Je rok 1940 – a mezi nacisty a komunisty ještě platí smlouva o přátelství. A Polsko si užívá tento pakt pěkně zblízka. Německo napadlo Polsko 1. září 1939, Sovětský svaz 17. září. A 6. října bylo hotovo. Totality si rozdělily Polsko. A v dubnu 1940 se Stalin rozhodne zbavit fyzicky polských důstojníků a inteligence. Počet mrtvých se pohyboval kolem 22.000. Sovětský svaz z masakru obvinil nacistické Německo a svoji vinu popíral až do roku 1990.

...............

Bezohledná oddanost, s jakou příslušníci NKVD a později KGB sloužili výrobě a udržování komplikovaného narativu včetně dat a dokumentů, památníků a vzpomínek udává nápadný tón v moderním světě, v němž nám pravda připadá postradatelnou a čím dál pružnější komoditou. V éře fake news a politické manipulace falešný narativ o Katyni nevyčnívá ani tolik jako výjimka, ale spíše jako součást kontinuálního procesu, který je v souladu s tradicí pečlivě připraveného podvodu organizovaného státem, jenž nám občas připadá téměř absurdní. Tyto paralely s minulostí snad zavdávají dobrý důvod, abychom se k tomuto příběhu vraceli právě teď. Avšak to nejdůležitější, oč jsem se v této knize pokusila, je objasnit modernímu čtenáři, jaké to asi může být, když se někdo octne v samém středu takové pavučiny. Přežít Katyň znamená nejen žít, když už ostatní zemřeli – znamená to podat svědectví, jak to udělali lidé jako Józef Czapski, Bronisław Młynarski, Stanisław Swianiewicz nebo doktor Marian Wodziński, pohlédnout do nezměrné temnoty a nějak si zachovat vůli najít smysl toho, co tam člověk spatřil, a promluvit o tom k ostatním.

Jane Rogoyska

27. kapitola

SMOLENSK

Navzdory potížím spojeným se zkoumáním, analyzováním a identifikací tělesných pozůstatků i archivních dokumentů (a oficiální archivy v té době v důsledku rozdělení původních sovětských mezi jednotlivé státy – Rusko, Ukrajinu a Bělorusko – přinášely další komplikaci), byl v devadesátých letech dvacátého a začátkem prvního desetiletí jedenadvacátého století při zaplňování podstatných mezer v historii Katyně učiněn rozhodující krok vpřed. Rozšiřovala se spolupráce mezi akademickými pracovníky, historiky a archiváři z Ruska, Polska a Ukrajiny. Z politického hlediska byl rovněž určitý důvod k optimismu, poněvadž na všech třech pohřebištích byly postaveny památníky, oficiálně odhalené v roce 2000 za účasti prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničí všech příslušných zemí a Polska. Památníky připomínaly nejen polské, ale i sovětské oběti a debata kolem Katyně poskytla fórum pro širší debatu o Stalinových zločinech v Rusku a na Ukrajině. Různé překážky však zůstaly, především nedostatek informací týkajících se pohřebišť zajatců, kteří byli postříleni na západní Ukrajině a v západním Bělorusku.

Podstatnější ovšem bylo, že se projevoval propastný rozdíl v pochopení toho, co katyňský zločin představuje a jak by měla být vykládána nedávná historie. Zdaleka ne každý v čerstvě postsovětském Rusku byl ochoten přijmout „novou“ verzi katyňského masakru. Po odhaleních týkajících se Katyně, jež přinesla ruská média, se některým představitelům sovětské vojenské i politické hierarchie takovéto zpochybňování sovětské minulosti vůbec nezamlouvalo. Podle jejich názoru to ohrožovalo „sovětskou vlasteneckou výchovu“ – historický narativ, na němž země stála. V roce 1990 vzniklo jako odveta za polská obvinění protikladné hnutí. Horlivě oddané zdůrazňování polských zločinů spáchaných na Sovětském svazu proslulo jako „Antikatyň“. Soustřeďovalo pozornost především na do té doby zanedbávanou stránku polsko-sovětských dějin, totiž záležitosti sovětských válečných zajatců zadržovaných po polsko-sovětské válce z let 1919–1921, ozbrojeném konfliktu, o kterém se na Západě málo ví, a vyvrcholil velkolepým vítězstvím maršála Piłsudského, když polští vojáci proti značné přesile zastavili Rudou armádu na březích Visly. Polské vítězství, ověnčené slávou za to, že zabránilo komunismu v rozšíření do západní Evropy, zároveň bylo pokořující porážkou Sovětského svazu a různí lidé se nejednou pokoušeli dát Stalinovu osobní zášť (účastnil se války jako komisař) do souvislosti s povražděním polských důstojníků v roce 1940.

