Odpůrci očkování postupují na další metu. Vytvořili si svůj vlastní „vědecký“ časopis

TLDR: Pro masovou výrobu falešných expertů je třeba řádná infrastruktura. A přesně pro tyto účely pravděpodobně vznikl „vědecký“ časopis IJVTPR. V dnešním článku se o něm dozvíte více.

Proč to řešíme?

Již dlouhou dobu odpůrci očkování naráží na jeden zásadní problém. Velká část jejich argumentů se neopírá o rigorózní vědecké důkazy a musí tak často misinterpretovat poctivé vědecké studie, ignorovat nehodící se data, nebo čekat, až se podaří nějaké nepoctivé studii vinou nepozornosti proklouznout peer-review procesu do některých vědeckých časopisů. To, že jsou nakonec tyto studie zpětně staženy, už nehraje žádnou roli. Konečně, odpůrcům očkování běžně nevadí, že bylo něco z jejich arzenálu vyvráceno. Spíše naopak: je to jen další důkaz té domnělé zlé cenzury.

Ovšem ono úzké hrdlo čekání na nepozornost a omyl recenzentů se nyní podařilo odstranit a otevřít dveře přívalu alternativních expertů dokořán. Na scénu totiž přichází International Journal of Vaccine Theory, Practice, and Research.

Založíme si vlastní časopis, s karbanem a peer-review!!!

V poslední době jste se mohli setkat s touto studií, která byla hojně sdílena i u nás v ČR. Jedná se o studii, která má domněle narušovat integritu dat ze studií vakcíny od společnosti Pfizer. Zjednodušeně řečeno. Článek je už tak dost dlouhý a já si vážím pozornosti a času čtenářů. Tyhle věci nerostou na stromech.

Hodnocení dané studie nechám na někom způsobilejším, a i když v ní sám vidím řadu nedostatků, zaměřím se na samotný časopis, na kterém je publikována.

Proč?

Jak to již bývá u pavědeckých témat zvykem, můžeme i zde vidět typickou snahu o umělé zvýšení kredibility zdroje v očích laického publika.
Dočtete se tak, že tato studie „pochází z vědeckého časopisu“ a „prošla přes peer-review“, což jsou znaky, které jsou pro vědecké práce důležité a laické publikum na ně slyší. Samozřejmě, abychom pochopili, proč je toto důležité, musíme si „krátce“ vysvětlit, jak poznáváme svět kolem nás. Naši stálí čtenáři jistě pochopí, proč je tato pasáž nezbytná a v případě, že ji znáte, tak klidně přeskočte na následující sekci.

Jak poznáváme svět kolem sebe a co je pro nás důležité?

Abychom pochopili, proč se v pavědě tak často setkáváme s umělým vyvoláváním důvěry ve zdroj, musíme si nejdříve říct, jak poznáváme svět kolem sebe a musíme si postulovat jednoduchý fakt, že všichni jsme vlastně „ovce“.

Ať si to uvědomujeme, nebo ne, zakládáme velkou část své jistoty, že naše poznání světa je spolehlivé, na autoritách. To je zcela logické, protože nelze nejdříve vystudovat mezinárodní právo a politiku, abychom si udělali názor na Evropskou unii, a poté si udělat doktorát z medicíny, abychom si ověřili rady našeho lékaře, atd. A i když se mnozí tváří, že toto všechno absolvovali, v nějakém bodě vždy nakonec musíme vložit důvěru v nějakou autoritu.

Metoda autority získávání znalostí je jedna z hlavních nevědeckých metod našeho lidského poznání (více o nich najdete ZDE) a vztahuje se k přijímání informací jako pravdivých (nebo platných) na základě vnímané důvěryhodnosti nebo odbornosti jednotlivce nebo instituce. Při této metodě se znalosti získávají učením a tvrzením autoritativního zdroje, jako je náboženský vůdce, vládní úředník, uznávaný odborník v určité oblasti, učitel nebo v našem případě vědecký časopis.

Metoda autority může být spolehlivým zdrojem poznání, zejména pokud je autoritativní zdroj dobře informovaný a důvěryhodný. Může však také vést k nekritickému přijímání nepravdivých nebo zastaralých informací a může omezovat kritické myšlení a nezávislé zkoumání. Proto je důležité posuzovat důvěryhodnost a spolehlivost autoritativních zdrojů a při vytváření přesvědčení a rozhodování zvažovat více zdrojů informací.

