K suverénně nejčastějšímu způsobu ukončení existence tělesné schránky na tomto světě patří v Česku kremace. „Říká se, že při tomto procesu vznikne tolik zplodin, kolik jich průměrný Američan vyprodukuje za tři měsíce života. Nebo jako když čtyřčlenná rodina plně naloženým rodinným vozem dojede do Dubrovníku a zpět,“ říká Oleg Vojtíšek, zakladatel agentury Pohřební průvodci. Zároveň ale dodává, že představa čistě „zeleného“ pohřbu je v Česku zatím poměrně nereálná, a pokud jste zachytili informace, že je možné nechat se kompostovat a zanechat rodině kus úrodné půdy k posílení vlastnoručně vypěstované zeleniny, budete muset ještě pěknou řádku let vydržet. Řešením není ani občas zmiňovaná kryokremace, kdy se tělo rozloží hlubokým mrazem. I to je proces energeticky enormně náročný, a i když vy do ovzduší v podobě emisí nedoputujete, energie spotřebovaná na vaše důkladné zmrazení se v přírodě projeví.
Pokud jde čistě o otázku ekologie, výhodnější je jednoduše uložení těla do země. Může se zdát, že náboženské důvody jdou ekologii na ruku, ovšem ona i poměrně konzervativní katolická církev pohřeb žehem uznává a umožňuje. Krematoria tak mají téměř monopol. „Třeba v Praze, kam se soustředí většina našich aktivit, je zpopelněno 98 % zemřelých a zbylá dvě procenta představují náboženské obřady,“ uvádí Blanka Javorová z organizace Ke kořenům, která si klade za cíl obnovení rozlučkových rituálů, propagaci přírodních pohřbů i rozvoj ekologického pohřebnictví. Od konce 20. století totiž dochází k enormnímu poklesu počtu obřadů a Česko se pyšní i poměrně nelichotivým počtem uren, které místo v zemi končí na skříních.
Standardně pohřební proces probíhá tak, že rozloučení se zemřelým se odehraje u rakve, kterou pak pohřební služba odveze ke kremaci a připraví pozůstalým urnu s popelem k vyzvednutí. „Záleží vždy na správě konkrétního hřbitova, ale často je to tak, že ukládají do hrobů jen v určité časy, obvykle třeba ve čtvrtek v osm ráno. Navíc musíte většinou dorazit osobně domluvit termín a můžete se také dozvědět, že třeba od listopadu do března se do hrobů neukládá,“ říká Oleg Vojtíšek. Jak to souvisí s ekologií? Zejména tak, že se ukazuje, že běžní lidé nemají přehled o průběhu celého procesu pohřbívání, který se leckdy mění v jakousi byrokratickou honičku plnou pouček o tom, jak se to běžně dělá, a málokoho napadne, že je možné do zaběhlého kolečka zasáhnout, vynechat neosobní zvyklosti a zbytečné náklady a už jen tím rozloučení zpříjemnit a v důsledku ozelenit.
Nejen kremace není „eko“
Důležitým článkem neekologického řetězu současného pohřbívání jsou i rakve, urny, hroby, květiny, věnce a podobné propriety. „Občas můžete narazit na takové projekty, jako je speciální rubáš urychlující rozklad těla. V reálu je to ale zbytečné, tělo se v zemi rozloží velmi dobře i bez něj,“ ujišťuje Blanka Javorová. Naopak doporučuje vybrat spíš ekologickou rakev vyrobenou z přírodních materiálů.
Ekologický není ani zvyk mrtvého slavnostně obléknout a obout. Ať už se rozhodnete pro žeh či uložení do hrobu, umělé materiály a taneční boty znamenají vždy více zplodin nebo překážku v přirozeném rozkladu, samy se pak nerozloží ani za desítky let. Navíc se zemřelí neobouvají, protože to není technicky možné. Boty se pak jen symbolicky pokládají vedle.