Podle „antikatyňské“ verze Poláci úmyslně vyvraždili něco mezi šestnácti tisíci a dvaceti tisíci ruských válečných zajatců zadržovaných po skončení války v roce 1920 v polských „koncentračních táborech“. Podobnost počtu obětí naznačuje, že se to rovnalo samotné Katyni. Rovněž se tu nabízí vhodná pohnutka ke Stalinovu rozhodnutí pobít polské válečné zajatce – Piłsudski se přece dopustil stejně velkého zločinu, a navíc si začal, takže Katyně byla věcí pomsty provedené podle zásady oko za oko.

Dne 7. dubna 2010 Vladimír Putin na tiskové konferenci uspořádané na závěr slavnostního shromáždění na počest sedmdesátého výročí Katyně předložil svůj „osobní“ názor na pohnutky, jež Stalina vedly k pobití zajatých vojáků: „Nejsem historik,“ řekl tehdy, „ale nemohu vyloučit možnost, že Stalin se – jako jeden z velitelů ve válce z roku 1920 – sám chtěl pomstít za tehdejší neúspěšné tažení.“ Ve skutečnosti, jak dosvědčují důkazy předložené polskými a ruskými odborníky, je tomu ovšem tak, že po oficiálním ukončení polsko-sovětské války zůstalo na polském území sto deset tisíc sovětských válečných zajatců a šedesát šest tisíc se vrátilo do Sovětského svazu, kdežto šestnáct až sedmnáct tisíc se přidalo k ruským antibolševickým jednotkám. Úmrtí byla způsobena krajně špatnými sanitárními podmínkami v přeplněných táborech, což vedlo k vypuknutí epidemií tyfu, cholery, úplavice a dalších infekčních chorob. Mnozí zajatci rovněž zemřeli na podchlazení. Bylo to krátce poté, co Polsko čerstvě dosáhlo nezávislosti a země byla zpustošená válečným konfliktem z let 1914–1918. Že Stalin v sobě živil obzvláštní nenávist k polským důstojníkům, je nejspíš pravda, a že v něm pod povrchem bublalo ponížení z roku 1920, je také dost dobře možné. Zda se to přibližovalo našemu definování „pohnutky“ ke Katyni, je ovšem sporné.

Někteří historikové se vracejí ještě hlouběji do polsko-ruských dějin a odkazují na čím dál vzdálenější vítězství a porážky, jež oba národy společně zažily. Kde se však máme zastavit, hledáme-li historickou pohnutku k takovému zločinu? Odpor proti představě Katyně jakožto sovětského zločinu se v další podobě projevil v devadesátých letech a vytrvale se udržuje v řadách těch – především ruských komunistů, a čím dál tím víc i nacionalistů –, kteří nadále tvrdí, že polské zajatce v roce 1940 postříleli nacisté. Podle této verze dokumenty předané polské vládě v roce 1990 a 1992 včetně Berijova rozkazu k provedení poprav z 5. března 1940 byly zfalšovány na rozkaz samotného Gorbačova, nejspíše v jeho snaze odstřihnout se od stalinistické minulosti své země.

Je to dědictví celých desetiletí falzifikací – nekonečné zrcadlové bludiště, v němž se historické pravdy pokřivují, rozmazávají a – nedáme-li si pozor – trvale znetvořují. Oficiální vyšetřování Katyně, které bylo zahájeno v roce 1990, se na ruské straně protáhlo na několik let, až je nakonec úřad Vrchního vojenského prokurátora v roce 2005 definitivně uzavřel. Důvod? Nikdo nemůže být odsouzen, protože všichni, kdo se na věci podíleli, jsou už mrtví. Polsko – zejména Sdružení katyňských rodin – doufalo, že od Rusů dosáhne oficiální omluvy takového druhu, jakou předložili Němci za nacistické zločiny spáchané na jeho půdě. Rovněž se mluvilo o procesu, odškodnění rodinám a – což bylo nejspornější – o výzvě, aby zločin byl uznán za genocidu. Rusové po takovém „stupňování požadavků“ podle slov prezidenta Jelcina (v dopise z 22. května 1995) usoudili, že Poláci zašli příliš daleko. Ani Boris Jelcin, ani jeho nástupce Vladimír Putin by na žádné srovnání mezi nacistickými zločiny a stalinistickou represí nikdy nepřistoupili. Z ruského hlediska bylo třeba uznat mnohem více sovětských obětí stalinismu než jen polských zajatců – oběťmi byli rovněž sami Rusové, a tudíž omluva od jedné jejich skupiny nějaké jiné není náležitá.

