Že život se dá žít plnohodnotně napříč handicapu, dokazuje příběh nevidomého střelce

„Hlavně je to o tom, jak se ti lidi k tomu postaví. Je spousta lidí, kteří mají nějaký handicap, ale pokud se s ním vnitřně nesrovnají, tak o to těžší to potom mají v životě,“ říká Martin Adámek.

Černé brýle jako nedílnou součást svého oděvu nosí už dvacet let. Přesto žije jako většina bez hendikepu, pracuje, má své koníčky, navštěvuje přátele a rodinu. „Můj běžný pracovní den je od sedmi  do patnácti, víceméně spojování hovorů v rámci ministerstva vnitra a Policií ČR,“ popisuje.

Zaměstnání v kanceláři si kompenzuje koníčkem, který se mu podařilo udržet i po nehodě, při které o zrak přišel. „Někdy od čtrnácti let jsem aktivně dělal sportovní střelbu. Těmi disciplínami byla konkrétně vzduchová pistole, sportovní pistole, libovolná pistole,“ vypráví.

Nový střelecký začátek

Protože kvůli handicapu nemohl navázat hned na úroveň, kterou měl před nehodou, začal velice pomalu. „Tou první aktivitou to byla vlastně simulovaná vzduchová střelba z pistole. Když to řeknu úplně jednoduše, laserová pistole, kterou vlastně člověk drží obouruč, mířil na terč, což byl takový simulátor a podle toho, kde se ten laser pohyboval v tom terči, tak to vydávalo zvuk,“ popisuje Martin Adámek, jak se podle zvuku orientoval i bez zraku v tom, v kterou chvíli má vystřelit.

Velmi rychle se dostal na svou původní úroveň a to dokonce na takovou, že si ze Světového poháru ve střelbě nevidomých v Osijeku přivezl zlatou medaili. „Byla to válka nervů a to zlato se mi povedlo na svou stranu urvat o asi 5 nebo 6 desetin,“ popisuje teď už s úsměvem nevidomý střelec.

Několik medailí získal už i v minulosti a podle svých kolegů je vlastně živoucím důkazem, že kvalitní život se dá žít i s handicapem. „Kdyby mi někdo řekl, co všechno budu mít, považoval bych to za nepovedený žert. Podařilo se, dostal jsem se k tomu sportu a procestoval jsem s tím půl Evropy,“ uzavírá Martin Adámek.