Norbert Schmidt: Benn
Není mi dobře. Sedím v parku a bloumám pohledem v měkkém stínu starých akátů. Snažím se přijít na jiné myšlenky, ale v hlavě mi už tři měsíce straší řada malých katastrof, kterých se kolem mě v poslední době vyrojilo nějak přespříliš. Zbláznili se oni? Nebo jsem se zbláznil já?
Osvědčený recept vstoupit skrze literaturu do jiného světa a osvobodit se nefunguje. Před sebou vidím pořád jeden a ten samý příběh a je jedno, jakou knihu otevřu. Zkouším to ale znovu a znovu.
Čtěte také
Drobný svazek s oblaky na obálce, který nyní držím v rukou, se ke mně dostal náhodou. Odklikl jsem v e-shopu bonus k balíku monografií o slavném romantickém malíři. Teď tu podzimní výhodnou nabídku otevírám a čtu:
„Koruna stvoření, to prase člověk.“
„Organismy, které rodí perly, jsou uzavřené.“
„Každý vidí, že zde něco končí, nikdo nevidí, co tu začíná.“
„Žít znamená stavět mosty přes proudy, které odplynou.“
„Boha jsem nezmínil, nejsem vyděrač.“
Těch pár vět, které autor knihy Florian Illies vytrhal z díla německého básníka Gottfrieda Benna, mě okamžitě uhranulo. Devadesát stran útlé studie o Bennovi, o tom zlém, ale přesném aforistovi, jsem v onom zářijovém poledni přečetl jedním dechem. A k jeho radioaktivním veršům jsem se musel neustále vracet, jako by to byly zpěvy antických sirén.
Čtěte také
„Každý vidí, že zde něco končí, nikdo nevidí, co tu začíná.“
*
O týden později zase sedím na kovové lavičce v poledním stínu a rozbaluji malý žlutý výbor z Bennova díla. Najednou už nedumám v dolních Holešovicích, ale procházím se po Kreuzbergu.
V roce 1912 šokuje šestadvacetiletý absolvent medicíny Benn optimistický Berlín a jeho bohému básnickou sbírkou s názvem Morgue. Místo děje: nemocniční pitevna; hlavní postavy: roztříštěná lebka, utrhané paže, rozkládající se rty utonulé dívky, krysí mláďata v břišní dutině a květy aster. Později se tomu bude říkat expresionismus.
Čtěte také
Začátek století a předzvěst soumraku, Friedrich Nietzsche a nekonečné večírky, „nihilismus a hudba“. Po devastující Velké válce následují bujará dvacátá léta, která v další dekádě střídají noční marše s pochodněmi a rudými vlajkami s černým křížem v bílém kruhovém poli. Střih. A pak už se ocitám v padesátých letech, kolem mě rozvaliny hlavního města věčné říše, počátek dynamiky ekonomického zázraku a spuštění železné opony. Benn píše Statické básně. Poezie se nezapletla, její autor ano.
Byla to odpudivá osoba, ten Gottfried Benn. Z nástupu nacistů byl nadšený. Emigrantům se v roce 1933 vysmívá jako „amatérům civilizace“. O rok a půl později sice vystřízliví, i jeho básně jsou veřejně prohlášeny za zvrhlé, odchází z Berlína a skryje se jako lékař v armádní službě, ale všechny ty hrozné publicistické oslavy „mládí, revoluce a dějin“ už se nedají vzít zpět. Nicméně to není jediná propast slavného básníka a lékaře specialisty na pohlavní choroby.
Čtěte také
V Bennově životě nenarazíte na žádnou blízkou „lidskou kontinuitu“. Jak píše Illies, svou samotu snášel Benn jen s oddacím listem v kapse – ženil se třikrát – a jako nevyléčitelný záletník se v manželství „cítil dobře teprve tehdy, když o jeho přízeň usilovaly nejméně dvě milenky naráz“. Benn se po celý život choval jakoby to jediné, o co na světě jde, bylo jeho umění. Všichni lidé, všechny ženy, které se mu dostaly do blízkosti, měly svou jasně danou funkci, a to být inspirací pro jeho básně. Když svůj úkol splnily, opustil je.
Melancholicky nepřístupný, ponurý cynik, ledově chladný jak únorové ráno v Prusku. Jako by Benn chtěl vlastním životem stůj co stůj přinutit ostatní, aby uznali tezi o bezpodmínečně nutném oddělování díla a jeho autora.
Čtěte také
Když se Gottfrieda Benna, jednoho z nejdůležitějších německých básníků dvacátého století, rok před smrtí zeptali: „Má poezie zlepšovat život?“, odpověděl: „Poezie život nezlepšuje, ale činí něco mnohem zásadnějšího: proměňuje.“
Má pravdu, ten šílený Benn. Ten odporný Gottfried Benn, syn venkovského pastora, který se zatoulal do velkoměsta. Řídce potištěné stránky s jeho básněmi jsou pro dnešek mým žaltářem. Náhodně ho opět otevírám:
„Je chlapec, po němž se mi někdy stýská,
v rákosí u jezera sedal bez hnutí,
neplynul dosud proud, který mi srdce stiská,
měl jméno Štěstí, potom: Zapomenutí.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
