Před kostelem uctili vojáci památku zesnulého výstřelem do země. Za zpěvu smutečních písní, troubení a bubnování byla rakev s mrtvým postavena v kněžišti. Jaroslav Libštejnský z Kolovrat vzal dřevěný štít s malovaným erbem, rozlomil jej na dvě poloviny a ty hodil pod máry na znamení toho, že rod Rožmberků, jeho erb i jejich sláva na světě pomíjejí.
Tak byl pohřben Petr Vok, poslední Rožmberk, zesnulý 6. listopadu 1611. (Respektive to tak líčí Jakub Šmilauer v bakalářské práci na UK.) S Karlem Schwarzenbergem nevymírá slavný rod, pokračuje dál. Jenže zeslábne jeho česká stopa, která tuto zemi poznamenává kulturně, hospodářsky i politicky už 370 let.
Děti Karla VII. ze Schwarzenbergu žijí v Rakousku či Británii. Tak osobní vazby k české zemi, jako měl jejich otec a jeho předkové, už nemají a mít nebudou. Proto se může vybavit ta úvodem zmíněná atmosféra definitivního konce, jak ji ukázal pohřeb v renesanční Třeboni.
Ve vídeňském salonu i pražské putyce
Karel Schwarzenberg byl u nás 34 let znám jako výjimečná veřejná osoba, jako muž, který do české politiky vnesl ducha aristokracie se všemi plusy či minusy, které to v leckom vyvolává. V 90. letech, v době étosu „sametové revoluce“ a Václava Havla, ale i nových „podnikatelů“ ve fialových sakách, sem vnášel ducha konzervativní kultivovanosti.
Pavel označil Schwarzenberga za velkého muže, Zeman si ho vážil jako soupeře |
Ale pozor. Nespadl sem z Měsíce ani jako běžný „reemigrant“, jak se nehezky říkalo. Jednak proto, že sám byl rodák z Prahy. Pak proto, že až do roku 1948 v této zemi (na Orlíku nebo v Čimelicích) žil. Ale hlavně proto, že i v rakouském exilu byl vychován k českému i evropskému vlastenectví svým otcem, též Karlem, heraldikem a odpůrcem nacismu.
Nebyla náhoda, že Karel Schwarzenberg jezdil z exilu do Československa už v 60. letech i za normalizace jako turista (v roce 1978 vzal s sebou i svého malého syna Jana Nepomuka, nyní hlavu celého rodu). Nebyla náhoda, že v roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Že v této pozici přijel v březnu 1989 do Jihlavy jako pozorovatel na soud s Ivanem Jirousem a Jiřím Tichým za petici Tak dost!. Nebyla náhoda, že Vilému Prečanovi nabídl zámek Schwarzenberg v Bavorsku pro archiv samizdatové a exilové literatury (Československé dokumentační středisko). A nebyla náhoda, že začátkem listopadu 1989 přijel do Vratislavi (Polsko už mělo po pádu komunismu) na Festival československé nezávislé kultury. Poprvé se tam sešli Češi a Slovácí z domova – tedy ti, kterým se navzdory buzeracím československých orgánů a pohraničníků podařilo tam dostat – a z exilu.
To tvořilo logické schodiště, jež na jaře 1990 dovedlo Karla Schwarzenberga k tomu, že ho prezident Václav Havel jmenoval svým kancléřem, šéfem úřadu hlavy státu. Jinými slovy to vedlo k rozhodnutí, že Schwarzenberg ve zralém věku 52 let zahájil dráhu státního úředníka, posléze politika v rodné zemi.
Jenže k jeho renomé výjimečné osobnosti přispěly více jiné faktory než ty citované ve výčtu. Bylo to nezaměnitelné osobní kouzlo, šarm a na zdejší poměry nezvyklé manýry včetně způsobu vyjadřování. Byla to věru zvláštní kombinace. Schwarzenberg vystupoval jako konzervativní katolík, libující si v archaickém jazyku či archaické mluvnici. A zároveň měl nápadné porozumění pro české „liberální plebejství“, k bývalému disentu, k lidem z prostředí kulturního undergroundu a vůbec lidem nekonformním, což se týkalo i jejich jazyka.
V nemalé části společnosti patřilo k bontonu mluvit o „knížeti“ (nemuseli dodávat, koho tím myslí) či používat jeho jazykové archaismy a říkat tomu „po knížecím způsobu“. Kombinace toho všeho u nás udělala ze Schwarzenberga nezaměnitelnou a neopakovatelnou osobnost.
Muže, jenž se v Rakousku pohybuje v nejvyšších kruzích společnosti, byznysu i politiky (“lev salonů“), ale u nás se dokáže právě tak přirozeně pohybovat v kruzích undergroundu a hospod nižších cenových skupin. Muže, který je rodem i výchovou konzervativní katolík a profesí bohatý podnikatel, ale značná – navíc mladší – část společnosti ho vnímá jako lídra liberální demokracie (ještě než se ten výraz změnil v bezobsažné klišé), ba levicového liberalismu (dnes se říká spíše progresivismu).
