EDWARD VII. (9. 11 1841 - 6. 5. 1910) - KRÁL SUKNIČKÁŘ

Jako nejstarší syn královny Viktorie a prince Alberta měl Eduard vše, co si mladý princ z Walesu mohl přát, ale byl magnetem pro skandály a svou spořádanou matku přiváděl do velmi nepříjmeného postavení.

Edward, princ z Walesu, se narodil v roce 1841 královně Viktorii a princi Albertovi Sasko-Kobursk-Gotha a vládl jako král Edward VII. pouhých devět let. U matky, pro niž byla úctyhodná zbožnost životním stylem, se dalo očekávat, že její nejstarší syn bude následovat jejího příkladu a bude žít bez velkých extravagancí a skandálů. Pokud byste si to však mysleli, čekalo by vás velmi kruté prozření. Edward byl ve skutečnosti všechno, jen ne slušný a neměl zájem o takový druh izolované existence, jakou si jeho matka a otec dlouho užívali. Místo toho toužil po zábavě a potěšení, možná proto, že se mu jich v dětství dostalo jen málo. Mladý Edward byl spíše podroben přísnému a tvrdému výchovnému režimu. Princ Albert vymyslel synovu výchovu a s ní i přísný a neúprosný systém kázně, pokud by syn vybočil z řady.

Malý princ byl vychováván pro monarchii, a pokud šlo o Viktorii a Alberta, nezbývalo mnoho prostoru pro lehkomyslnost. Jejich syn však s režimem bojoval a neustále nedosahoval dostatečných výsledků, protože v tak přísných podmínkách nedokázal prospívat. Jak Eduard dospíval, byl stále odhodlanější podniknout vojenskou kariéru a snil o aktivní službě. Bohužel pro prince měla jeho matka jiné představy. Viktorie mu sice dovolila, aby se stal plukovníkem britské armády, ale neměla v úmyslu dovolit, aby následník trůnu riskoval svou kůži v aktivní službě. Možná doufala, že uspokojí Edwardovo přání být vojákem. Viktorie a Albert se dohodli, že se jejich devatenáctiletý syn mohl strávit léto v Irsku a zúčastnit se vojenských manévrů.

Princ z Walesu strávil tři měsíce v táboře v Curraghu s příslušníky granátnické gardy a během seznamování s tamními vojáky se dozvěděli, že mladý následník trůnu je stále ještě sexuálním nováčkem. Vzali si za úkol pomoci Edwardovi v tomto choulostivém přechodovém rituálu a propašovali do tábora herečku Nellie Clifdenovou, aby se s ním setkala. Do svého deníku si princ 6., 9. a 10. září 1861 zaznamenal tři krátké ručně psané poznámky. Stálo v nich: "N.C. 1x, N.C. 2x. krát, N.C. 3.x" a každá z nich se týkala sexuálního styku s Nellie. Těmito klamně jednoduchými řádky si Eduard připomněl ztrátu svého panictví. Nevinný princ z Walesu už nebyl a tyto tři pokusy byly úvodním dějstvím jednoho z nejskandálnějších a nejenergičtějších milostných životů, jaký kdy královská rodina zažila. O Nellie se toho bohužel ví jen málo a zbytek jejího života zůstává záhadou, ale pokud Eduard doufal, že udrží svůj vztah s ní v tajnosti, čekal ho šok.

Viktorie a Albert, kteří o výletu paní Clifdenové do Curraghu nevěděli, se již rozhodli, že jeho dalším krokem by mělo být pořízení nevěsty a věnování se tvorbě dědiců. Aniž by se královna Viktorie zajímala o jeho názor na tuto záležitost, poslala Edwarda do Německa, aby tam údajně pozoroval vojenské manévry. Ve skutečnosti mu již předtím domluvila setkání s princeznou Alexandrou, velmi vhodnou dcerou prince Christiana a dánské princezny Louisy. Ukázalo se, že to bylo osudové rozhodnutí, protože mladý pár si velmi rozuměl a hned po Eduardově návratu do Anglie se začaly připravovat plány na zasnoubení mladého páru. Pro Viktorii a Alberta to vypadalo, že Eduard bude dodržovat linii rodinné úctyhodnosti, ale nepočítala s tím, co se ukáže být velmi zázračným apetitem.

