Jako pro pře­kla­da­tel­ku je pro mě samo­zřej­mě důle­ži­té, jak bude kníž­ka dlou­há, jak dob­ře se bude s tex­tem pra­co­vat — šká­la mezi „jde to jako po más­le“ a „kni­ha je plná neroz­lousk­nu­tel­ných jino­ta­jů nebo tře­ba poměr­ně hlu­bo­kých nahléd­nu­tí do růz­ných neob­vyk­lých obo­rů lid­ské čin­nos­ti“ je vel­mi širo­ká — a kolik budu mít na prá­ci času. Jak jde o Joo­nu Lin­nu, vím, že mi jde prá­ce pře­váž­ně dob­ře od ruky a času bývá málo. Ale když je kni­ha napí­na­vá, nedá se naštěs­tí tak nějak louda­vě a poma­lu neje­nom číst, ale ani pře­klá­dat. A pro­to­že se sta­lo pěk­ným zvy­kem, že nové díly vychá­ze­jí v češ­ti­ně v těs­ném závě­su za vydá­ním ori­gi­ná­lu, časo­vě to samo­zřej­mě bývá tro­chu napja­té. Tak­že ve srov­ná­ní s jiný­mi kni­ha­mi je prá­ce na Joo­no­vých pří­pa­dech tro­chu odliš­ná a někdy se u ní spo­leč­ně s úžas­nou redak­tor­kou Olgou Tráv­níč­ko­vou pořád­ně zadýcháme.

Nová série byla ze stra­ny auto­rů ohlá­še­na cel­kem vel­ko­le­pě. Z nakla­da­tel­ství Host jsem dosta­la ano­ta­ce rov­nou tří dílů a také náhle­dy obá­lek. Ahn­do­ri­lo­vi nejsou žád­ní začá­teč­ní­ci. A až do toho­to bodu býva­jí všech­ny tex­ty o jejich při­pra­vo­va­ných kni­hách v ang­lič­ti­ně, tak­že si je může pře­číst celý svět.

Ale pak při­jde ten oka­mžik, kdy od auto­rů dora­zí hoto­vý text k pře­kla­du, je čer­s­tvě dope­če­ný, přís­ně taj­ný a já pat­řím mezi hrst­ku lidí na celém svě­tě, kte­ří si ho mohou pře­číst jako prv­ní. Tuhle chví­li si ráda vychut­nám — je fakt, že před stov­ka­mi hodin, jež pak pro­se­dím nad samot­nou pra­cí, je to cel­kem mimo­řád­ný odra­zo­vý můs­tek. A prá­vě i na tom odra­zu může zále­žet, jak do moře tisí­ců slov dopad­nu a jak jimi popla­vu dál.

A jak se mi pla­va­lo? No, skvě­le. Byla jsem zvě­da­vá, jak moc tenhle nový Nekepler bude pře­ce jenom Kepler. A je i není. Pro­to­že chce i nechce být, tak to vidím já. Jak Ahn­do­ri­lo­vi avi­zo­va­li, pus­ti­li se do série kla­sic­kých detek­ti­vek, tak­že neče­ká­me akč­ní zvra­ty ani mra­ze­ní po celém těle, kte­ré nás stov­ky strá­nek nepus­tí. Alex Ahn­do­ril nám ten­to­krát ser­ví­ru­je něco jiné­ho. Pro­stře­dí blíz­ké pří­bě­hům Agathy Chris­tie umně vlo­že­né do dneš­ní­ho svě­ta a novou posta­vu vyšet­řo­va­tel­ky, kte­rá čte v lidech a jejich pří­bě­zích jako v ote­vře­né kni­ze. A také mno­hem víc pro­sto­ru pro čte­nář­ský důvtip a spo­lu­prá­ci na hle­dá­ní pacha­te­le, pro­to­že o tom kla­sic­ká detek­tiv­ka pře­ce je. V čem ale i tahle ver­ze Ahn­do­ri­lo­vých zůstá­vá věr­ná té, kte­rou už zná­me? Pro mě je to jis­tá bizar­nost postav a jejich osu­dů. A tak se záplet­ka ode­hrá­vá v rodi­ně vlast­ní­ků roz­leh­lých lesů na seve­ru Švéd­ska, kte­ří ctí rodin­né tra­di­ce, pro­to dodnes obý­va­jí honos­né pan­ské síd­lo a na veče­ři, již pro ně při­pra­vu­je hos­po­dy­ně, se oblé­ka­jí do večer­ních šatů. Po jíd­le se pak pře­sou­va­jí do salon­ku, kde poku­řu­jí dout­ní­ky a popí­je­jí drin­ky. Že se za tou oká­za­los­tí skrý­vá nejed­no nepěk­né tajem­ství a že všech­no je jinak, než se na prv­ní pohled může zdát, to samo­zřej­mě není žád­ný spoiler.

Jest­li mě něco dost pře­kva­pi­lo, pak je to prá­ce s pro­stře­dím. Jako Lars Kepler Ahn­do­ri­lo­vi totiž všech­ny pří­běhy zasa­zu­jí do exis­tu­jí­cích míst. Při pře­klá­dá­ní vět­ši­nou přes­ně vím, kde se daná scé­na ode­hrá­vá, a díky inter­ne­tu si dané mís­to mnoh­dy můžu i peč­li­vě pro­hléd­nout. To má své výho­dy i nevý­ho­dy. A někdy dokon­ce odha­lím i tako­vé chy­bič­ky, jako že hrdi­na nesto­jí pod lípou, jak se tvr­dí v ori­gi­ná­le, ale pod javo­rem, jak uka­zu­je detail­ní foto­gra­fie, kte­rou pro mě vyštra­chal pan Goo­gle. Alex Ahn­do­ril na to jde jinak, a tak někte­ré loka­li­ty z kni­hy na mapě nena­jde­te. Věř­te, hle­da­la jsem pečlivě.

Čas­to mě u prá­ce napa­dá, jest­li se auto­ři při spo­leč­né tvůr­čí prá­ci baví tak dob­ře, jak si před­sta­vu­ju. Jest­li je správ­ně pode­zí­rám, že tak tro­chu tes­tu­jí, kam až mohou dojít ve svých nad­sáz­kách a jak dale­ko mohou dohnat absur­di­tu někte­rých situ­a­cí. Taky bych ráda vědě­la, kolik milov­ní­ků a znal­ců pří­bě­hů Joo­ny Lin­ny postřeh­ne drob­nůst­ky, kte­ré jako by si Alex Ahn­do­ril od Lar­se Keple­ra vypůj­čil nebo je s ním jed­no­du­še chtěl sdílet.

Prv­ní díl série Klíč před­sta­vu­je skvě­le odve­de­né řemes­lo. Ponoř­te se do něj a pro­ži­je­te pár dnů v úpl­ně jiném svě­tě. A nech­te se pře­kva­pit, jest­li tam někde za rohem náho­dou neče­ká Her­cu­le Poi­rot nebo sleč­na Mar­plo­vá. Kdy­by ne, věřím, že i své­rázná Julie Star­ko­vá to za ně dotáh­ne do kon­ce a ješ­tě si něja­ké to tajem­ství nechá do dal­ší­ho dílu. Navíc je tahle kníž­ka něčím napros­to spe­ci­ál­ní. V čes­kém pře­kla­du vyšla 1. lis­to­pa­du, ten­týž den, kdy si ji moh­li popr­vé kou­pit i čte­ná­ři ve Švéd­sku. Už jste někdy tako­vou mož­nost měli?

psáno pro Kavárnu Hostu