VLADIMÍR KOLÁR

Uznávaná a oceňovaná britská dramatička Nina Raineová (za připomenutí stojí fakt, že je praneteří ruského spisovatele Borise Pasternaka) svou novou divadelní hru BACH A SYNOVÉ přijela představit i do Prahy, kde ji v Divadle na Vinohradech nastudoval režisér Juraj Deák.

Hru přeložila Jitka Sloupová, na jejím hudebním nastudování se spolu s Matějem Kroupou podílel Ondřej Brousek, který vynikl i jako představitel Bachova nadanějšího, ale neprůbojného syna Viléma, působícího jen ve stínu otcem velmi protežovaného a úspěšného Karla (v přesvědčivém podání Marka Lambory).

Zajímavé jsou i postavy obou Bachových žen, též hudebně nadaných, které skladateli daly celkem dvacet dětí, z nichž však jen devět se dožilo plnoletosti.

A všichni tito potomci také svůj osud plně podřídili hudbě.

Jejich složité osudy silně poznamenala dětská úmrtí, která ovlivnila vztahy v rodině a přispěla i k manželským krizím. První Bachovu ženu Marii hraje Simona Postlerová, mladší Annu Aneta Krejčíková. A jsou to role nesnadné, mluvené slovo je provázené i zpěvem.

Dramatička Nina Raineová sáhla k látce z první poloviny 18. století, historii nutně musela obohatit i tvůrčí fantazií. Platí to zvláště pro vhled do rodinných poměrů v době vrcholícího baroka; rodina tehdy představovala uzavřenější prostředí než dnes.

Proto je v debatách přítomno tolik probírané hudební teorie, myšlenek o víře a zbožnosti a přirozeně i o kontrapunktu, jehož byl Johann Sebastian Bach neúnavným propagátorem. To vše je i tématem při Bachově přijetí pruským králem Bedřichem Velikým (hraje ho Václav Svoboda), v jehož dvorním orchestru působí Bachův syn Karl. Naštěstí jsou úvahy hudbou i významně provázeny, po celé představení zní Bachovy skladby prostřednictvím flétny, houslí, violoncella a cembala v rukou znamenitých interpretů.

Do hlavní role Juraj Deák obsadil Radka Holuba, a rozhodně to byla šťastná volba – pro diváky i pro herce samého. Prokázal, že není jen interpretem jednoho typu pitvořících se postav známých zvláště z televizních seriálů, ale že mu sluší i role zralého muže, plná vnitřní dynamiky, neklidu, rozpornosti, chcete-li polyfonnosti, jakou představuje Bachův hudební kontrapunkt. Holubův Bach dokáže být vlídný, laskavý, ale i hysterický, naplněný vztekem a zlobou, a není mu cizí ani humor, nechybí mu vtip a nadhled.

Největším kladem hry je její neschematičnost, nečernobílost, nečouhá z ní poplatnost ideologickým stereotypům, jak je to dnes tolik rozšířené i na divadelních prknech.

Hra je pojata v souladu s Bachovým tvůrčím pohledem, že umění stejně jako život je širokým proudem, kde vedle sebe mohou rovnoprávně znít i protichůdné melodie či hlasy.