Nějakým způsobem se zpráva o Edwardových hrátkách s Nellie dostala k jeho zděšeným rodičům, k těm samým rodičům, kteří svého veselého, prostopášného syna vychovávali tak oddaně k přísné slušnosti. Ačkoli princ Albert již trpěl špatným zdravím, když se Edward vrátil ke studiu na Cambridgeské univerzitě, otec ho tam navštívil. Albertovým záměrem bylo vyříkat si to od srdce se synem, který je podle jeho názoru s Viktorií těžce zklamal. Byl chladný a deštivý listopadový den roku 1861, když se otec se synem sešli, aby probrali, co se vlastně v Irsku stalo. Co se během tohoto setkání stalo, nebylo nikdy zveřejněno, ale když se Albert s manželkou vrátili do Londýna, jeho zdravotní stav se začal rychle zhoršovat.

Albert zemřel čtrnáct dní po setkání s Eduardem a královna Viktorie, utápějící se ve smutku, hledala viníka. Přestože Albert zemřel v důsledku tyfu, byla přesvědčena, že jeho konec nepřišel kvůli nemoci, ale kvůli zlomenému srdci. Zlomené srdce, myslela si Viktorie, způsobené Edwardovým skandálním chováním se záhadnou Nellie Clifdenovou. Královna Viktorie o svém nejstarším synovi napsala: "Nikdy se na něj nemohu nebo nebudu moci podívat, aniž bych se zachvěla," a nikdy Edwardovi neodpustila, že se kvůli němu jeho otec vydal ven za špatného počasí. Ještě několik let Edwarda v dopisech peskovala a říkala mu, že je padlý muž a že jeho nemorálnost a tělesné touhy byly příčinou smrti jeho vlastního otce. Opravdu není divu, že se zhrzený Edward vrhl po hlavě do rozkoše.

Nellie se už nikdy neodvážila vstoupit do povědomí. ale Edwardovi tři chutě vzrušení nikdy nestačily. Milý, oblíbený a nezávislý Edward se vzdal snahy udělat dojem na svou žulově se tvářící matku. Koneckonců, jaký to mělo smysl, když už se rozhodla, že ho bude nenávidět? Zbavil se nutnosti alespoň se pokoušet být poslušným synem a vydal se na cestu životem v srdci společenské smetánky. Nezapomněl ani na Nellie a znovu se s ní setkal v Londýně a v Cambridgi, přičemž oblíbený drb tvrdil, že ji dokonce propašoval na hrad Windsor v noci, kdy se konala oslava jeho dvacátých narozenin. Přes všechny tyto příchody a odchody se Edward 10. března 1863 oženil s princeznou Alexandrou. Stali se nejzářivějším párem v Londýně, který byl oslavován díky svým báječným večírkům. a opulentními večeřemi, což vyvolalo další nesouhlas Viktorie. Navzdory neochvějné věrnosti své ženy však Eduard nikdy nebyl věrným manželem a ani se o to nesnažil.

Ačkoli začal svůj sexuální život v náručí jedné herečky, Edward si raději hledal milenky z vlastní společenské skupiny. Snad nejtragičtější příběh, který se k němu vázal, byl jeho vztah s lady Harriet Mordauntovou, manželkou sira Charlese Mordaunta, konzervativního poslance. Stýkala se s princem z Walesu a proslýchalo se, že lady Harriet měla řadu milenců, s nimiž trávila čas, zatímco její manžel byl v Dolní sněmovně. Sir Charles údajně přistihl Edwarda a lady Harriet v roce 1869 v posteli a od té doby nedovolil své ženě, aby se k princi přiblížila. Když následujícího roku porodila zdánlivě slepou dceru, rozrušená lady Harriet nabyla přesvědčení, že jde o boží trest za její aféry, a tvrdila, že měla tolik milenců, že si nemůže být jistá, zda je Edward otcem. Sbírka milostných dopisů od prince však Mordaunta přesvědčila, že za to musí být zodpovědný on. Když se pár dostal k rozvodovému soudu, Mordaunt prince z Walesu varoval, že by se měl připravit na svědectví.