Pokud jde o pojem genocidy, objevily se dva problémy, z nichž jeden byl věcí výkladu. Bylo Berijovo rozhodnutí postřílet zajatce přijato na etnickém či národnostním základě? Bylo jeho cílem eliminovat Poláky prostě proto, že to byli Poláci? Genocida je podle definice přijaté v roce 1948 Generálním shromážděním Spojených národů „aktem spáchaným s úmyslem zničit, buď zcela, anebo částečně, nějakou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu“. V Berijově rozkazu se však prohlašuje, že zajatci mají být popraveni jakožto „nenapravitelní nepřátelé sovětské moci“, což nás samo o sobě přivádí k argumentu, že masakr byl spáchán z politických důvodů. Druhá záležitost byla právní povahy: pojem genocidy byl v ruském právu uznán teprve v roce 1997, když byl ruský trestní zákoník uveden do souladu s mezinárodním právem. V revidovaném zákoníku stojí, že tresty za nově kodifikované zločiny nelze ukládat se zpětnou platností, což znamená, že nějaký zločin spáchaný v roce 1940 nelze z právního hlediska považovat za genocidu. Mimoto ruské právo nepřipouští obžalování zločinců, kteří už nežijí. Tudíž nebylo vůbec možné uspořádat proces.

V roce 2004 sice Polský institut národní paměti [Instytut Pamięci Narodowej – PN], do značné míry na nátlak Sdružení katyňských rodin, zahájil vyšetřování, avšak vzhledem k tomu, že Rusové své vlastní vyšetřování už uzavřeli, mu nebyl umožněn přístup k shromážděným dokumentům, a tudíž zbývala jen nepatrná naděje, že se mu podaří vyšetřování dovést do konce. Přesto však v roce 2010, v době blížícího se sedmdesátého výročí, byla „převažující nálada“ na nejvyšší úrovni obou vlád příznivá. Tehdejší předseda ruské vlády Vladimír Putin se s polským kolegou Donaldem Tuskem dohodl na výměně archivních materiálů, na podpoře větší spolupráce mezi historiky i na tom, že polský film Katyň, který v roce 2007 natočil režisér Andrzej Wajda, poběží v ruské televizi (což byl vzhledem k tomu, že povědomí o Katyni bylo v Rusku minimální, důležitý krok). Oba se rovněž dohodli na historicky významné společné cestě do Katyně, která měla výročí připomenout. Poláci považovali Putinovu přítomnost za velice příznačnou, poněvadž jeden z hlavních organizátorů události, generální sekretář Rady pro ochranu míst boje a mučednictví (Rady Ochrony Pamięci Walk i Męczeństwa) Andrzej Przewoźnik, označil Putinovu ochotu přijet do Katyně za známku „nového směřování v ruských politických dějinách“.

Byly naplánovány dva slavnostní obřady a každý z nich měl mít jinou podobu. První se měl konat 7. dubna 2010, byl zamýšlen jako mezivládní záležitost, při níž polský předseda vlády na pozvání ruské hlavy státu navštíví Katyň, kde oba společně připomenou oběti. Druhý obřad, naplánovaný na 10. dubna, měl dát prostor polskému slavnostnímu připomenutí sedmdesátého výročí v podobě pouti v čele s prezidentem Lechem Kaczyńským. Mělo se jej zúčastnit téměř sto nejvyšších polských představitelů, stovky dalších pozvaných hostů včetně dvou set padesáti příslušníků katyňských rodin, skautů z Polska, Běloruska, Ukrajiny a Litvy, vojáků, pěveckého sboru a mládežnických organizací. Dne 7. dubna vládní delegace, vedené Donaldem Tuskem a Vladimírem Putinem, ukončily návštěvu památníku. V polské skupině bylo asi třicet osob, hlavně ministrů a poslanců Sejmu, jakož i zvláště významní hosté včetně bývalého prezidenta Lecha Wałęsy, předcházejícího premiéra Tadeusze Mazowieckého a filmového režiséra Andrzeje Wajdy (jehož otec byl internován ve Starobělsku), a dále představitelé náboženského života všech vyznání i členů Sdružení katyňských rodin.

