Kusý chtěl, abych to řezal. Píša vzpomíná na tituly i NHL, jako legenda se necítí

„V podstatě to byl ještě s rokem 2012 vrchol mojí kariéry. Asi je to to první, co se mi ve spojení s Pardubicemi vybaví. Parádní zážitky,“ zasní se Píša.

V rozhovoru pro iDNES.cz taky přiznává, proč se v prvním případě neúčastnil mistrovských oslav na Pernštýnském náměstí a vzpomíná na památnou inzultaci čárového rozhodčího Viléma Cambala v roce 2001.

Jak se na sobotní slávu těšíte?
Abych se přiznal, tak moc ne. Mám strach z fyzičky. Ale když jsem si přečetl, kdo tam bude, tak jsem se možná trochu uklidnil. Třeba Petr Jančařík, ten na bruslích nestál minimálně patnáct let a má alespoň o třicet kilo víc. (směje se) Budu se snažit vydržet, ale rád bych taky řekl, že je to trochu nefér. Když se podívám na sestavu, která hraje proti nám, tak to jsou kluci, kteří slezli z ledu v podstatě nedávno.

Kývnul jste na nabídku hned?
Ano, ale pak jsem přemýšlel, jestli jsem se moc neunáhlil. Může se zdát, že třikrát patnáct minut není žádná hrůza, ale byl jsem se párkrát sklouznout s veterány a je to opravdu náročné. Obzvlášť ve chvíli, kdy člověk nic moc nedělá.

Cítíte se jako legenda Dynama?
Necítím. Za mě tam jsou větší hráči – Petr Sýkora, Dominik Hašek, František Musil, Milan Hejduk... My jsme jen takové doplnění.

Fanoušci o vás moc často neslyší. Co dnes dělá Aleš Píša?
Dělám v Dynamu asistenta trenéra Liboru Pivkovi u ročníku 2011. A loni jsme vedli ročník 2008. Ve volnu rád pracuji se dřevem nebo železem. V garáži si pořád něco vyrábím, určitě se nenudím.

Máte ambice jednou trénovat v dospělém hokeji?
Určitě ne. Já chci s Liborem Pivkem v první řadě dostat aspoň pět nebo šest našich kluků do dorostu. Hodně mě to baví, ale je to s těmi malými dětmi někdy těžké.

S vámi to bylo stejné?
Ne, pro mě byl hokej všechno. I rodiče se tomu přizpůsobili. Mám ještě dvě ségry a když jsme třeba v zimě mohli jet na hory, tak se nikam nejelo, protože jsem musel trénovat. A na hory jsem ani nechtěl.

Hodně se vzpomíná na váš vyrovnávací gól ve finále 2010. Jaká to byla sezona s Dominikem Haškem v zádech?
Dominik byl neuvěřitelný. Jistota v bráně. Jako beci jsme si toho mohli víc dovolit, protože jsme věděli, že když něco zkazíme, tak Hašan to pravděpodobně chytí. On nám třeba říkal, ať ani nejezdíme do rohů, ať čekáme, že nám bude puky rozehrávat sám. Náš kondiční trenér Ivan Svědík hned od jeho příchodu rozkřikoval, že vyhrajeme titul.

A stalo se. Koluje historka, že jste při mistrovských oslavách na náměstí ani nevylezl z autobusu.
(usměje se) Chyběl jsem. V autobuse jsem to trochu přetáhnul.

Kde se to zlomilo?
Řekl bych, že to mohlo být klidně už 40 minut za Vítkovicemi, bylo to tam tehdy hodně rychlé.

Vítkoviký Ondrej Šedivý (vpravo) a Aleš Píša z Pardubic sledují letící kotouč.

O dva roky později už jste na pódiu slavil. Tehdy jste ale Kometu trochu okradli, ne?
To byl oproti roku 2010 velký rozdíl, ale štěstí stálo na naší straně. Takový je sport, Kometa sice byla rozjetá z předkola, ale někdy to zkrátka víc sedne outsiderovi a vyhraje.

Pak pro Pardubice přišly trochu hubenější roky, ve vaší poslední sezoně vás ale trénoval Miloš Říha starší, jeden z vašich prvních trenérů. Kruh se uzavřel?
Miloš byl skvělý trenér a motivátor. Znal všechny hráče a přesně věděl, na koho musí být mírnější a na koho ostřejší. Byl jsem rád, když se potom dostal do reprezentace, ale mrzel mě ten závěr. Měl u nároďáku zůstat, trenér musí dostat víc šancí, ne jen jeden turnaj.

Podobnou ikonou byl pro Pardubice i Zbyněk Kusý.
Moc jsem si ho vážil. Vždycky splnil to, co řekl. Občas měl i nějaké výlevy, ale k nám pardubickým odchovancům se vždycky choval hezky. Nikdy jsem se s ním nedostal do žádného křížku, naopak. V jedné sezoně se stalo, že nás vedení strašilo pokutami za zbytečné fauly, tak jsem asi dva zápasy nechodil do těla, bál jsem se, aby mi na účet nepřišla nula. A Zbyněk mi řekl, že pro mě to neplatí. „Ty hraj důrazně, tak jak umíš, vyburcuje to celý mančaft.“

Jak se vám potom koukalo na Pardubice bez Kusého a v barážích?
Dynamo není na baráže zvyklé. Vlastně ani nevím, proč to takhle dopadlo, ale každý klub si takovou situací někdy projde. Asi to bylo tím, že se tady dlouhou dobu kupovali hotoví hráči a nevychovávali se vlastní. Trochu s tím máme problém i teď. Hrozně málo Pardubáků se dostane do áčka.