V rozvodovém řízení nakonec vůbec nebyl jmenován, ale společenské drby se tím nenechaly zastavit a princovo jméno se zapletlo do tlachů, když už ne do těch právnických. Edward se stal vůdčí osobností módní skupiny "Marlborough House", exkluzivní společenské skupiny, která získala své jméno podle londýnského domu, kde se scházeli a společně se bavili. Proslýchalo se, že v roce 1871 zplodil dítě s jednou z členek této skupiny - lady Susan Vane-Tempestovou, ale o tomto dítěti se toho ví jen málo. Mnohem slavnější byl jeho vztah s Lillie Langtryovou, herečkou v dobré víře, jejíž oddané fanynky sahaly od její americké domoviny až do Evropy a dál.

Princ z Walesu a Langtryová se seznámili na slavnostní večeři v roce 1877, které se Lillie zúčastnila se svým manželem. Edward byl v té době již otcem šesti dětí a jeho manželka Alexandra trpěla po celou dobu manželství rozsáhlými zdravotními problémy. Zdálo se, že Alexandra manželovy sklony přijala, i když si lze jen představit, co si myslela královna Viktorie, když jí krátce poté, co se Edward a Langtryová stali milenci, herečku představil. Lillie Langtryová se stala Edwardovou milenkou a v prostředí "Marlborough House" - to všichni věděli. Jejich poměr skončil, když Langtryová v létě 1880 otěhotněla s jiným svým milencem, ačkoli pár udržoval trvalé přátelství. Ačkoli Edward nebyl otcem Lillieina dítěte, když její manžel podal žádost o rozvod, zvěsti o jejich poměru se poprvé dostaly do tisku. Edward podal žalobu a novinář, který článek napsal, byl odsouzen ke krátkému trestu vězení.

Edwardovy románky byly rozmanité a zahrnovaly i slavnou herečku Sarah Bernhardtovou, a dokonce i Jennie - lady Randolph Churchillovou, kterou princ z Walesu seznámil s mužem, jenž se stal jejím manželem. Nevyhledával však vztahy jen mezi divadelníky, ale rád trávil čas v La Chabanais, pravděpodobně nejluxusnějším nevěstinci, jaký kdy Paříž poznala. La Chabanais, známý svou opulentností a diskrétností, byl palác rozkoše, který stál ve stínu Louvru a mezi své klienty počítal velmi slavná jména. Edward byl v 80. a 90. letech 19. století pravidelným návštěvníkem a stal se v nevěstinci tak oblíbeným, že mu byl vyhrazen pokoj, který sloužil výhradně pro jeho potřeby. Mezi jeho exkluzivní prvky patřila měděná vana zdobená figurální hlavou, která byla napůl ženou a napůl mužem. Byla dostatečně velká, aby se do ní vešla celá společnost, a když ji Edward navštívil, nechal ji napustit šampaňským a trávil v ní hodiny ve společnosti několika svých oblíbených kurtizán.

