Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Obsedantně kompulzivní porucha neboli OCD je typ duševní poruchy, kdy se člověk potýká s obsesemi a kompulzemi. Obsese jsou vtíravé nechtěné myšlenky, kompulze pak jednání vykonávající obsesivní myšlenku.
Zjednodušeně řečeno, pošuci, co si furt myjou ruce a všechno osahávají. To je asi pro většinu populace typický příklad člověka s OCD. Jenže všichni lidé trpící touto poruchou si nemyjou ruce pokaždé, když se něčeho dotknou, a nejsou to vždy perfekcionisti, kteří potřebují být vydrhnutí nebo mít srovnané věci na nočním stolku.
Když jsem se poprvé setkala s tímhle termínem já, bylo mi čerstvě jedenáct. Měla jsem strašný nepořádek v pokoji a pocit, že ho mám i v životě. Byla jsem dítě, měla jsem ho mít.
První příznaky ani nevnímáte jako něco neobvyklého. Dají se omluvit roztěkaností, nervozitou nebo naopak přílišnou pečlivostí a spousta lidí si jich nevšimne vůbec. Pak se ale začnete zamotávat do sítě obsesivních myšlenek, které vás pronásledují na čím dál tím více místech, ve více situacích a stále častěji. Během půl roku už v tom lítáte takovým stylem, že nemáte šanci dorazit kamkoliv včas.
Těžko říct, kde je ta hranice, kde se to zastaví.
Když jsme se dozvěděli diagnózu, začala si mamka zpětně vybavovat indicie, podle kterých prý mohla, nebo dle svých vlastních slov měla poznat, že se mnou není něco v pořádku. Myslím, že si to chvíli i vyčítala. Že si mě málo všímala, že nebyla dostatečně ostražitá, že něco zanedbala. Dokonce začala tvrdit, že některé věci na mně byly vidět už jako na batoleti. Ale vážně to jde? Vždyť ani já sama jsem to netušila, dokud mi doktoři neřekli pravdu.
Problémem lidí s OCD je, že obsese a kompulze se na sebe postupně nabalují a stávají se čím dál větší součástí jejich života. Některé jsou viditelné míň, jiné víc, pár jich je dost otravných jak pro člověka samotného, tak pro jeho okolí. Nejhorší ale je, když jdou vlastně proti sobě.
Tak například: na jedné straně jsem nebyla schopna sáhnout na tyče v tramvaji, zábradlí, kliky na veřejném místě. Pocit, že na ty věci hmátly tisíce lidí přede mnou a já teď všechny bakterie, které tam nechali, nosím na svých rukou, mi nedovolil myslet na cokoliv jiného. Jenže na straně druhé jsem cítila NEZVLADATELNOU potřebu se dotknout. Všeho, kolem čeho jsem šla. Země, zdí, stolů, zábradlí, hrnků, futer.
Proč? Nevím.
Možná jsem tam potřebovala nechat nějakou svou stopu. Nebo ujistit se, že ty věci jsou skutečné? Kdo ví. Výsledek byl každopádně ten, že třeba domů ze školy jsem chodila třikrát déle než jiní. Ne snad, že bych bydlela na opačné straně zeměkoule. Já prostě musela na vše sáhnout. Akorát že jednou to nikdy nestačilo, musela jsem znovu. A znovu. Třeba desetkrát. Přestat jsem vždycky dokázala jen silou vůle. A než se mi to podařilo, ujely mi čtyři tramvaje.
Bohužel nešlo jen o sahání na věci. Před spaním jsem si musela přeříkávat různé říkanky. Stokrát. Když to nestačilo, tak dvěstěkrát. Třeba dvě hodiny v kuse. Večery byly vůbec nejhorší, nebylo kam utéct. Prostě jsem jen zírala do tmy a stále si opakovala nějaké básničky nebo zaříkadla. Dokážete si asi představit, že jsem toho moc nenaspala. Ráno jsem pak vstávala s nechutí a strachem, že se to celé bude zase opakovat.
Jakýkoliv kontakt s neznámým, a tedy potenciálně špinavým prostředím, byl pro mě peklo. A nešlo jen o veřejná místa, kudy denně projdou tisíce lidí, a u nichž by si člověk tím pádem mohl říct, že opatrnost je na místě. Trpěla jsem třeba i na návštěvě u našich dobrých známých. Bylo mi jedno, jestli to jsou lidi, které znám léta, nebo náhodný kolemjdoucí. Představa, že z té skleničky už přede mnou někdo pil, že jedl tím příborem nebo že seděl na tomhle záchodě ve mně vyvolávala silnou paniku a znechucení. Přišlo mi, že vidím na nádobí otisky jeho prstů a rtů a že na prkýnku zůstaly miliardy bakterií připravené zachytit se na mně.
Všechno to vedlo k tomu, že i já jsem tehdy byla ten typickej OCD pošuk, co si musí pořád dokola mýt ruce. Jenže při vypínání vody jsem sáhla na kohoutek, a tak jsem si je musela umýt znovu. Občas jsem vymýšlela fakt bláznivé věci, jen abych se nemusela kohoutku dotknout a mýt si tak ruce pořád dokola. Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, myslel by si, že jsem magor.
