Článek
Je také pravděpodobné, že na člověka, který mne zaujal, za pár týdnů zapomenu. Ve věku 63 let letech nic neobvyklého. Proto jsem si dovolil sepsat tento medailónek, který, doufejme, zůstane ve světě nul a jedniček uchován a bude možné se k němu vrátit.
Čtu nyní monografii PhDr. Zdeňka Doskočila, Ph.D. „V žaláři a vyhnanství“ (NLN, s.r.o., 2020) věnovanou slovenskému levicovému básníkovi, novináři, politikovi (povereník školství a osvěty) a funkcionáři Komunistické strany Slovenska (KSS) Ladislavu Novomeskému (1904 - 1976). Laco oním neznámým není, ale je třeba u něj začít.
Byl vzdělaný, osobně slušný, nedogmatický levicový intelektuál a dobrý básník (stýkal se např. s Václavem Černým, Adolfem Hoffmeisterem, s Maxem Švabinským, Jaroslavem Seifertem…), který však nedovedl odvrhnout (či alespoň podrobit důkladné revizi) svůj marxistický pohled na svět. Člověk, jenž, jak kdysi sám o sobě utrousil po několika pivech jeden můj polistopadový šéf, „TOMU“ (tj. komunistické myšlence) stále věřil. A to i přes několikerá zklamání, která básník při praktické realizaci „TOHO“ osobně zažil. Dokonce v podobě dosti drastické.
V r. 1951 byl zatčen, vyvržen ze strany a zaměstnání a označili jej za slovenského buržoazního nacionalistu a titoistu. O tři roky později, v dubnu 1954, Novomeského v neveřejném a zinscenovaném procesu spolu s Gustávem Husákem, Danielem Okálim (spisovatel), Ivanem Horváthem (literát) a Ladislavem Holdošem (interbrigadista, politik) soudili. Laco dostal „jen“ 10 let, ale již v r. 1956 byl podmínečně propuštěn. Mimochodem! Především díky nesmírně statečnému postoji dr. Husáka, který veškerá obvinění odmítal, který vydržel kolodějská a jiná mučení, proti nimž bylo Kristovo bičování a trním korunovaní jen lehkým ublížením na těle, tedy především díky Husákově vzdoru se proces se slovenskými nacionalisty konal až v r. 1954. To jest po Stalinově a Gottwaldově smrti. Tehdy už hrdelní rozsudky v módě nebyly a vládnoucí strana se spokojila buď s doživotím, nebo s mnohaletými tresty odnětí svobody.
A nyní k oné pozapomenuté postavě, která mne zaujala. Byl jí Milán Lajčijak (1926 - 1987). Na https://www.mzv.cz/…cz/ jsem se dočetl, že pocházel ze staré slovenské vlastenecké rodiny. Absolvoval gymnázium v Prešově, zúčastnil se odboje, koncem války byl vězněn. V r. 1945 vstoupil do KSS, pracoval v Čs. rozhlase v Bratislavě, na OV KSS v Gelnici, od r. 1948 tajemník KV KSS v Košicích a v r. 1949 - 50 vedoucí oddělení agitace (agitprop) na bratislavském ÚV KSS. V následujících letech krátce tajemník v Československo-sovětském institutu a ve Svazu slovenských spisovatelů. Chvilku též náměstek pověřence kultury (povereník = slovenská obdoba ministra před federalizací). Poté diplomat na československé ambasádě v Moskvě. Šéfredaktor stranického časopisu Predvoj, od r. 1963 člen ÚV KSS. V únoru 1969 byl jako osvědčený a prověřený kádr přijat na „zamini“, kde se podílel na purifikaci československé diplomacie od „revizionistů a pravicových oportunistů“. Zkrátka a dobře zřejmě konjunkturální komunista stalinského ražení, který to dotáhl až na velvyslance ve Švýcarsku (1970 - 1975).
Lajčiak se považoval a vládnoucí věrchuškou byl považován za umělce, a proto mu bylo občas uděleno stipendium či poskytnuta „tvůrčí“ dovolená. Jaké kvality byly jeho verše a překlady, nevím. Leč jistou nápovědu dává báseň, kterou v r. 1951 sesmolil a nechal publikovat při štvanici na buržoazní nacionalisty, konkrétně pak na svého stranického kolegu Novomeského. Pan Doskočil ji publikuje na str. 108 své monografie a mne natolik fascinovala, že jsem si o autorovi začal zjišťovat informace.
Cituji - název výtvoru je „Horúcim perom“: „Keď spomeniem si na básnika/, čo vedel víno zrady piť, / už nemám rytmu, ani rýmov, / ani jemnocit. / Dopísal pašovanou cerúzkou / kompozíciu s prašivinou / a nenapíše ani dobrý nekrológ. / Tak ako žil, bez chrbtovej kosti, šmajchľujúci sa anarchii, / Eiffelovke, / obdivujíci trockistický hmyz, / zahynie, bez lásky zomrie, / ako žili / kamaráti z mokrej štvrte, / Doktor Husák a Mach perohryz.“
Rozhodne-li se kdo jednou sepsat studii o československých aktivistických novinářích a literátech let 50., pak Milán Lajčiak by si určitě zasloužil samostatnou kapitolku. V Rudém právu ze dne 23. 5. 1987 (https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo) je na straně 2 pod titulkem „Zemřel M. Lajčiak“ stručná zpráva o jeho úmrtí. Uvádí se, že „jako publicista se vyjadřoval k otázkám budování socialistické kultury a slovenské čtenáře obohatil o překlady české, sovětské i světové poezie.“
Protože znalost libozvučné slovenčiny upadá, tak i já, ač jsem se narodil a tři desetiletí žil v ČSSR, jsem si musel vyhledat, že „perohryz“ je pisálek.