Pak se společně odebrali odpočívat do stínu Edwardova vlastního erbu, který dominoval stěně nad postelí. V Eduardově pokoji se nacházel také kus nábytku, který se stal nechvalně známým symbolem jeho sexuálních choutek. Jednalo se o "siège d'amour prince z Walesu", doslova "milostné křeslo".  Jako poněkud korpulentní chlapík potřeboval mít Eduard při svých milostných stycích pohodlí a speciálně zkonstruované křeslo mu umožňovalo to největší pohodlí, jaké bylo v lidských silách. Bohatě čalouněné křeslo, které bylo konstruováno s ohledem na pevnost i luxus, umožňovalo obtloustlému princi a jeho hostitelkám užívat si nejrůznějších poloh, aniž by ho nadměrně fyzicky zatěžovaly. Nebyly to však jen sexuální skandály, do kterých se princ z Walesu zapletl. V září roku 1890 propukla v kontroverzi obyčejná hra v baccarat, která s sebou do bahna stáhla i Edwardovo jméno. Jednalo se o "aféru Tranby Croft" a vše začalo, když byl sir William Gordon-Cumming, podplukovník Skotské gardy, obviněn z podvádění při hře baccarat.

Gordon-Cumming byl spolu s princem z Walesu jedním ze skupiny, která pobývala v Tranby Croft v Yorkshiru jako hosté Arthura Wilsona, bohatého lodního magnáta. Když byl Gordon-Cumming při hře spatřen, jak zjevně podvádí, ostatní hráči se na něj obořili. Zeptali se Edwarda, co mají dělat. Princ jim doporučil, aby Gordona-Cumminga konfrontovali, a ten souhlasil, že podepíše dokument, v němž slíbí, že už nikdy nebude hrát karty, pokud to nikomu neřeknou, což se stalo. Gordon-Cumming si dohodu rozmyslel, když, v roce 1891 se do tisku záhadně dostala obvinění z jeho podvodů. Požadoval, aby byla obvinění proti němu odvolána, a celá záležitost skončila u soudu. Arthur Wilson byl obviněn z pomluvy a Gordon-Cumming byl odhodlán očistit své pošpiněné jméno.

Soudní proces se stal nejžhavějším tématem v Londýně, a když byl Edward předvolán jako svědek, atmosféra v soudní síni byla elektrizující. Bylo to poprvé od roku 1411, kdy byl následník trůnu předvolán k soudu, a Eduardova výpověď byla stejně usvědčující jako výpovědi ostatních svědků. Porota rozhodla v neprospěch Gordona-Cumminga a ten byl propuštěn z armády a ostrakizován z prostředí "Marlborough House". Přestože jeho strana zvítězila, princ poprvé poznal, co to znamená být neoblíbený. Byl považován za muže oddaného hazardu a rozmařilému životu, který zničil pověst statečného vojáka. A nejen to, princovi kritici se zajímali o to, co dalšího se kromě hazardních her děje, a začali spekulovat o tom, jak by si skupina "Marlborough House" mohla krátit čas. Kdysi býval nestydatý hráč, ale poté svou lásku ke karetnímu stolu omezil. Možná usoudil, že je méně obtěžující trávit čas v náručí milenek než hraním her, které by ho mohly přivést ke dvoru!

Přestože měl mnoho milenek, tři z nich k Edwardovi projevovaly zvláštní oddanost nebo dokázaly píchnout do jeho společenského svědomí. První z nich byla Daisy Grevilleová, hraběnka z Warwicku, a měla stejně mnoho milenců jako Eduard. Daisy a princ z Walesu tvořili pár devět let a často byla s princem vídána na veřejných akcích, kde využívala svého vyššího společenského postavení, aby svého milence veřejně doprovázela, když byl někde venku. Na divokých večírcích ve svém sídle v Essexu podporovala výměnu manželek a sexuální experimenty, ale zároveň tato oddaná hledačka rozkoše vedla i kampaně za sociální reformy. V jejím domě se scházely odborové svazy a ona věnovala své peníze na boj za vzdělání a volební právo pro ženy, přičemž využívala svého postavení oblíbenkyně prince z Walesu, aby otevřela dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Nebála se ho vyzvat, aby tyto věci také podpořil, a stala se tak jeho prvním a nejhlasitějším sociálním svědomím.