Už vidíte náš problém? Pavědecké zdroje se snaží často narušit naše přirozené autority a u toho je nahrazovat svými. Pokud tedy svému publiku poskytnete zdroj, který splňuje (na oko) nároky, které si na zdroje tolik klademe, vytváří tak falešný dojem epistemické autority.

Jak by měl vypadat kvalitní vědecký časopis?

Teď, když už víme, proč je pro nás i pohled na samotný časopis (kde je práce publikována) důležitý, pojďme si říci, Jak by měl vypadat kvalitní vědecký časopis.

Věda – a nejen věda – má bohaté zkušenosti s přívalem podvodníků, šarlatánů a možná nejvíc s přívalem namyšlenců přesvědčených mnohem víc o své důležitosti, než o nutnosti poctivé práce. Věda jako instituce v moderní době začala chápat, že je nutné vytvořit očistný proces publikování vědeckých článků, kterým je i již zmiňované peer-review.

Poprosil jsem mého váženého kolegu Mgr. Jana Tomaštíka Ph.D., který je sám publikující vědec, a který se podílí i na procesu peer-review, aby nám takový kvalitní vědecký časopis popsal. Protože co já o tom vlastně vím, že ano?

A: JaRone, jak bys krátce popsal takový kvalitní vědecký časopis?

J: Obecně kvalitní vědecký žurnál by měl jít poznat dle toho, že se v něm objevují kvalitní články kvalitních autorů a že má dlouholetou tradici… Což nemusí každý hned poznat, a proto pomáhá pár kvantitativních parametrů. Všechny žurnály mají určité bodové hodnocení, které se jmenuje Impact Faktor (IF), jakkoliv je to parametr proklínaný anebo vyzdvihovaný, jeho velikost by měla odpovídat kvalitě žurnálu. Zjednodušeně roste tím, že vědci články z daného časopisu čtou a především citují. To nám pak říká, že věda v něm stojí za tu citaci a rozšiřování mezi vědeckou a odbornou obcí. Samozřejmě, kde jsou čísla, musí být seznamy a žebříčky – ano jsou, nejpodstatnější z nich se jmenuje Web of Science. Tam jsou žurnály dle jednotlivých oborů (organická chemie, materiálová věda, atp.) seřazeny do klastrů q1 až q4, kde q1 odpovídá nejlepším 25 % časopisů na světě v daném oboru, q2 50 %, atd. Jsou samozřejmě i časopisy, které nemají Impact Factor a nejsou v žebřících a jsou přitom dobré, nicméně pokud chtějí časopisy mezinárodní relevanci, tak se o získání Impact faktoru snaží. Aby byla má odpověď kompletní, tak mohu zmínit i problémové časopisy, které sekají latinu než se dostanou na dobré pozice, a pak najednou začnou znekvalitňovat (zjednodušovat) peer-review proces nebo výrazně zvýší poplatky pro autory a čtenáře, aby vydělaly. K monetizaci se často uchylují i ty nejvýznamnější publikační domy jako je Elseviere a třeba i slovutný Nature, s čímž se v současnosti snaží vědecká komunita trochu něco dělat.

A: Co je to tedy to tolik zmiňované peer-review?

J: Je to kontrolní proces ve vědeckých i (v optimálním případě) jiných publikacích, kdy je první verze nějakého článku poslána časopisu, kde to hlavní redaktor zkontroluje, jestli to není úplná pitomost a pak jej rozešle recenzentům (peerům), jejichž odbornost by se měla týkat právě daného článku (časopisy mají své seznamy nebo si sami hledají odborníky). Recenzenti pak v podstatě jako velmi drsní odborní editoři kontrolují správnost textu a odbornou faktičnost výzkumu. Jsou výsledky dosaženy správně? Bylo provedeno dost pokusů? Je zvolena správná statistika? Nejsou tam nějaké vyloženě metodické chyby? Jsou odkazy na zdrojové publikace smysluplné? Na závěr rozhodnou recenzenti, že článek buď prošel nebo si zaslouží drobné opravy (minor revision) nebo si zaslouží velké opravy (major revision), po kterých to chtějí vidět znovu. A nebo přímo doporučí článek vykopnout (rejected). Pár takových amatérských prací jsem už taky doporučil k vykopnutí… a překvapivě tím víc mě osobně zvou na peer-review, protože přísných recenzentů co to neodbydou si časopisy váží.

A: Kolik recenzentů obvykle bývá?