Za Marhou, Sýkorou a Somíkem je radost hrát, říká pardubický bek Píša

Vy už v kategorii, kterou trénujete, nějaký talent vidíte?
Tady je na to ještě brzo. Kluci mají před sebou především velký krok do dorostu a pak do juniorky. Někteří hráči šanci určitě mají, ale jak to bude dál, to už záleží na nich. Já třeba trénuji jednoho, který říká, že do juniorky by rád, ale hokejem se živit neplánuje, chtěl by být podnikatel jako táta. Což je vlastně taky hezké.

Že by chtěl být nový Aleš Píša vám nikdo neříkal?
Nikdo takový tady není (směje se). Tenhle ročník mě už v podstatě ani nezná.

Na kontě máte i zápasy v NHL. Padesát za Edmonton a tři v Rangers. Proč to za mořem nevyšlo víc?
Pamatuji si to jako včera. Poslední den přestupů jsme byli s Alešem Hemským na hotelu v Calgary a říká mi, ať zapnu televizi. V ní běžela zpráva, že Píšu vytrejdovali do New Yorku. Jen jsem to dočetl, už mi zvonil telefon. V New Yorku mi pak skončila jednocestná smlouva, po sezoně mi sice nabídli tříletý kontrakt, ale dvoucestný. Ten jsem odmítl, protože jsem nechtěl udělat krok zpátky. Obzvlášť v Rangers, tam kdo má dvoucestnou smlouvu, tak automaticky hraje na farmě.

Jaké bylo hlavní město světa?
Nemám rád velké metropole, takže pro mě to bylo, dá se říct, utrpení. Bydlel jsem na hotelu hned u Madison Square Garden, ale tréninková hala byla půl hodiny autem. Nelíbilo se mi tam, vyšel jsem na ulici a hned mě smetli lidi zleva i zprava.

Obléct dres Rangers ale špatné být nemohlo.
To je pravda, tahle vzpomínka mi už zůstane navěky. Potkal jsem se tam s Petrem Nedvědem a Bobbym Holíkem. Bylo to super. Mým velkým vzorem byl Darius Kasparaitis, to jsem si taky moc užil, být s ním v týmu. A skvělé bylo pozorovat Marka Messiera, museli jsme chodit na zimák dvě hodiny před zápasem a on si ještě dvě hodiny přidal, aby ho maséři stihli rozhýbat.

Pamatujete si na první telefon, že jdete hrát NHL?
Byl jsem na farmě Edmontonu v Hamiltonu, našel jsem si tam bydlení a ten samý den mi volal agent, že si mám sbalit a letět do NHL. Ale moc se to tehdy neprožívalo, nikdo mě v mém prvním zápase vlastně vůbec neviděl hrát. I kdyby třeba klub rodiče pozval, tak otec by letět nemohl, protože má problémy se srdcem a máma by sama nejela, protože by se bála (směje se). Maximálně jsme si po zápase zavolali.

Do zámoří jste odcházel po sezoně, kdy jste dostal 15 zápasů stop za strčení do rozhodčího. Náhoda, nebo jste zkrátka hledal, kde si zahrajete hokej?
To s tím vůbec nesouviselo. Dostal jsem šanci si zahrát za mořem, což byl vždycky můj sen, tak jsem šel. A ten trest jsem si pak po návratu stejně odseděl. Sice mi ho zkrátili, ale zase mi ho vrátili do původní výše, protože jsem se popral ve Zlíně s Pavlem Kubišem. (Píša za bitku dostal stopku na osm zápasů).

Tři a půl roku jste také mezitím strávil v Rusku.
Hodně zajímavé. Z New Yorku do Čerepovce, to byl úplně jiný svět. Přiletěl jsem v nočních hodinách, hodili mě do auta a odvezli mě do nějakého bytu. Vůbec jsem nevěděl, která bije. Řekli mi, ať se vyspím, že mě ráno v osm vyzvednou, ale s hokejovými věcmi mi odvezli i osobní tašku, takže já u sebe nic neměl. Zážitků je dost. Pak jsem se do Ruska ještě jednou vrátil, protože se mi ten rok moc nedařilo, tak jsem hledal nový impuls. Domluvil mi to Dušan Salfický.

Na kolenou skončil Radek Dlouhý z Karlových Varů, na kterého dotírá pardubický Aleš Píša. Po utkání však jásal domácí hráč.

Vždycky jste se vrátil do Pardubic. Byl jste někdy v extralize blízko angažmá v jiném týmu?
Když jsem se poprvé vrátil z Ruska, tak jsem jednal se Spartou. Ale pořád jsem doufal, že se domluvím s Pardubicemi, Zbyněk nám vždycky volal jako první. Zakládal si na Pardubákách. Jednou se přiznal, že udělal chybu, když podepsal Jonathana Sima. Ten od prvního dne nezapadl. Vím, že mu třeba hledali bydlení, ale do bytu nechtěl. Chtěl velký barák pro rodinu.

Úplný závěr kariéry jste dohrál ve druhé lize v Trutnově.
Skončit ze dne na den s kariérou bylo těžké, hokej mi pořád chyběl a tehdejší trenér Trutnova Jiří Malinský mě nalákal. Hráli tam se mnou ještě Jirka Cetkovský a Honza Kolář útočník. Byla to sice druhá liga, ale trénovat se muselo pořád. Nebylo to tak jednoduché.