Když skončil jeho románek s Daisy Grevilleovou, vzal si 56letý princ z Walesu za milenku Alici Keppelovou, prababičku Camilly, vévodkyně z Cornwallu. Alice byla více než o 25 let mladší a milenecký pár. se nijak nesnažili svůj vztah před jejím manželem skrývat. Aféra trvala po celou dobu Edwardovy vlády až do jeho smrti a Alice se během ní neustále snažila zlepšit jeho životní styl a zdraví až do samého konce. Svého milence sdílela s Agnes Keyserovou, kurtizánou, která svůj veřejný život zasvětila humanitárnímu úsilí a která svůj dům přeměnila na nemocnici pro oběti búrské války. Agnes se spřátelila s Alexandrou, manželkou svého milence, a byla podle všeho princovou poslední oficiální milenkou.

Navzdory matčinému zatracujícímu názoru na něj, byl Eduard oblíbeným princem a milovaným králem. Protože byl v mládí vystaven přísné kázni a tvrdé výchově, není divu, že se vyžíval v rozporu s hodnotami, které se mu rodiče snažili vštípit, a místo toho se obrátil k životu plnému rozkoší. To, že se mu to podařilo, aniž by si tím vysloužil trvalou nelibost veřejnosti, je docela zajímavé.

Edward běžně kouřil dvacet cigaret a dvanáct doutníků denně. V roce 1907 mu byl pomocí radia vyléčen "hlodavý vřed" (druh rakoviny postihující kůži vedle nosu). Ke konci života stále častěji trpěl bronchitidou. V únoru 1909 během státní návštěvy Berlína na chvíli ztratil vědomí. V březnu 1910 pobýval v Biarritzu, když zkolaboval. Zůstal tam, aby se zotavil. O králově přetrvávajícím špatném zdravotním stavu se neinformovalo a král si vysloužil kritiku za to, že zůstal ve Francii, když bylo politické napětí tak vysoké. Dne 27. dubna se vrátil do Buckinghamského paláce, stále trpící těžkou bronchitidou. Alexandra se vrátila z návštěvy svého bratra Jiřího I. Řeckého na Korfu o týden později - 5. května.

Dne 6. května Eduard utrpěl několik srdečních záchvatů, ale odmítl jít spát se slovy: "Ne, já se nevzdám, budu pokračovat, budu pracovat až do konce." Mezi okamžiky mdlob mu jeho syn princ z Walesu (pozdější král Jiří V.) sdělil, že jeho kůň Witch of the Air toho odpoledne zvítězil v Kempton Parku. Král odpověděl: "Ano, slyšel jsem o tom. Jsem velmi rád." To byla jeho poslední slova. Ve 23:30 naposledy ztratil vědomí a byl uložen ke spánku. O 15 minut později zemřel.
 

Ani osm dní poté Alexandra nedovolila přemístit Eduardovo tělo, ačkoli dovolila malým skupinám návštěvníků vstoupit do jeho pokoje. Dne 11. května byl zesnulý král oblečen do své uniformy a uložen do masivní dubové rakve, která byla 14. května přemístěna do trůnního sálu, kde byla zapečetěna a ležela ve stavu, kdy u každého rohu mohyly stál gardista. Navzdory době, která uplynula od jeho smrti, Alexandra poznamenala, že královo tělo zůstalo "úžasně zachovalé". Dne 17. května ráno byla rakev naložena na dělový kočár a tažena černými koňmi do Westminster Hall, přičemž nový král, jeho rodina a Edwardův oblíbený pes Caesar kráčeli za ním. Po krátkém obřadu královská rodina odešla a sál byl otevřen veřejnosti; během následujících dvou dnů prošlo kolem rakve přes 400 000 lidí. Jak poznamenala Barbara Tuchmanová v knize "The Guns of August", jeho pohřeb, který se konal 20. května 1910, znamenal "největší shromáždění královské rodiny a hodností, jaké se kdy sešlo na jednom místě, a svého druhu poslední". Královský vlak převezl královu rakev z Londýna na hrad Windsor, kde byl Edward pohřben v kapli svatého Jiří.