Závěrečná řada úspěšné Koruny je rozetnuta vedví – první dávku mohou diváci zhlédnout nyní, tu další za měsíc. Čtyři zveřejněné díly z deseti mají jednoznačného společného jmenovatele: hned na počátku se prostřednictvím psa a jeho pána na pařížské vycházce přiblížíme tragické nehodě, která 31. srpna 1997 ukončila život princezny Diany a jejího přítele Dodiho Fayeda.
Po tři epizody pak sledujeme dění, které k tomuto okamžiku vedlo. V té čtvrté vidíme jeho následky, jež otřásly britským královským trůnem – tedy ono kritické období, jež hlavní tvůrce Koruny Peter Morgan zpracoval už ve scénáři k oceňovanému filmu Stephena Frearse Královna z roku 2006, který přinesl Helen Mirrenové Oscara za ztvárnění titulní role.
Kromě toho, jak se seriálu podaří pojmout ožehavé téma Dianiny smrti (a koneckonců i její známosti s miliardářským playboyem Dodim Fyedem), budila zájem právě otázka, jak se Peter Morgan postaví k již jednou tak úspěšně zpracované látce – přičemž bylo jasné, že to nemůže udělat stejně. A Morgan skutečně překvapil, i když se nedá říci, že v úplně ideálním slova smyslu.
Tadá, je tu Dianin duch
Tam, kde v Královně dovedlo panovnici Alžbětu II. k jejímu projevu věnovanému Dianinu skonu drama ostré jako břitva, v němž žena na vrcholu svého životního údělu přehodnocuje vše, o čem byla dosud přesvědčená, stačí v Koruně vlastně jen jediné: setkání s duchem zesnulé princezny, který to královně expresně srovná v hlavě.
Eroze vztahu Diany a Charlese a jiné pikantnosti. Silné motivy nové řady seriálu Koruna přicházejí vniveč |
Ještě předtím se Diana zjeví svému bývalému manželovi, princi Charlesovi, který letecky převáží její tělo z Paříže do Londýna. Učiní tak s uličnickým „tadá“, i když ještě případnější by rozhodně bylo netflixovské „tudum“. Takové řešení opravdu svérázným způsobem zvládne efektivně ošetřit vše, co se dále děje, zvlášť když se v ducha promění i Dodi a poradí svému zničenému ambicióznímu otci, aby si nebral osobně, že jej britská společnost nechce přijmout za sobě rovného.
Duchařský trik samozřejmě též umožní vidět výbornou Elizabeth Debicki v roli princezny Diany o epizodu déle, což je přesně to, co si diváci přejí, a tvůrci jim jejich přání ochotně plní.
Zároveň je ovšem nápad s duchem výrazem ne-li přímo tvůrčího zoufalství, pak alespoň rezignace na rafinovanější postupy a méně podbízivou cestu za diváky: zjevování zesnulé „světice“ tu korunuje nepokrytou hru na jistotu, která už od počátku závěrečné řady vede seriál do oboru sentimentálního kýče.
Co chceme od seriálu
Přitom nejen oceňované seriály jako kousavý Boj o moc, ale i samotná Koruna v dřívějších řadách ukázaly, že se seriál ze života elit nemusí nutně topit ve zjednodušených emocích, ale může nabízet velmi občerstvující kritický nadhled.
V aktuálním případě se však Peter Morgan (po vzoru královny) rozhodl „sloužit lidu“ a nekomplikovat divákům rozloučení s milovaným idolem. Diana se proto před smrtí (a ještě i po ní) až idylicky usmíří s Charlesem, jakož i s královnou. A ve vztahu s Dodim se princezna místo oběti další rodiny s ambicemi stává dospělou mentorkou nezralého nápadníka.
Rozpor s reálnými vzpomínkami, které jsou stále relativně živé, rozlítil zejména britské kritiky, kteří mnohdy nenechali na nových dílech Koruny nit suchou. V zájmu spravedlnosti je ale třeba zveřejněné polovině poslední řady přiznat i některé výrazné klady. Zejména jde o herecké výkony, nejen již zmíněné Elizabeth Debicki, ale v podstatě celého ansámblu, vynikající je v rámci možností své role například Khalid Abdalla jako Dodi Fayed, charisma nechybí Charlesovi (Dominic West) ani Alžbětě II. (Imelda Stauntonová).
Paparazzi jako jednotka nízkosti
S velkou dávkou přesvědčivosti tyto epizody líčí hon bulvárních fotografů na Dianu – ze scén, které nepochybně nijak zásadně nepřehánějí, běhá mráz po zádech a obrázek vlezlých, familiárních a zákeřných paparazziů tu předvádí lidskou nízkost v takřka krystalické podobě.
Seriál Koruna se prý v chystané sérii nechová dobře k odkazu princezny Diany. Skončila kvůli tomu pomocná scenáristka |
Druhá epizoda s názvem Dvě fotografie se také sympaticky vrací k nápaditosti ve vyprávění, jaká zdobila dřívější řady. Představuje vznik dvou konkurenčních novinových snímků z onoho bouřlivého léta – bulvární fotky princezny Diany, kterou pořídil elitní paparazzi Mario Brenna, a idylické fotografie prince Charlese se syny, pro jejíž zhotovení si královská rodina objednala (zde ovšem fiktivního) staromódního fotografa Duncana Muira.
Hodnotit celou řadu před její polovinou je samozřejmě brzy, možná si tvůrci to nejlepší šetří právě až na definitivní finále. Že se ale závěrečná řada neocitne mezi těmi celkově nejzdařilejšími, je už prakticky jisté. Samotná princezna Diana za to nemůže, příliš ochotné podlehnutí jejímu kultu však zcela určitě.