Objevují se proto nové a nové firmy nabízející kdysi hojně využívané rubáše – třeba environmentální manufaktura Koloběh je vyrábí ze 100% lnu a inspiruje se střihem japonského kimona. Samotné rakve se mohou obejít bez masivního zdobení, lakování a polstrování, a přesto vypadají důstojně a na první pohled nemusejí být rozeznatelné od klasiky.
Ekologickou rakev je možné uložit do klasické hrobky (běžný hrob, kam se dosud ukládaly jen urny, by prostorově samozřejmě nestačil) nebo na přírodní hřbitov, kde klasické kamenné náhrobky nahradí květnatá louka a třeba malá keramická tabulka se jménem. Pokud na vás ještě vyroste strom, máte další antiuhlíkové body k dobru. Má to ovšem háček. Uložit takto do země české hřbitovy neumožňují. Zájem o takový konec ostatků má však stále více lidí a začínají se objevovat i místa vyčleněná milovníkům přírody a ekologie. „Třeba Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy plánují na jaře otevřít Louku vzpomínek, první čistě přírodní hřbitov u nás,“ upozorňuje Blanka Javorová. Ojedinělé místo posledního odpočinku bude součástí hřbitova v Praze – Ďáblicích a nabídne na 350 míst.
Další a nejpravděpodobnější možností osudu ekologické rakve je opět kremace, tentokrát s o něco nižším objemem škodlivin a vynaložené energie. S popelem už mají pozůstalí více možností. Mohou ho uložit do rodinného hrobu jako ostatní příbuzné – nově k tomu ale mohou využít ekologické urny. „V poslední době je mezi zákazníky oblíbená urna z houbového mycelia, která vyživuje okolní půdu, či urna obsahující sazenici stromu,“ říká Lucie Kohoutková z pohřební služby Goodbye. Podle Dominika Pabišky ze společnosti Weburny.cz, která se prodejem těchto uren zabývá, roste i počet klasických pohřebních služeb, které zákazníkům nabízejí různé alternativy k běžným urnám – od těch, které se mohou stát výzdobou interiéru, po ty, které se během několika let rozloží a splynou s okolím. „Ekologické urny jsou vyráběné z certifikované biologicky rozložitelné hmoty Arboform, která je složená z ligninu a celulózových vláken. Kromě zmíněné rozložitelnosti a materiálů je však důležitý také aspekt výroby. I ta probíhá způsobem, který je šetrný k životnímu prostředí,“ vysvětluje Pabiška a doplňuje, že tento typ schránek na popel je také tím nejžádanějším z portfolia obchodu.
Kam s popelem?
Proč vlastně automaticky nabízejí pohřební služby uložení popela do bytelných schránek? Předně je dobré vědět, že každý provozovatel krematoria je povinen popel do urny uložit a předat jej pozůstalým v uzavřené schránce. Ti ale často netuší, že je možné si nádobu vybrat podle svých preferencí nebo do ní popel přesypat. Otevření urny není trestným činem, jak se mnoho lidí domnívá, a stejně tak není povinné ani urnu uložit či rozptýlit pouze na hřbitově. Po zpopelnění jsou ostatky majetkem blízké osoby a jedinou podmínkou je, aby s nimi naložila důstojně.
Legální je i rozdělení popela. Jestli si třeba babička přeje mít dědu uloženého v hrobě, kam celý život chodívá, a děda sám si přál rozsypat na oblíbeném kopci. „Pokud rodinní příslušníci bydlí každý jinde a nemají jedno místo, kam by mohli uložit všechny urny, je dalším možným řešením rozdělení popela do miniuren nebo třeba památečního předmětu ve tvaru kamene. Do toho lze odsypat trochu popela každého zesnulého a tím docílit, aby rodina i dál zůstala symbolicky společně,“ popisuje řešení pro geograficky vzdálené příbuzné Lucie Kohoutková z pohřební agentury Goodbye.