Toto osobní kouzlo, Schwarzenbergova nezaměnitelnost, ba unikátnost, přispívaly zásadně – možná víc než jeho ministerské posty či založení politické strany TOP 09 -- k jeho veřejnému úspěchu. A také k rozhodnutí kandidovat v prezidentských volbách v roce 2013, prvních přímých, proti Miloši Zemanovi. Ve finále ovšem Schwarzenberg prohrál.
Sloužím rodu a státu
Vraťme se k jiným bodům jeho života. Narodil se 10. prosince 1937 (rád dával k lepšímu, že na Den lidských práv) v Praze jako Karel Jan Nepomuk Bedřich Antonín Vratislav Menas. Byl mimo jiné 12. knížetem ze Schwarzenbergu a 17. vévodou krumlovským. Což souvisí s Rožmberky. S aristokratickými tituly je to podobně jako s vojenskými hodnostmi. Jako je v armádě hodně podplukovníků, málo plukovníků a minimum generálů, mezi aristokraty je více hrabat, málo knížat a minimum vévodů. Rožmberkové se vymykali tím, že konkrétní titul neměli, mluvilo se o jejich dominiu, což bylo více než jen „obyčejné“ hrabství či knížectví. Podobně to je se Schwarzenbergy a jejich krumlovským vévodstvím. I ti se vymykají.
Schwarzenberg: Musíme jednat i s ruskými vládci. Co získá Ukrajina zpět, se rozhodne na bojišti už letos |
Pro Karla tu byly zásadní roky 1965, když ho adoptoval Jindřich Schwarzenberg z hlubocko-krumlovské větve rodu, a 1979, když zemřel jeho adoptivní strýc Josef. Tehdy se stal hlavou celého rodu, čímž získal nemalé prostředky. To mu umožnilo velkorysost vůči Prečanovi a po roce 1989 investice do restituovaných majetků. Hlavně to ovšem znamenalo skutečný vstup do extraligy společenské, hospodářské a posléze i politické elity v Rakousku i Česku.
Ale bez ohledu na prostředky platí v aristokratickém světě dávné rytířské heslo „sloužím“. Legenda praví, že nápis „sloužím“ (ich dien) měl na chocholu Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a že si ho odnesli vítězní Angličané. Jistě je, že slova ich dien jsou dodnes ve znaku princů z Walesu, následníků britského trůnu. A že britští panovníci skutečně slouží. Královna Alžběta II. ještě pár dnů před smrtí, ve věku 96 let, jmenovala premiérku Trussovou.
Na službě si zakládal i Karel Schwarzenberg. Jako by měl geneticky zakódováno, že v rodu, který zná své předky od 12. století, se předává štafeta z generace na generaci. Sloužit odkazu rodu, sloužit státu, jsem-li v jeho službách, takhle to viděl. Po roce 1989 člověk s jeho životní i rodovou zkušeností a průpravou sloužil tomu, aby stát získal a posílil západní ukotvení. Sloužil politice, kterou pokládal za v jádru správnou, ba jedinou možnou. A sloužil jí dokonce i tehdy, kdy měl sám pochyby.
V rozhovoru třeba řekl, že osobně byl proti udělení nezávislosti Kosovu. Protože bylo slíbeno, že zásah NATO proti Srbsku nepovede ke změně hranic. A on jako konzervativec tvrdil, že pravidla (neporušení slibu) váží více než hodnoty. Ale jako ministr zahraničí se v roce 2008 za uznání Kosova postavil, neboť to patřilo k politice českého státu. Takto vnímal loajalitu vůči státu a jeho politice.
Když ale mluvil za sebe, ne za stát, dokázal být přímý i za cenu, že si tím sám uškodil. Třeba když v prezidentské kampani v roce 2013 řekl do kamery, že podle dnešních měřítek by byl odsun československých Němců odsouzen jako porušení lidských práv a prezident Beneš i jeho vláda by se ocitli před mezinárodním trestním soudem v Haagu. Nevěděl snad, že je to voda na mlýn voličů Miloše Zemana? Samozřejmě že věděl, ale nemohl si pomoci. Vždyť to, co řekl, je pravda, byť z ní žádné praktické důsledky neplynou.
Člen Řádu Zlatého rouna
Náš pohled na Karla Schwarzenberga zůstává více či méně čechostředný. Snad každý ví, že k 28. říjnu dostal Řád Bílého lva, nejvyšší české vyznamenání. Ale kolik lidí ví, že již od roku 1991 byl členem Řádu Zlatého rouna, prestižního vyznamenání s tradicí téměř šesti set let?
V široce sdílené paměti zůstane spíše to ze Schwarzenbergovy „plebejsko liberální“ polohy. Třeba když mluvil o lidovcích jako o „černoprdelnících“. Nebo když řekl k Alexandru Vondrovi a kauze Promopro „hovno měl pod kontrolou“.
Snad tím vším chtěl naznačit, možná hlavně sám sobě, že Schwarzenbergové, rod s nálepkou pobělohorské šlechty, jsou tady doma se vším dobrým i špatným, co život a politika v Česku obnáší. Ale to už se nikdy přesně nedozvíme.