J: Recenzentů je víc, obvykle alespoň 3, což zajišťuje různé pohledy a opět nezávislé zhodnocení. Stává se, že to může jeden recenzent trošku odbýt, ale tři to neodbudou, a hlavně ten, kdo to pravidelně odbývá, pak už není zván časopisem. Za zmínku stojí, že recenzenti to dělají zcela zadarmo a nemají nic společného ani s autorem článku ani s daným časopisem, což zajišťuje právě tu nezávislou odbornost.

A: A proč to teda vlastně vůbec dělají, když je to „práce zadarmo“?

J: Odpovědí je několik. Počet zrecenzovaných článků se obvykle nějak sleduje interně zaměstnavatelem a je hodnocen jako součást práce. Obecně, když už děláte vědu, tak v podstatě souhlasíte s tímto přístupem dobrovolnictví a nezávislosti ve vědě. Protože právě kdyby byl komercionalizovaný, tak je tím proces narušen a je napadnutelný. Je to naivní představa nebo není? Nevím. Dejme si například logickou úvahu, že kdyby recenzenti pocházeli z toho časopisu a byli placeni, budou motivováni, aby propouštěli více článků autorů, kteří budou více platit časopisům… Ale na druhou stranu jiné opravné mechanismy časopis plný bullshitů za pár let vytlačí na okraj zájmu. Nicméně takové časopisy by „stihly“ vydělat, než jim někdo zatne tipec… Tak proto se přístup placených recenzentů v drtivé většině nerealizuje… A naopak, tam kde se realizuje, je třeba mít velmi pozvednuté obočí.

A: Neříkej mi, že to děláte opravdu jen kvůli světlým zítřkům a čisté vědě!

Je pravda, že je tam možná i zásadnější důvod, více osobní než altruistický a to sebeedukační. Jako vědci stejně musíte pročítat cizí články, abyste získávali znalosti od svých kolegů a tak si udržovali relevantní znalosti ve svém oboru. Vědu už dneska nedokáže nikdo dělat zavřený se svým mozkem tužkou a perem ve své laboratoři. Takže už není tak složitým krokem navíc ten článek rovnou ohodnotit, když už jej jednou čtete. A nakonec vědci především mají své výzkumy publikovat sami a díky recenzím a načítáním mnoha článků získávají i technickou znalost, jak psát kvalitnější články, lépe skládat obsah, přehledněji tvořit grafy, atd. Ostatně sám, když se vracím k psaní mých článků (slovy jednoho :)), tak si předtím střihnu dvě recenze, abych si oživil formu.

Děkuji kolegovi za odpovědi a nyní, vybaveni znalostmi, jak má takový kvalitní a spolehlivý vědecký časopis vypadat, se konečně pojďme podívat na to, jak to vypadá s tím naším (jejich) novým přírůstkem.

Problémy s „IJVTPR“

Na stránkách časopisu, konkrétně v sekci „About the Journal“, se můžeme dozvědět přesně, jak na IJVTPR probíhá proces peer-review.

Dočteme se tedy, že

• neakceptují žádné reklamní a propagační materiály, a to jakkoliv tvářící se jako vědecký výzkum,
• neakceptují práce bez deklarovaného střetu zájmu a
• plagiátorství se nepřipouští.

Tyto části jsou v pořádku a rozhodně bývají součástí těch kvalitních, ale nyní o tom peer-review.

Dozvídáme se, že peer-review provádí „standardně“ (sic) alespoň dva členové editorského týmu časopisu. To ale rozhodně není standardní forma. Tím, že jsou recenzenti mimo časopis se zajišťuje jejich anonymita a také třeba nestrannost.

Editorská rada IJVTPR

V sekci „Editorial team“ můžeme vidět jména všech, kteří tedy pro tento časopis peer-review provádějí.

Jak již víme, úkolem recenzentů je dohlížet na to, zda je vědecká práce dobře provedena, jestli výpočty sedí, analýzy jsou kvalitní, atp. Můžeme tedy s poměrně velkou jistotou říci, že takoví recenzenti by měli být sami lidé, kteří tyto velmi přísné standardy sami znají, dodržují je, a tím pádem jsou tedy schopni tyto podmínky kontrolovat. Není to (myslím si) příliš troufalá úvaha a doufám, že se na ni s vámi shodnu.

A nyní si, drazí čtenáři, představte časopis s recenzenty, kteří tyto standardy v minulosti opakovaně porušovali a mají na kontě řadu stažených vědeckých publikací. A nejen kvůli tomu, že by byly špatně provedené, ale v některých případech i přímo podvodné. Asi bychom usoudili, že má obrovský problém s důvěryhodností. Stejně, jako by měl soud s porotou složenou z kompliců obžalovaného. No, a to se přesně stalo IJVTPR.

