Onkologická pacientka: Unavovalo mě, že se musím starat o dceru. Křičela jsem na ni, zlobila jsem se a asi jsem i žárlila
Měla jsem tolik momentů, kdy jsem si řekla, že už na další chemoterapii nejdu, že už nemůžu žít. Nebylo to tak, že bych chtěla zemřít, ale nemohla jsem žít, říká Jana Šišková, které diagnostikovali rakovinu prsu ve třetím ze čtyř stadií.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Janě Šiškové diagnostikovali rakovinu prsu před třemi lety. Bylo jí tehdy 38 a starala se o čtyřletou dceru. Měsíc po ukončení první léčby se jí rakovina vrátila. Přišla o prso a podstoupila dalších 14 cyklů chemoterapie.
Na svém Instagramu dělá osvětu a ukazuje, jak vypadá rakovina prsu, a že i když se někdo usmívá, může prožívat velkou bolest.
V rozhovoru říká:
- jak těžké bylo starat se o malou dceru během vlastní léčby;
- proč nenosila paruku ani protézu a jak dnes vnímá vzhled – svůj i jiných;
- jak se během dlouhé nemoci ztrácejí přátelé;
- jak ji rakovina změnila.
Před více než třemi lety vám diagnostikovali rakovinu. Jaké tři roky to byly?
Náročné. Psychicky i fyzicky. Byly velmi unavující. Probudily se ve mně všechny emoce, o kterých jsem možná ani nevěděla, že je mám. Od totálního strachu a úzkosti, hněvu po štěstí a radost, přehodnocení některých věcí. Jednou nahoru, jednou dolů.
Na Instagramu jste napsala, že dnes jste jiný člověk než před třemi lety. V čem?
Asi nejvíc v tom, že se učím stanovovat si hranice a více se věnovat sobě. Přišla jsem na to, že jsem dělala spoustu věcí a setkání, které měly uspokojovat potřeby jiných, a ne moje. Snažím se to teď otočit, aby to bylo víc o mně. Abych měla větší prostor pro sebe, abych mohla přemýšlet, co a proč to cítím. Když jsem s někým dohodnutá, ale opravdu nezvládám, tak to zruším. To bych předtím neudělala. Bylo pro mě velmi důležité mít v životě pořádek, všechno jsem měla zorganizované a pod kontrolou. Teď je to jiné.
Jak vás to změnilo?
Myslela jsem si, že mi v životě pomáhá, když mám věci zorganizované a pod kontrolou. Ale ve skutečnosti mě to svazovalo. Nevnímala jsem až tak, co je správné, v čem se cítím dobře, ale to, co si o mně pomyslí jiní. Za poslední tři roky o sobě pomalu zjišťuji,