Putinův projev byl všeobecně přijat příznivě, ačkoli řečník nedospěl až k vlastní omluvě za zločin a místo toho raději zdůraznil sdílenou historii utrpení Rusů a Poláků. Upozornil na to, že na stejném místě se nacházejí těla Rusů zabitých v dobách stalinistických represí a za války Němci: „Náš národ, který zažil hrůzy občanské války, násilné kolektivizace a hromadných represí ve třicátých letech, chápe až příliš dobře, a snad i lépe než kdokoli jiný, co pro mnohé polské rodiny znamenají Katyň, Mednoje a Pjatichatky…“ Položil květiny v polské i ruské části památníku a rozžal svíčky. Taková gesta mají svou cenu a z polské strany byla oceněna. Účastníci druhého obřadu cestovali z Polska ve dvou skupinách – oficiální představitelé prezidentským letadlem a ostatní vlakem. Mezi devadesáti šesti cestujícími na palubě letadla byli prezident Kaczyński s chotí, guvernér Polské centrální banky, nejvyšší vojenští a další státní představitelé, přední členové Sdružení katyňských rodin a jiných organizací spojovaných s Katyní, příbuzní generála Mieczysława Smorawińského a majora Adama Solského, právník a žurnalista Stanisław Mikke a generální tajemník Rady ochrany míst boje a mučednictví Andrzej Przewoźnik (navracející se z druhé návštěvy).

Ráno 10. dubna 2010 se letoun polského vojenského letectva TU-154 M během pokusu o přistání na letecké základně ve Smolensku zřítil a všichni na palubě zahynuli. Bezprostředně po neštěstí se zdálo, že se vztahy mezi Ruskem a Polskem zlepšují – ze strany Rusů přicházely spontánní projevy sympatií, což bylo naprosto nečekané a velice to, přinejmenším z krátkodobého hlediska, přispělo k zmírnění důsledků katastrofy. S ohledem na strašnou připomínku předcházejících tragédií – samotné Katyně a smrti generála Władysława Sikorského při leteckém neštěstí v roce 1943 –, v mysli Poláků tak silně spojovaných s ruskou vinou, působil způsob, jakým se Vladimír Putin a ruský prezident Dmitrij Medveděv ze všech sil snažili projevovat sympatie a ochotu poskytnout pomoc, obzvlášť nápadně. Oba ruští politici přislíbili rychlé a transparentní vyšetření zřícení letounu, v Rusku se hromadně promítal film Andrzeje Wajdy, režisér byl za příspěvek k posílení polsko-ruských vztahů vyznamenán Řádem přátelství a samotný Putin se 11. dubna vrátil do Smolenska, aby byl přítomen odletu letadla s rakví polského prezidenta zahalené do státní vlajky.

Ještě příznačnější však bylo, že 28. dubna 2010 prezident Medveděv osobně nařídil, aby byly on- -line zveřejněny katyňské archivní dokumenty, jež sehrály tak stěžejní roli při odhalení pravdy, což bylo gesto, které polští historikové uvítali jako zásadní zvrat. Jiný pozoruhodný krok přišel v listopadu téhož roku, když ruská Státní duma (dolní komora Federálního shromáždění Ruské federace) vydala prohlášení týkající se Stalinovy viny: „Zveřejněné dokumenty, řadu let uložené v tajných archivech, nejen odhalily rozsah této hrůzné tragédie, ale i ukázaly, že katyňský zločin byl spáchán na přímý rozkaz samotného Stalina a dalších sovětských představitelů.“ Zdálo se, že zřícení letadla u Smolenska navzdory, nebo snad i právě kvůli hrůzným ozvěnám, jež je provázely, se otevřely dveře k nové éře porozumění mezi Polskem a Ruskem.