Kozel IJVTPR zahradníkem

Jedním z důležitých znaků popíračů vědy je tvorba alternativních “expertů”. Pro masovou výrobu pseudovědy je jich ovšem potřebná rovnou celá infrastruktura. Podívejme se na její jednotlivé dělníky.

Kromě jmen řady běžných odpůrců očkování, jako třeba pana Blaylocka, nebo pana Montanariho (který je velký fanda „mikročipů ve vakcínách Billa Gatese“), v editorském týmu vyčnívají především tato dvě jména:

Christopher A. Shaw, PhD, který je dokonce senior editor a Brian S. Hooker, PhD.

Christopher A. Shaw je známý proponent hypotézy, že vakcíny (konkrétně jejich hlinité adjuvans) způsobují autismus. Této hypotéze je dokonce nakloněn natolik, že byl ochotný zfalšovat svou vědeckou studii, která měla jeho hypotézu potvrzovat.

I přesto, že tito lidé neustále mluví o cenzuře a potlačování, jejich práce jsou veřejně dostupné a každý se tak může na důkazy podívat sám.

K tomu nám nejlépe poslouží databáze stažených studií, Retraction Watch Database, na které nejen, že najdete všechny stažené studie, ale i odůvodnění s veškerými průvodními dokumenty.

Pod jménem Ch. Shawa můžeme vidět, že má na kontě celou řadu stažených prací, a to z velmi zajímavých důvodů. Především zajímavé je „Manipulation of Images“ u studie „Subcutaneous injections of aluminum at vaccine adjuvant levels activate innate immune genes in mouse brain that are homologous with biomarkers of autism“.

Na webu Retraction Watch najdeme i článek, který celé stažení shrnuje se všemi detaily. Nejvíce mne zaujal příběh o originálních datech, které mu měla odvézt jeho čínská kolegyně k sobě do Číny a on je kvůli tomu nemohl ukázat. Je to vlastně jako by mu je snědl pes. Zlý čínský pes.

V případě Briana S. Hookera najdeme také řadu stažených studií z podobných důvodů, včetně nedeklarovaného střetu zájmů.

Samozřejmě, u obou osob najdete řadu článků, (1, 2, 3), které jejich „eskapády“ popisují.

Můj názor je, že takové peer-review tvořené těmito “vědci” lze pospat všelijak, jen ne jako dodržování velmi náročných vědeckých standardů, a proto se na něj nelze spolehnout.

Slovo závěrem

Je třeba podotknout, že nekompetentnost při dodržování vědeckých standardů automaticky neznamená, že každá publikovaná studie musí být špatná nebo zfalšovaná. Již pár let například probíhá kontroverze kolem vydatelství MDPI, pod nějž spadá množství časopisů, z nichž několik je vyloženě dobrých, ale jiné jsou diskutabilní. Ne však kvůli článkům se zfalšovanou vědou, ale spíše tím, že tendenčně publikují skoro vše, s velmi přívětivým peer-review procesem (údajně obzvláště v živých vědách).

Když se ale vrátíme k našemu veselému časopisu IJVTPR, lze o zdejších studiích něco podotknout s jistotou. Pokud jsou představovány jako studie, které prošly peer-review, a tudíž už se nemusíme o nic starat, je namístě naopak zpozornět. Nedělat unáhlené závěry, nespoléhat se na autoritu zdejších recenzentů, která opakovaně selhala, a nenechat se nachytat falešným pozlátkem. Opět – byli by to špatní podvodníci, kdyby neokořenili špatné výsledky správnými, aby jim dodali relevanci. Mnoho mladých publikujících z soutěživějších zemí, jako je jihovýchodní Asie či Afrika, třeba nemusí být s pověstí tohoto časopisu obeznámeno a tak vlastně nechtěně mohou pomoci s kouřovou clonou pro záměrně publikované bulshitty.

Každý nemáme v dnešní uspěchané době čas si „dělat vlastní výzkum“ a někdy je fakt třeba „důvěřovat autoritám“. Jen si prosím najděte ty důvěryhodnější a nenechte se zmanipulovat. Dřívější prodavači vody a kouzelníci už holt nepobíhají po městech s vozy, ale rejdí na netu, kde se vede také druh války, informační, o naši pozornost…

Ale o tom zas někdy příště…

[Antonín Šlajch, Jan Tomáštík, Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Autolink hír.