Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Papež František vydal ke 150. výročí narození svaté Terezie Benedikty od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873–1897) apoštolskou exhortaci nazvanou C’est la confiance (È la fiducia / Je to důvěra). Hlavní téma Tereziina zasvěceného života, o němž uvažovala už ve svém dětství, je Boží láska a důvěra v Boží milosrdenství. Františkova úvaha je svým stylem předurčena, aby jí s užitkem porozuměli i lidé bez teologického vzdělání a bez zkušeností s různými formami zasvěceného života. Podle jeho slov je Terezino dílo s to oslovit i lidi z nekřesťanského prostředí, či přímo lidi nevěřící. Nejsem si jist, jak a zda vůbec bude exhortace přijata v českém katolickém ovzduší, které poslední léta ukázalo zvláštní míru odporu ke skutečnostem, které jsou pro duchovní život křesťanů, ale nejen křesťanů, klíčové.
Terezie z Lisieux, blahořečená v roce 1923 a svatořečena o dva roky poté, byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena v r. 1997 za Učitelku církve. František odvážně připomíná, že se prosté Tereze, která neměla žádné vzdělání, natož teologické či filosofické, dostalo tohoto titulu stejně oprávněně jako třeba svatému Tomáši Akvinskému. Papež, který není příznivec neživých teologických spekulací a analýz, jež nemají šanci oslovit současného člověka a pomoci církvi na její cestě do budoucnosti, je zároveň fascinován Terezinými úvahami o Boží lásce, milosrdenství a o hříchu. Už jen při četbě jeho nevelké exhortace si možná některý ze čtenářů připomene teologické dílo česko-římského teologa Vladimíra Boublíka, jenž v některých věcech nabídl podobné východisko jako svatá Tereza. Ve 49. odstavci píše František tato slova:
„Charakteristický přínos, který nám právě Tereza jako světice a Doktorka církve dává, není analytický, jak by mohl být například ten od svatého Tomáše Akvinského. Jeho přínos je spíš syntetický, neboť jeho génius spočívá v tom, že nás vede do středu, k tomu, co je základní, k tomu, co je nepostradatelné. Ona svými slovy a svou osobní cestou ukazuje, že ačkoliv celé učení a církevní pravidla mají svoji důležitost, svoji hodnotu, své světlo, některé jsou pro křesťanský život naléhavější a podstatnější. A tak na ně Tereza zaměřila svůj pohled a srdce.“
František hovoří o Terezině „geniální intuici“, z níž bychom si měli brát příklad. Nemluví o ničem jiném než o skutečném životě z Boha, o inspiraci Duchem svatým, o životě, který není závislý na interpretaci textů, které mají svůj dobově podmíněný charakter, ale na odvaze pustit se do úžasného dobrodružství života s Bohem a hlavně – do zakoušení jeho lásky a nekonečného odpuštění. Také proto, píše František, je „Tereza jedna ze světic, které jsou známé a milované po celém světě. Tak jako se to stalo se svatým Františkem z Assisi, je milována dokonce i nekřesťany a nevěřícími. Byla také uznána UNESCO mezi osobnosti, které jsou významné pro současné lidstvo“. „Církev,“ dodává papež, „rychle poznala výjimečnou hodnotu jejího svědectví a originalitu její evangelní spirituality.“
Terezie z Lisieux
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Tereza opakovaně rozvíjí své myšlenky o nezasloužené Boží milosti, která nakonec dokáže pomoci člověku, aby litoval svých pádů, i když se této lítosti z různých důvodů zuby nehty brání. Je svým myšlením blízko teologu Vladimíru Boublíkovi, který věřil, že člověk se může v okamžiku své smrti rozhodnout přijmout Boží lásku a zbavit se toho, co by mu bránilo spatřit Boha tváří v tvář. Univerzální rozměr spásy, který Boublík pozitivně reflektoval v díle apoštola Pavla a kriticky v díle svatého Augustina, je pro svatou Terezii i přes všechny „noci tmy a beznaděje“, které prožila, východiskem jejího duchovního života. Málokdo tak jako ona hovořil o bezpodmínečné Boží lásce, která si přitáhne člověka a která ho může od základu proměnit, pokud jí to dovolí. V osobním prožitku Božího milosrdenství a lásky zažila Tereza to, o čem mluví také papež František – církev, která přináší člověku útěchu. František píše: „Není srdce církve triumfalistické, je srdce církve milující, pokorné a milosrdné.“
