Článek
PROČ?
Tímto jednoduchým slovem, tedy příslovcem, jsem začala před pár lety psát moji první knihu, kterou jsem si dala v hlavě za úkol napsat a jelikož jsem chtěla, a měla důvod, tak jsem tak činila a věřte, že ten můj důvod byl opravdu opodstatněný.
Když jsem knihu bez jakéhokoliv chvátání dopsala a nechala si ji pro mě úspěšně a na vlastní náklady vydat, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co vše krásného, zajímavého a poučného kvůli ní zažiji, s kým vším se potkám, i když třeba po dlouhých letech, a jak se říká, opráším některé moje vzpomínky. Ale přece jen jedno „PROČ“ se stalo.
Kniha ze mě neudělala ani na chvilku hrdého nebo snad namyšleného tvora, taky nebylo proč, protože jsem brala její napsání jako normální věc, která zapadá do mého akčního života. Přiznám se ale, že přece jenom v jednu malou chvíli jsem byla alespoň trochu pyšná, ale fakt jen trochu. Bylo to ve chvíli, kdy jsem na pravidelném terapeutickém sezení jeden výtisk i s věnováním předávala mému psychologovi, který v tom všem měl tak trochu prsty. Už ani nevím, jestli mě pochválil, ale určitě poděkoval a evidentně ho kniha zajímala a na její čtení se těšil. V ten den mi ukončil sezení o čtvrt hodiny dříve a já záhy pochopila, proč.
Když jsem totiž před přízemní budovou čekala, až pro mě manžel dříve přijede, viděla jsem přes okno, jak si začal knihu, zabořen do ošuntělé sedací soupravy, jenž měl v ordinaci, listovat a nakonec i číst. V tu chvíli jsem byla opravdu ještě o trochu pyšnější, možná i namyšlenější. Začala jsem se hned těšit na naše příští setkání, které bylo naplánováno s odstupem tří týdnů a v tu chvíli jsem již přemýšlela, jak moje dílo zhodnotí a jestli bude i on spokojen, že mě do toho, díky jeho přičinění, tak trochu „uvrtal“.
Blížila se moje další plánovaná psychoterapie a dva dny před jejím termínem mi telefonicky sekretářka psychologa PhDr.Leoše Horáka se smutkem v hlase oznámila, že náhle zemřel. V tu chvíli mě prolétla hlavou jednoduchá, ale zásadní otázka PROČ – jak jste mi to mohl, doktore, udělat a zemřít – na kterou, ale, nebyla jednoduchá odpověď. Zemřít a bez varování. Taky mě začala létat, ve spojení se slovem SMRT, hlavou slova – nespravedlivá, zlá, nečekaná, překvapující, nevyzpytatelná, bez konkurenční, ale někdy vysvobozující.
Paradoxem toho bylo, že jsem si okamžitě vybavila naše poslední povídání, kde jsme spolu probírali otázky kolem smrti. Ještě mi říkal, že je správné se nebát o ní mluvit, že je to prostě součást života, která ho uzavírá. Nejenom, že se už nikdy nedozvím názor na mou knihu a snad ani pochvalu za odvahu k napsání a za všechno s jejím vydáním spojené, ale hlavně to, že jsem ztratila sympatického „parťáka“, pro mě tak důležitého, který o mě všechno věděl a věřte, že opravdu úplně všechno, který uměl poradit, vcítit se a podržet, když mě psychicky bylo hodně špatně.
Také mě dokázal povzbudit, když jsem to potřebovala, i když moc nemluvil. Stále si moje slova a myšlenky zapisoval, popsal hodně papírů, ale jeho oči a pohled vždy řekly vše, co jsem v ten daný moment chtěla či potřebovala slyšet. Několik jeho myšlenek, rad a názorů si budu pamatovat stále. A nad jeho úsměvnou historkou, se kterou se mi svěřil, se mi koutky úst vždy rozestoupí do písmene „U“. Odcházela jsem ze sezení s ním vždy vyrovnaná a smířená s mými nemocemi, které jsem nakonec, díky jemu, začala milovat a hýčkat. A on si dovolí mě opustit a umřít si. Jednou při odchodu z ordinace se usmál a řekl : „Už se těším na příští setkání, jsem zvědavý, na vaše další zážitky. Na vás se totiž nedá zapomenout“. A já mu to touto cestou vracím.NA VÁS, PANE PHDR. LEOŠI HORÁKU, SE TAKY NEDÁ NIKDY NEZAPOMENOUT. Snad to, že mi jen tak bez rozloučení umřel, mu časem jednou odpustím…
Pro psychicky nemocného je asi nejhorší představa, že je několik let zvyklý na určitého člověka, kterému se svěřoval a najednou je postaven před hotovou věc, já to zažila již potřetí – najít si nového psychologa či psychiatra a nejenom, že si zvykat na něco nového a jiného, ale se vším svěřováním a tím, proč jste tam kde jste, začínat znova od začátku, je docela další nepříjemná psychická zátěž. Ale i to jsem nakonec, k mé spokojenosti, vyřešila. Sepsala jsem všechny moje, jak já otevřeně říkám, úchylky, rituály, výkyvy, emoce a nálady na papír. Zabralo to sice celou stránku rozměru A4, ale mám to založené v deskách, na příště, co kdyby. Vytáhnu, dám přečíst a nemusím se vůbec namáhat s mluvením, které mě tak nebaví a vysiluje. U mě je taky dost zásadní,, aby mě „ten nový“ psychiatr padl do oka. Ale naštěstí padl, tedy padla a já doufám, že je to vzájemné. Zatím si na sebe zvykáme. Ale chlap je chlap, ještě s culíkem a medovým, zvláštně zabarveným hlasem, jako byl „ON“ se nahradit nedá, každý člověk je originál.
Jedna milá, pro mě, věc, která se mi spolu s jeho smrtí vryla do srdce a paměti, přece jenom byla. Když jsem dorazila do institutu duševního zdraví si domluvit, co se mnou bude dál, jedna sekretářka, aniž by mě znala či věděla, že tam přijedu a vejdu po zaklepání do její kanceláře, četla mojí knihu, která tam asi v jeho kanceláři, snad přečtená, po něm zůstala. Když mě objednávala a zapisovala moje jméno, asi pochopila. Ale knihu a její čtení nekomentovala, snad proto, že se čtením byla evidentně na začátku. Jen se mě zeptala, zda budu chtít knihu vrátit. Jelikož byla s věnováním jemu osobně a darovaná, chtěla jsem, aby v institutu zůstala založená v jeho pracovních věcech, které tam, jak jsem se dozvěděla, zůstanou. Byla to pro mě alespoň malá náplast na bolístku ohledně jeho smrti.
Pokaždé, když tam vejdu vejdu na další sezení k nové psychiatričce, zapálím mu v čekárně svíčku a poděkuji za to, že byl…Ale jedno vím určitě. Sice mě to neměl dělat, umřít si, ale nikdy na něho nezapomenu. Nechala jsem si za něho udělat v jednom malém vesnickém kostelíku soukromou zádušní mši a tím se s ním nadobro rozloučila. Do mého života a vzpomínek ale patřit bude stále…