Nemělo to však dlouhého trvání. Dokonce už i v té době mnozí ruští komunističtí poslanci hlasovali proti deklaraci z roku 2010, poněvadž podle jejich názoru představa Katyně jako sovětského zločinu zůstává „jedním z největších mýtů dvacátého století“. Zpráva o ruském vyšetřování, zveřejněná v lednu následujícího roku, dospěla k názoru, že zřícení letadla u Smolenska bylo způsobeno kombinací dvou faktorů, totiž chyby pilota a nepříznivých povětrnostních podmínek, a dodatečně tvrdila, že kapitán letadla byl opakovaně varován před hustou mlhou, ale patrně pod nátlakem vysoce postavených cestujících bez ohledu na varování letěl dál. Polské orgány sice měly řadu kritických výhrad k četným rysům ruského vyšetřování, avšak oficiální polská zpráva, zveřejněná v červenci 2011, se přesto, pokud šlo o závěry týkající se příčin katastrofy, nijak podstatně nelišila. Vyvrátila ruské tvrzení o kapitánovi letadla a uvedla, že ruské řízení letového provozu během navádění na přistání poskytlo posádce nesprávné informace a upozornilo, že vojenské letiště ve Smolensku je nedostatečně vybavené a postrádá moderní civilní navigační zařízení, což vše přispělo ke katastrofě. Nebyl v ní ale náznak toho, že by snad šlo o zlý úmysl.

V době, kdy došlo k neštěstí, strana pravého středu Občanská platforma (Platforma Obywatelska – PO), v jejímž čele stál Donald Tusk, měla v parlamentu většinu, na niž dosáhla ve volbách v roce 2007 na úkor konzervativní strany Práva a spravedlnosti (Prawo i Sprawedliwość – PiS) parlamentní většiny, připravila prezidentovo dvojče, bratra Jarosława, o úřad předsedy vlády a mířila k nepříjemnému období, kdy se o moc dělili Lech Kaczyński (v roce 2005 zvolený prezidentem) a Tusk. Po smrti Lecha Kaczyńského převzal funkci předsedy strany Právo a spravedlnost jeho bratr Jarosław. Netrvalo dlouho a otřes způsobený tragédií ustoupil politickým sporům o jejich příčiny. Jarosław Kaczyński prezentoval letecké neštěstí jako součást jakéhosi trvalého procesu – pád letadla nebyla náhoda, nýbrž zločin – zbrodnia –, což je polský výraz užívaný pro katyňský masakr. Tato temná narážka mluvila jasně, jakkoli byla vyjádřená nepřímo: smrt bratra dvojčete a pětadevadesáti příslušníků polské elity nezpůsobilo špatné počasí ani chyba pilota, ale byla aktem sabotáže, za níž stál Kreml.

Volby konané v roce 2015 vynesly stranu Právo a spravedlnost zpět k moci a Jarosław Kaczyński, ačkoli nezastával žádnou zvolenou funkci, byl všeobecně považován za „šedou eminenci“. Nová vláda považovala oficiální zprávu z roku 2011 za zásadně vadnou a na její zjištění pohlížela s vážným podezřením. Moskva sice slíbila plnou spolupráci, ale slovo nedodržela: nepředala vrak letadla polským orgánům a mluvilo se o četných neregulérnostech, k nimž při ruském vyšetřování docházelo. Nový polský ministr obrany Antoni Macierewicz přislíbil, že nechá neštěstí přezkoumat, opíraje se o důkazy, které, jak neústupně tvrdil, potlačila předcházející vláda Donalda Tuska, který se mezitím stal předsedou Evropské rady. Byl tudíž ustaven „Výbor pro přezkoumání zřícení TU-154 M u Smolenska v Rusku“, známý jako Macierewiczova komise, který zveřejnil své závěry v srpnu 2018.

Nová zpráva prohlásila předcházející oficiální polskou verzi za neplatnou od samého počátku a vyvrátila tvrzení, že prvotní příčinou zřícení letadla byla chyba pilota. Místo toho dospěla k závěru, že ruské řízení letového provozu polskou posádku navádělo úmyslně nesprávně. Krajně sporné bylo tvrzení, že „letadlo TU-154 M bylo zničeno ve vzduchu několika explozemi“, za něž nese odpovědnost Rusko. V reakcích na zmíněné nové závěry, k nimž došlo v Polsku, se zhruba projevovalo ostré politické rozdělení v zemi: na jedné straně stáli ti, kdo byli přesvědčeni, že předcházející vláda věc kryla, a byli ochotni uvěřit v ruskou vinu, naproti nim se nacházeli ti, kteří obviňovali stranu Právo a spravedlnost, že zneužívá konspirační teorie k politickým cílům. Mezi nimi se nacházela mlčící většina, která si přála – a přeje si i nadále –, aby bolest způsobená Katyní mohla být už konečně bezpečně odkázána do minulosti.