Důvěra v milujícího Boha se u Terezy projevila mimo jiné v případu Henriho Pranziniho, člověka usvědčeného z vraždy dvou žen a dítěte, kterého za jeho činy čekala poprava gilotinou. Tereza se z tisku dozvěděla, že Pranzini absolutně nelituje toho, co udělal, a že mu jsou nějaké zbožné řeči o spáse a zatracení k smíchu. Mladá Tereza, která tehdy ještě nevstoupila na Karmel, se za něj začala modlit. Věřila, že Bůh Henriho Pranziniho nakonec přijme a že Pranzini v okamžiku před smrtí a ve smrti bude schopen rozpoznat milosrdnou Boží lásku, která nechce nic jiného, než aby člověk litoval svých přestoupení a aby poznal a uznal Boha jako lásku, a tak se k němu choval a tak s ním také hovořil. A skutečně, Pranzini měl podle svědectví těsně před smrtí třikrát políbit kříž, než se vydal na svoji poslední cestu. Papež František k tomu píše: Tereza říká „Bohu, že si je zcela jistá, že v konečném okamžiku ho On omilostní a že by věřila, že by [Pranziniho omilostnil], „i když by se nevyzpovídal a nedal najevo žádnou známku lítosti. Podává důvod své jistoty: „Tak moc jsem měla důvěru v nekonečné Ježíšovo milosrdenství.“
Svatá Tereza, uvažuje papež, si je vědoma „dramatu hříchu“. „Hřích světa,“ říká, „je ohromný, ale není nekonečný. Naopak milosrdná láska Vykupitele taková je, je nekonečná.“ Na Terezině osobním příkladu může vidět, jak důležité je najít v životě sám sebe, svoji vlastní cestu, své poslání, své povolání. S tím pochopitelně souvisí také náš život v církvi a to, zda se nám podaří objevit a přijmout roli, kterou můžeme na konkrétním místě, v konkrétním čase a pro konkrétní lidi plnit jen my. Tereza byla přesvědčena, že své místo našla a že ve svém poslání – šíření Boží lásky – bude pokračovat i po své smrti. „Ó Ježíši, má Lásko..., konečně jsem našla své povolání! Moje povolání je Láska! … Ano, našla jsem své místo v církvi a toto místo, ó můj Bože, jsi ty, jenž jsi mi ho dal: v srdci církve, mé matky, budu Láskou! … Tak budu všechno... Tak se uskuteční můj sen!!! … Myslím na všechno dobré, co budu moci udělat po smrti. Dobrý Bůh by mi nedal tuto touhu činit dobro na zemi poté, co zemřu, pokud by nechtěl, aby se uskutečnila. Budu jako déšť růží.“
Padesát tři odstavců nové papežovy exhortace nám představuje svatou Terezii z Lisieux jako vzor a průvodkyni člověka 21. století. František nepřišel se svou exhortací jen kvůli Terezině výročí. Po celý svůj mandát hledá způsoby, jak člověku, který je zklamaný světem, církví i sám sebou, ukázat, že žít podle evangelia a být nástrojem Boží milosti není úkolem jen pro pár vyvolených. Přijmout lásku a milosrdenství jako smysl a východisko vlastního života je ve světě, který se tak strašně rychle mění a není kdovíjak dobrý, to nejlepší, co můžeme udělat. Z nebe už nikdy nesmí v lidských interpretacích pršet „Boží hrozby a proklínání“. Je na čase pustit Boha z vězení našich kuriózních a někdy i dost nebezpečných představ, a stát se prostředníky jeho lásky a milosti. Věřím, že století, v němž žijeme, bude charakteristické tím, že křesťané v něm budou posly Boží lásky a Božího milosrdenství. Nebudou-li, zaniknou.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
