Jak jste se dozvěděla, že vám chce prezident Petr Pavel udělit medaili Za zásluhy?
Přišla jsem domů z tenisu, udělala si čaj a sendvič, protože mě čekala ještě jedna odpolední lekce, a najednou zvonil telefon. Když jsem ho zvedla, tak se v něm ozvalo „Dobrý den, já jsem Tomáš Pernický z protokolu prezidenta České republiky“, a jestli mluví s paní Graham. Vysvětlil mi, o co jde, že by mi pan prezident chtěl udělit medaili. Myslela jsem si, že to je nějaký vtip, že to přece nemůže být pravda. Že to nejspíš bude nějaký žert od mých přátel.
Řekla jste mu to?
V jednu chvíli jsem mu řekla, že nevím, jestli budu moci zrušit tenis. Na to odvětil, že by to panu prezidentovi bylo líto, kdybych nemohla přijet. Řekl mi, že se ještě ozve. Poděkovala jsem, zavěsila telefon a pořád jsem si říkala, že to opravdu zní, že by to mohla být pravda. Nicméně jsem to trochu pustila z hlavy.
Kdy se vám to znovu připomnělo?
Když pan Pernický znovu zavolal za dva týdny, jestli jsem si to vše zvážila a promyslela a budu moct přijet do Prahy. V tu chvíli jsem teprve uvěřila, že je to pravda, a samozřejmě s velkou úctou a poctou pozvání přijala. Nesmírně si toho vážím.
Ocenění musí své vyznamenání držet v tajnosti. Jak jste to zvládala?
Je to tak, to mi bylo už od prvního telefonátu zdůrazňováno. Mnozí moji kamarádi z Česka se na mě doteď trochu zlobí a nevěří mi, že jsem to fakt nesměla nikomu říct. Věděli to dva moji přátelé, protože jsme s sebou mohli mít doprovod.
Důležitou součástí této ceremonie je také oblečení. Vybírala jste šaty sama?
Doma jsem nic na takovou slávu neměla. V Anglii bydlím na malém městečku, takže obchodů je tam málo, a přes internet nenakupuji, protože si chci všechno vyzkoušet. Jela jsem tedy do jiného města, kde vím, že je obchod se společenskými šaty, s tím, že když tam nic nevyberu, půjčím si nějaké šaty až v Praze. Měli tam ale jedny vhodné šaty a od nich jenom jednu velikost, přesně moji. Takže bylo jasno.
A vlasy a make-up?
Když jsem v Česku, vždy bydlím u kamarádů, kteří koupili náš rodinný statek. Několik let jsme tam s manželem také bydleli, ale když maminka v roce 2005 zemřela, vrátili jsme se do Anglie. A právě dvě dcery těchto přátel mi pomohly, abych vypadala trošku líp než každý den.
Vy jste ale byla zvyklá si na závody dělat účesy sama, že?
Nikdy jsme s sebou nikoho dalšího neměli, ani maminku, ani trenérku, takže od svých 12 let jsem si s tím musela poradit sama. Pavel mi s tím nepomohl, ten by mi akorát řekl, kdyby to bylo něco hrozného.
Když se ještě vrátím k slavnostnímu večeru na Pražském hradě, měla jste možnost s Petrem Pavlem mluvit a víte, jestli vyznamenat zrovna vás byl jeho nápad?
Ještě před ceremoniálem jsme měli zkoušku, kde jsme byli všichni panu prezidentovi a jeho ženě představeni. Měli jsme chvilku na to, prohodit pár vět, i poté na slavnostním banketu. Slyšela jsem, že ocenit zrovna mě byla přímo jeho iniciativa, ale tak jako tak je to pro mě velká čest.
Do Česka jezdíváte také kvůli Memoriálu Pavla Romana v Olomouci.
Letos proběhl 28. ročník. Dokud jsme bydleli s manželem v Americe, jezdívali jsme tam, jenom pokud jsme náhodou byli v Česku. Potom jsme bydleli několik let v Česku a v Anglii, a taky to ne vždy vyšlo. Ale co manžel před osmi lety zemřel, přilétám do Olomouce pravidelně. Vždy se moc těším, protože je to unikátní závod – jsou tam jen tance na ledě, a to od nejmladších kategorií až po seniory. Letos přijelo přes 50 párů. Je krásné vidět, jak jsou tance populární, o hodně víc, než když jsme ještě jezdili my.
V Česku se ještě zdržíte?
Pár dní po Memoriálu odlétám zpět do Anglie. Víte, ráda přijedu do Olomouce, do Prahy, do Česka obecně, ale v Anglii mám hodně aktivit. Velkou zahradu, tenis, plavání – a to všechno už mi chybí. Takže se dá říct, že jsem sice v důchodu, ale nemám čas se nudit.
Konec na vrcholu
|