Spor sice dnes už nedominuje politické scéně tolik jako předtím, avšak otazníky vznášející se nad příčinou zřícení letadla nepochybně budou přetrvávat i nadále. S určitou jistotou lze konstatovat jen to, že jak Smolensk, tak Katyň stále vzbuzují pocity na hony vzdálené upřímnému přijetí, usmíření a společné připomínce, jež zaujímaly přední místo v projevu, který v roce 2010 pronesl Vladimír Putin při vzpomínkové slavnosti v Katyni. Katyňskou záležitost lze z obou stran upravit tak, aby se hodila pro politické účely. Polsko od roku 2015 doprovází své směřování doprava tím, že samo sebe líčí jako věčnou oběť zlovolných vnějších sil, pěstuje politiku „zveličování utrpěných křivd“. Podle tohoto výkladu je historie Katyně nejen pouhým symbolem sovětského teroru, ale nahrává i narativu mučednictví, vycházejícímu z let 1772–1918, kdy země byla rozdělena mezi evropské velmoci – carské Rusko, Rakousko a Prusko/Německo.

Témata utlačování, povstání a oběti, jak je pěstovali romantičtí básníci, například Adam Mickiewicz, nadále silně upoutávají polskou představivost, kterou pak ve jménu vlastenectví často podporují a využívají nacionalističtí politici. Ve stejném období si Rusko pod vládou Vladimíra Putina pěstuje nostalgii po vlastní minulosti, u níž vědomě omezuje na minimum brutalitu Josifa Vissarionoviče Stalina a naopak jej vyzdvihuje coby vlasteneckého vůdce, který zemi dovedl k vítězství nad nacismem. V této souvislosti Katyň působí jako dráždivý element nebo téměř výčitka. Tím, že připomínají oběti jednoho jediného Stalinova zločinu, Poláci Rusům nevhodně připomínají nesčetné sovětské občany zavražděné jejich slavným velkým vůdcem. Polské oběti mají svá jména. Jsou to početní jedinci, kteří si zasluhují, aby je připomínaly pomníky, svíce, pamětní desky a obřady. Miliony, které zemřely v Gulagu nebo byly zastřeleny za Velkého teroru, leží v bezejmenných hrobech, rozesetých po celém bývalém Sovětském svazu, nikdo je nepřipomíná a jejich rodiny nemají možnost po nich truchlit.

V náročných dobách národy lpí na příbězích, které je ujišťují, že – ať už jako vítězové či oběti – mají své místo v dějinách. Národní mučednictví zůstává v Polsku potenciálním tématem – vnější nepřátelé politikům poskytují vhodné cíle obviňování, aby mohli zakrývat vnitřní slabost. Rusko oslavuje vlastenectví a věrnost Matičce Rusi nade vše ostatní. Vojáky Rudé armády, kteří padli ve Velké vlastenecké válce, lze připomínat bez uzardění. Role NKVD při vraždění vlastních občanů se jaksi nehodí do narativu, který vyžaduje, aby na ruských dějinách nelpěla žádná taková skvrna, jakou byl stalinismus. Uznat Katyň znamená uznat stalinismus. Ale ne každý v Rusku je ochoten právě této obludě pohlédnout do tváře. Když vlády jako první ze všech překrucují fakta, aby odpovídala jejich politickým cílům, legitimizují rozsáhlou manufakturní výrobu konspiračních teoretiků, revizionistů historie a extremistů, kteří tvrdí, že jejich podoba „pravdy“ je stejně platná jako verze kohokoli jiného, poněvadž je vždy možné nevěřit tomu, co se oficiálně tvrdí. V květnu roku 2020 aktivisté ruské skupiny Národní osvobozovací fronta odstranili dvě pamětní desky připomínající oběti katyňského masakru a další oběti NKVD umístěné v devadesátých letech na bývalé věznici NKVD v Tveru. Povzbudily je k tomu kroky tamních žalobců, kteří v roce 2019 prohlásili, že nápisy se „nezakládají na zdokumentovaných faktech“.

překlad Petruška Šustrová a Zdeněk Hron