Scéna výtečně koresponduje s poselstvím díla. Vytváří prostor, ze kterého není úniku. Ze všech stran je jeviště opatřeno dřevěným obložením tvořeným pravidelně uspořádanými čtverci. Cokoliv Vladimír či Estragon z prostoru odsunou, vyhodí nebo vystrkají, vrátí se druhou stranou zpět. Přitom světlé dřevo je na pohled příjemný materiál, takže postavy se pohybují v prostředí sice vyprázdněném, ale ne vyloženě bezútěšném. Scéna neutlumuje naši pozornost tím, že by nám už od začátku dávala příliš silnou informaci.
Tak trochu jiným směrem se vydaly kostýmy. Ty jsou expresivně jednoznačné. Vladimír i Estragon jsou chatrně odění tuláci. Pozzo je naproti tomu opatřen okázalým oblekem s cylindrem. Vlastně se tím podtrhuje sociální linka, která je nějakým způsobem v příběhu také přítomná. Je to ale mírně na úkor prostoru pro naši představivost.
Nicméně Vladimír i Estragon tuláci jsou. I když nikam neputují, protože musí čekat na záhadného Godota. Jejich problémem je čím naplnit čas nekonečného vyčkávání. Oba jsou do jisté míry i klauni. Vladimír Petra Kubese je mírnějším, vstřícnějším a přemýšlivějším z nich. Estragon Michala Bumbálka je temperamentní, popudlivý ale také často bezradný až bezbranný. Vladimír je obdařený větší mírou racionality i lidského pochopení a často představuje pro Estragona záchranu třeba i před ním samým. Oba jsou ovšem postaveni do situace, v níž nemohou než motat se v kruhu.
Bizarní „otrokář“ Pozzo (Tomáš Šulaj), který jim se svým nosičem Luckym (Vojtěch Blahuta) po nějakou dobu dělají společnost, jsou dalšími prapodivnými aktéry. Pozzo je tu úspěšně ztělesněn jako sebestředný, panovačný tyran, hrozný i směšný zároveň. Lucky, kterého si vede na provazu, je zpodobněn jako chudák násilím udržovaný téměř na úrovni zvířete. Oba se však časem ukážou z nečekané stránky a všechny charakteristiky vezmou za své.
Dialogy mají kromě velké dávky absurdity také nepřehlédnutelný smysl pro humor. Ale humor není jen ve slovech. Rovněž oba tuláci – klauni, a nejen oni, jsou svým podivínským chováním zábavní. Jen je škoda, že herecké akce občas děj spíš pozastavují. Ve hře, které dominuje motiv čekání, která čekání ztvárňuje, znamená další snížení tempa někdy až příliš velké zpomalení.
Není ale pravda, že se tu nic neděje. Ono se pořád něco děje. I když je to v plytkých slovech, řečech o ničem a opakujících se nečinnostech. Silný je tu motiv času a to, jak ho prožíváme. Dokážeme žít v přítomnosti, tady a teď? Nebo jen vyhlížíme lepší příští? Nejen tyto otázky se myslím povedlo v inscenaci zprostředkovat z netradičního úhlu pohledu a zároveň tak, že nutí k přemýšlení.
DIVADLO: ČEKÁNÍ NA GODOTA
Autor: Samuel Beckett
Režie: Michal Vajdička
Překlad: Patrik Ouředník
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Marko Ivanović
Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo
Hrají: Michal Bumbálek, Petr Kubes, Tomáš Šulaj, Vojtěch Blahuta, Antony Rossi