Dalším málo známým faktem je, že popel lze naprosto legálně rozptýlit téměř kdekoliv, pokud je to důstojné, neomezuje to veřejnost a máte k tomu souhlas vlastníka pozemku. Pak je možné urnu zcela vynechat a využít úřední plastovou schránku, ve které vám popel předá krematorium.
To všechno je navíc možné i dodatečně: urnu lze otevřít a popel rozptýlit nebo třeba změnit schránu na tu rozložitelnou a naložit s ní podle svých představ. „Pokud budete chtít mít urnu vystavenou doma či v kolumbáriu, zůstane vám v původním stavu navždy. V půdě, hrobě či vodě se rozloží, a stane se tak přirozenou součástí přírody,“ říká Dominik Pabiška. Uložit urnu přímo do země umožňují přírodní hřbitovy – není jich zatím mnoho, ale zájem o ně roste a třeba pražský Les vzpomínek už je z poloviny plný, a byl proto rozšířen. Mimo Prahu má svůj přírodní hřbitov i Brno nebo Plzeň, aktuálně se otevírá místo pod Lysou horou s poetickým názvem Vzpomínky pod Lysou.
Drobné neekologické položky
Jednou z málo známých neekologických položek pohřebnictví jsou i náhrobní kameny, které jsou často dováženy z velké dálky. Svou roli hrají i pohřební propriety, jako jsou květiny nebo svíčky. Prvním krokem je omezení jejich počtu, protože se po obřadu obvykle převážejí na hřbitov, kam se jich vejde jen omezené množství. „My máme domluvené některé kostely, kde květiny ještě využijí k výzdobě. Jinak by rovnou končily v zeleném odpadu. Snažím se na to klienty upozorňovat, aby zbytečně nevyhazovali peníze. Navíc než k nám květiny dorazí, často absolvují dlouhou cestu,“ říká Oleg Vojtíšek z Pohřebních průvodců. V Česku v posledních letech roste i počet květinářství, která nabízejí květiny vypěstované u nás a minimalistické vazby, které leckdy také víc odpovídají současnému vkusu a mohou odrážet i to, co měl zesnulý za života rád. U svíček je možné vybírat ty bez plastového obalu či z přírodních materiálů. Hlavním kritériem by pak mělo být, zda výzdoba dává smysl a plní svůj účel, nikoli přesvědčení, že „to se tak dělává“.
Jak naložit s ostatky milované osoby, bývá jednou z nejbolestivějších otázek a často nás zastihne nepřipravené. Z pohřbu a kremace se tak snadno může stát jakýsi automatický proces, kdy jen odkýváte, co se běžně dělá. Výsledek vás pak může nepříjemně překvapit: neosobností, byrokracií, často i odlišným vkusem nebo vysokou cenou. Jedním z důvodů, proč dnes ubývá obřadů posledního rozloučení, je právě i ztráta významu, pocit, že jde jen o úředničinu bez špetky lidskosti. Pohřeb je ale důležitým rituálem, který by měl uzavřít pozemskou pouť zesnulého, vyjádřit lásku pozůstalých a dát všem příležitost k rozloučení a vyslovení všeho, co leží blízkým lidem na srdci, byť jen v duchu.
Na vině je tu i dlouhá tabuizace smrti. O tom se nemluví, nechci se v tom vrtat. „Ve skutečnosti kdykoliv dáte lidem prostor mluvit o smrti, dělají to rádi,“ uzavírá téma Blanka Javorová z organizace Ke kořenům. V praxi se pak často setkává spíš s klienty, kteří zařizují pohřeb s tím, co by určitě nechtěli. Krásné by přitom bylo, pokud by o posledním rozloučení měli lidé jasné představy a mluvili o nich se svými blízkými. Pak by se pohřbům vrátila jejich očistná síla a pravděpodobně i mnohem přírodnější podoba. Češi totiž po splynutí s přírodou touží stejně často jako třeba přímořské národy po posledním odpočinku v moři.
Zdroj: časopis Glanc, pohřební průvodce Oleg Vojtíšek, pracovnice pohřební služby Lucie Kohoutková, odborník Dominik Pabiška
