Alica Sigmund Heráková na Václavském náměstí: Jak slavit svobodu, když je její součástí často systémová diskriminace?
Páteční oslavy 17. listopadu na Národní třídě v Praze přilákalo kolem 90.000 lidí a minimálně 76.000 přišlo také na Václavské náměstí na Koncert pro budoucnost, který již několik let tyto oslavy uzavírá. Vyplývá to z předběžných odhadů organizátorů. Přesnější čísla z měření mobilního operátora budou mít začátkem příštího týdne. ČTK to dnes sdělil Marek Cieslar, mluvčí Festivalu svobody, uskupení občanských organizací, které každoročně pořádají největší vzpomínkové akce k připomínce 17. listopadu po celé České republice.
Koncert pro budoucnost na Václavském náměstí začal v 16:30. Pětihodinový program měl letos jako ústřední téma vzájemný vztah mezi přírodou, člověkem a stroji. Postupně se na pódiu vystřídalo 16 hudebních interpretů a 18 řečníků. Program organizátoři živě streamovali na sociálních sítích.
Mezi řečníky měli zastoupení i Romové, když na pódiu vystoupila se svým projevem Alica Sigmund Heráková, novinářka, moderátorka a zakladatelka Tuke TV.
“Máme společnou paměť. Přesto často jakoby žijeme paralelní realitu. V jejím jádru stojí otázky, které si kladou nejenom Romové a odpovědi na ně hledají nejenom Romové. My je však tak nějak žijeme v praxi,” řekla v projevu Heráková.
“Jak slavit svobodu, když je její součástí diskriminace, často systémová? Jak věřit příběhu o možnostech a budoucnosti, když víme, že vymahatelnost práva je pro Romy nižší? Jak hledat svoje místo ve společnosti? Jak jí ukázat, že jsem platná, že se mnou může počítat, přesto, že od malička dostávám spíš známky toho, že je tomu naopak? Jak ctít společné hrdiny, když se o těch vlastních ve škole stále téměř nic nedozvím?” ptala se Alica Sigmund Heráková.
Koncert se koná od roku 2016. Je součástí platformy Festival svobody, ke které se každý rok připojují také regionální organizátoři, ať už jako občanské iniciativy, nebo jednotlivci.
Podle pořadatelů byly nejnavštěvovanější částí programu Modlitba pro Martu, živě nahrávané podcasty a debaty a program pro malé i velké návštěvníky. Konkrétně Modlitbu pro Martu, která se stala symbolem sametové revoluce v roce 1989 a v pátek zazněla v 17:11 v podání Hany Holišové, slyšelo v okolí Národní třídy podle odhadů organizátorů 25.000 lidí. Slyšet ji ale mohli i lidé ve více než třicítce měst a obcí, a to rovněž naživo či z městských či obecních informačních systémů. Zapojil se také nespočet celostátních a regionálních rádií, které v 17:11 nasadila skladbu do svého vysílání, uvedl Cieslar.
Během oslav po Národní třídě po celý den proudily davy lidí, pro které iniciativa Díky, že můžem připravila v rámci pouliční slavnosti Korzo Národní bohatý program. Na své si přišli pamětníci, ale i mladší generace či děti. Vzhledem k nízkým teplotám mnozí uvítali stánky nabízející svařené víno, čaj nebo kávu.
VIDEO
Celý projev Alice Sigmund Herákové
Dobrý večer, dámy a pánové, lidé, lačho džives!
V tento vzácný den pro českou demokracii na mě leží ten nelehký úkol reprezentovat zde hlas nejpočetnější národnostní menšiny v Česku, hlas Romů, a mám-li zastupovat Romy a Romky, pak je jisté, že nezastupují jeden unifikovaný hlas. Jsme různí a různé, tak jako my všichni v této zemi bez ohledu na etnicitu.
My všichni, kteří tu žijeme, jsme tady doma, zpíváme tu stejnou hymnu, v tom stejném jazyce, o té stejné krásné zemi a pak máme navíc ještě jednu tu naši romskou.
Věřím, že toto je něco, co by podepsali všichni Romové a Romky v této zemi. Všichni, kteří tady žijí, ať už jsou Sinty, olašští Romové, původní čeští Romové, anebo jsou ze Slovenska, jako já.
Všichni spolu v této zemi žijeme, společný příběh o cestě k demokracii, o cestě demokracie.
Čelíme velké řadě výzev, které dnešní doba přináší, působí na nás ty stejné výzvy, ty stejné události, ty stejné těžké zprávy ze světa. Máme společnou paměť. Přesto často jakoby žijeme paralelní realitu. V jejím jádru stojí otázky, které si kladou nejenom Romové a odpovědi na ně hledají nejenom Romové. My je však tak nějak žijeme v praxi.
Jak slavit svobodu, když je její součástí diskriminace, často systémová? Jak věřit příběhu o možnostech a budoucnosti, když víme, že vymahatelnost práva je pro Romy nižší?
Jak hledat svoje místo ve společnosti? Jak jí ukázat, že jsem platná, že se mnou může počítat, přesto, že od malička dostávám spíš známky toho, že je tomu naopak? Jak ctít společné hrdiny, když se o těch vlastních ve škole stále téměř nic nedozvím?
Často se lidé zvenku komunity ptají, proč už se neemancipujete, proč vám to tak trvá? Věřte, že Romové a Romky se budou plnohodnotně emancipovat a občansky angažovat, až nebudou muset vysvětlovat svým malým dětem, často v předškolním věku po první zkušenosti s rasismem, že není nic špatně s nimi, že je špatně něco se světem, do kterého se narodily.
Dnes tu stojím nejenom za Romy a Romky, ale taky sama za sebe. Jako rodič, jako člověk, musím říct, že já sama své děti učím, že není svět jenom špatný, že lidé jsou různí bez ohledu na etnicitu, že svět není černobílý, že na tomto světě jsme každý sám za sebe, každý děláme svá vlastní rozhodnutí, každý jsme součástí celku, který skutečně není dokonalý, tak jako nejsme dokonalí ani my.
Romové a Romky na cestě demokracií v naší společnosti čelí ke všem výzvám, které máme ještě výzvám dalším. Naše minulost, současnost i budoucnost v této zemi jsou společné. Je to na nás, budoucnost jsme my, my všichni. Paľikerav tumenge. Děkuji vám.
