémy Barucha Spinozy jsou z trochu jiného soudku. Kalvínské Nizozemí 17. stol. bylo do určité míry tolerantní. Kdo věřil v Boha a nenarušoval stávající sociální řád, mohl si chodit, do kterého kostela chtěl. Pokud měl ještě k tomu hodně peněz a/nebo dobré kontakty, byl trpěn i jako papeženec nebo Žid. Říkat ale nahlas věci jako že „je Písmo svaté plné lidských omylů“, to už bylo příliš silné kafe. To bylo asi, jako říci dneska něco jako… jako… (po poradě se svým právníkem žádné konkrétní srovnání neuvedu, doplňte si něco podle vlastní zkušenosti).
Jedno měli ale Rembrandt i Spinoza společné. Nějak „vybočovali z řady“ a spousta tehdejších „spořádaných občanů“ si nad jejich problémy škodolibě zamnula ruce. Tím bych skončil se čtenářským deníkem a teď se pustím do samostatnějších úvah.
„Dějiny mi dají zapravdu“ (La historia me absolverá), řekl Fidel Castro 16. října 1952 na závěr své slavné obhajovací řeči v Santiagu de Cuba. Soudili ho tehdy za útok na kasárna Moncada z 26. července téhož roku. To není překlep ani manipulace. To je další zajímavá koincidence. (Těm, co se osypávají při každé zmínce o kubánské revoluci, bych moc přál, aby si to zkusili alespoň pár měsíců za diktátora Batisty a pěkně mezi dolními deseti miliony. Hodně z nich by si rychle poopravilo názor. Nesuď někoho, pokud jsi nebyl v jeho kůži, říká staré židovské přísloví.)
Kontext, do kterého jsem si Fidelův citát vypůjčil, má ale s revolucemi pramálo společného. Vtip je prostě v tom, že Rembrandtovi i Spinozovi už dějiny za pravdu dávno daly a učinily tak měrou vrchovatou. O Spinozovi se učí i v nejzákladnějších kurzech společenských věd, jeho Etika metodou geometrickou se stala ve filozofii průkopnickým dílem a nikoho ani nenapadne ji na poličce knihovny obcházet s odstupem čtyř kroků. (Kdybych někoho takového znal, obejdu s odstupem deseti kroků já jeho. Po rabínu Morteirovi, který vedl jeho exkomunikaci, už naopak neštěkne ani pes a i samo jeho jméno je známé sotva pár historikům se specializací na Holandsko 17. stol.
Podobně svou při s osudem vyhrál i Rembrandt. Obrazy, které se při exekuci jeho majetku prodávaly za pár set guldenů, jsou dnes jednou z nejjistějších investic vůbec a na aukcích končívají u cen v desítkách milionů. Nu a Mistrovo jméno znají i ti, co toho jinak o malířství skoro nic nevědí, zatímco jména jeho hamižných věřitelů už jen žloutnou na listinách amsterodamských archivů, pokud si tedy nějaký David Weiss zrovna neusmyslí napsat román a na chvilku je neopráší. (Nota bene: Ani obchodovat ti kašpaři zas tak dobře neuměli, v tulipánové aféře se zkoupali jeden jako druhý.)
Těch, kterým dějiny nakonec daly za pravdu, je navíc celá plejáda. Jen pár příkladů za všechny. Vezměte si našeho Mistra Jana a jeho souputníky. Za časů koncilu kostnického směli Bibli číst jen preláti v latině a dnes je přeložená snad do všech jazyků a k dostání v každém lepším knihkupectví. Naše krásná modrá planeta se točí a točí a točí, i když to Galileo Galilei pod hrozbou mučení musel odvolat a rozvoj přírodních věd nezastavily ani všechny klatby a hranice dohromady. Kolik lidí si ještě vzpomene na jméno jeho inkvizitora kardinála Bellarmina? I Jan Amos Komenský se nakonec dočkal a „…vláda věcí Tvých se k tobě navrátila lide můj“, jakkoliv to trvalo temných tři sta let. Komenský bydlel mimochodem v Amsterodamu od našich hrdinů jen pár bloků dál a Rembrandt ho taky portrétoval. V Naardenu, v místě Komenského posledního odpočinku, se dala svého času koupit reprodukce v pohlednicovém formátu, tohle téma by ale vydalo na samostatný článek.
Jaké je z toho všeho poučení? Velmi prosté.
Nedaří se vám? Vyděláte si tím, co děláte rád, sotva tak na slanou vodu? Nepustí vás snad pro vaše nemainstreamové názory vůbec do lepší společnosti, o kavárně ani nemluvě? Tak vězte, že chyba vůbec nemusí být (jen) ve vás. Chyba může být docela dobře (i) v současném systému, který je podezřele dobře nastaven tak, aby (re-)produkoval sobecké hrabivce, laciné šoumeny, kavárenské žvanily, maloměšťácké omezence, rektální alpinisty a v nejhorším případě i hysterické válečné štváče.
Pokud máte na své straně Pravdu (tu s opravdu velkým P), dějiny vám jednou zapravdu dají, dříve či později. Bolet to ovšem mezitím může, a ne málo.
Prozatím vítejte v klubu těch, kteří nemají „ty správné“ názory a instinktivně se odmítají podřídit měšťáckému nevkusu. A tu Weissovu knížku si užijte. Doopravdy nebudete litovat.