Záchodová válka pana M., část 1. - Zatím ještě dobré ráno

Vzhledem k tomu, že jsem neuváženě pod tlakem několika téměř alkoholických nápojů slíbil, že se podělím o smutnou a odstrašující historku, jak se neopakovatelným způsobem uvést do obliby již první den v novém zaměstnání, svůj slib mi nezbývá než splnit, i když mě znovu začnou vzpomínky na ten den pronásledovat a znovu mi připomenou vůni čerstvě naplněné latríny.

Jistě dobře znáte  takové ty klasické ranní rituály, jako je vstát v danou dobu, nadávat, jít si umýt zalepené oči, nadávat, vyčistit si zuby pokud možno zubní pastou, nebo taky indulonou, pokud to uděláte naopak, jako někdy pan M. a oči si umyjete až po tom a tím pádem sáhnete o tubu vedle. Jednou tam místo indulony byl takový ten depilační krém, kterým, když si natřete srst, tak změkne, smrdí při tom jako zmoklý cirkus a pak se dá oškrábat špachtlí. To v puse mít nechcete. Ale pan M. to zvládl s lehkostí a nadhledem.

Kdysi mu psychiatr poradil, ať se na sebe ráno do zrcadla směje, že to pomáhá mít veselý a optimistický den.

Pan M. se tedy na sebe usmál svými depilovanými zuby a s tímto úsměvem pokračoval v ranních rituálech, i když to bylo vlastně první varování.

Měl proč být veselý. Minulý týden byl na pracovním pohovoru v jedné firmě na Slovensku kousek za hranicemi svého tehdejšího bydliště a před pár dny mu volali, že sice slabomyslných, mírně otylých, líných a neschopných lidí tam mají dost, ale když se nikdo jiný nepřihlásil, tak ho tedy bohužel berou.

No a ten den nadešel. To bylo nějakého těšení! Pan M. byl tak šťasten, že předchozího večera dokonce samou radostí porušil svoji dosavadní pověstnou střídmost a dal si slavnostní večeři o několika chodech a samozřejmě ji v restauraci naproti zapil i několika desítkami doušků správně vychlazeného piva, které nechci jmenovat, ale začíná písmenem R a končí písmenem adegast a má ve znaku takovou sochu, co vypadá, jako jedna jeho ex, než začal nostit brýle a utekl, i když ze své zkušenosti věděl, že zrovna po konzumaci piva právě v této nálevně až podezřele často trpí nejen nadýmáním, ale leckdy i lehkým, až středně těžkým průjmem. Ale kdo by to při vší té radosti tehdy řešil, že?

Ale zpět k těm ranním rituálům. K nim samozřejmě patří i to, že člověk zpravidla v určitou přesnou dobu po probuzení jde také polechtat záchodové prkénko a použít pár metrů toaletního papíru, pokud tedy není šetrný, jako pan M. a nekupuje tu věc kde je za 6,90 Kč celých 200 jednovrstvých útržků a dělají ji z recyklovaných rašplí a struhadel. Vzhledem k následně krvácející sliznici má tedy alespoň tu výhodu, že jí člověk spotřebuje co možná nejméně, aby to šílenství už skončilo. Ještě je tam tedy ta věc, že s tím člověk musí opatrně, protože se to rádo trhá a ani pan M. nechce mít po ránu ten pocit jako když vám omylem sjede prst do sklenice s marmeládou. 

No a právě tuto radost si užíval pan M. pravidelně vždy v 7. hodin ráno s přesností atomových hodin. Doposud to bylo naprosto dokonalé, protože za bývalého zaměstnání vstával pan M. vždy v 6:50, v 7:00 se oddával orgiím s marmeládou a pak vesele vykročil na cestu do práce, kam tím pádem dorazil o 2 kila lehčí a čistý, jako slovo Boží. Krásně to fungovalo. Jenže pan M. jaksi nepočítal s tím, že do nové práce vstává o hodinu dřív a v jeho oblíbenou 7. hodinu ranní bude sedět ještě ve vlaku…

Po vykonání všech jmenovaných ranních zbytečností se pan M. slavnostně oblékl. Přece jen byl to důležitý den a první dojem je první dojem. To už pak člověk nenapraví. Bohužel vzhledem k měsíci dubnu, který aktuálně sliboval venku teploty, při kterých zamrzá moč v měchýři i jen když se se člověk dívá z okna, pan M. musel smutně zavrhnout kdysi bílou košili po otci s krátkým rukávem a výložkami, kostkované kraťasy s pasem nad pupek, často používané jako plavky ve chvíli, kdy cítil měl potřebu okouzlovat ženy u bazénu, neboť se do nich dala krásně nacpat pneumatika na břiše a k jeho největší lítosti musel doma nechat i sváteční sandály na suchý zip, i když chvíli váhal, jestli jejich vysoká podrážka přece jen nezvládne proplout zbytky sněhu na chodnících suchou nohou.

Ne. Počasí prostě nepřálo a tak bylo nutné se přece jen obléci tepleji. A to včetně trenýrek. Jedny zateplené měl. Pravda, byly trochu volnější, s nohavičkami lehce nad kolena, které se při oblečení kalhot srolovaly až k pasu, kde tvořily až nepříjemně velké boule, ale zase hřály.

A příště si děti řekneme, jak se nouzově řeší únik provozních kapalin z tlakové nádrže.