Jasně, člověk musí jen umřít, jinak nemusí nic, řeknete si. Jenže já fakt musela. Svoje kompulze jsem nazývala rituály. A rituály přece člověk musí dodržovat, protože jinak se může stát něco hrozného…
Kdo to chtěl někdy ve sportu někam dotáhnout, ví, že tomu musíte obětovat všechno. Čas, osobní a často i rodinný život, pohodlí. Že prostě neexistují dýchánky s kamarády, hodiny hraní na playstationu a mnohdy ani dovolené s těmi nejbližšími. Ale myslím, že nikdo, kdo chce na vrchol, toho vlastně nelituje. Je to daň, kterou každý sportovec rád zaplatí za to, aby si pak mohl vychutnat pocit vítězství.
Triatlon je navíc náročnější v tom, že jsou to vlastně tři sporty skloubené do jednoho, takže jeho časová náročnost je obrovská. Všechny tři sporty totiž musíte ovládat na té nejvyšší úrovni, pokud chcete být dobří.
Jasně, že jsem chtěla vyhrávat. Tréninky pro mě nebyly nutné zlo, ale prostor, kde můžu udělat všechno pro to, abych se posunula dál. Zvlášť plavání mě vždycky hodně bavilo, koneckonců bylo i hlavním důvodem, proč jsem v páté třídě přešla na plaveckou školu. I přesto jsem ve vodě často trpěla a vyhlížela konec tréninku. Ne únavou jako ostatní, ale kvůli nesmyslům ve své hlavě.
Jakmile se totiž v bazénu objevil určitý typ člověka, hlava jako by řekla „dost“ a já nebyla schopna pokračovat. Ty určité typy lidí si moje hlava vymezila sama, aniž by se mě ptala na nějaké svolení. Potetovaní lidi, chlapi s náušnicí, černoši. Neptejte se mě proč, já to nevím. Rasista nejsem a tetování je v dnešní době už pomalu stejně běžný doplněk jako třeba hodinky na zápěstí. Moje hlava mi ale přikazovala se takových lidí štítit a odmítala v jejich společnosti fungovat v normálním módu. Nemohla jsem v jejich přítomnosti jíst, snad aby se nějaký kousek z nich nedostal do mě. I když byli třeba jen v televizi. A sdílet s nimi vodu? Nemožná představa. Kdykoliv jsem jela na tobogánu, nemyslela jsem na nic jiného než na to, že tu přede mnou určitě jel někdo, kdo má tetování. Po každém sjetí skluzavky jsem musela projít důkladnou sprchou. A stejné to bylo třeba ve vířivce. Pokud se stalo, že se tam někdo z těch vybraných lidí objevil, sbalila jsem se a odešla.
Jenže z tréninku jsem odejít nemohla. Tak jsem prostě trpěla dál a připadala si u toho jako šílenec.
Závodit jsem pak už ani nechtěla. Byl to pro mě stres navíc a rituály byly se stupňující se nervozitou vždy horší. Prakticky žádný závod se mi nepovedl, protože jsem celý den nemohla myslet na nic jiného než na rituály. Když tohle neudělám, nepovede se mi to… Ještě před startem jsem se co nejvíckrát dotkla země místo toho, abych se soustředila na závod. Nemělo to žádný smysl.
Nakonec to slovo musela nemám ráda. Samozřejmě jsem rituály dělat nemusela. Řekla bych, že to byl klíč k celému problému. Vždyť to dělat NEMUSÍM.
Nemít rád tohle slovo mě naučil můj psycholog, pan doktor Tyl. Myslím, že by na mě byl moc pyšný, kdyby viděl, kam jsem se dostala.
Zdravý člověk zřejmě vůbec nemá ponětí, jaké jsou dneska možnosti léčby všemožných nemocí a poruch. Zdravého člověka to totiž zpravidla nezajímá. Dokud nezjistí, že tak úplně zdravý není…
Když jsme se s rodiči dozvěděli, že se jedná o OCD, samozřejmě nás jako první napadla otázka, jak to vyléčit. Prášky už jsou dneska skoro na všechno, pomysleli si rodiče ve snaze nepropadat panice. Jenže pokud na internetu trochu zapátráte, zjistíte, že žádný lék na OCD neexistuje. Pomoct mohou antidepresiva, jelikož OCD je úzkostná porucha, ale žádné pilulky vám nedokážou v hlavě úplně srovnat ten nepořádek, který vás nutí dělat věci, jež ani dělat nechcete.
Jednou z možností, jak se aspoň částečně naučit s OCD pracovat a přiblížit se žití normálního života, je biofeedback. A právě díky němu jsem se dostala k panu doktorovi Tylovi. EEG biofeedback je metoda pro změnu mozkových vln. Na hlavu vám připnou elektrody a pustí vám nějakou jednoduchou hru. Pro takový biofeedback se používá speciální počítačový program, který převádí vámi snímanou mozkovou aktivitu do jednotlivých prvků počítačové hry. Zjednodušeně řečeno myslíte na to, co chcete, aby se stalo, a ono se to stane.
Kéž by to tak šlo i v životě.
Příkladem je ohýbání lžičky nebo posouvání kuličky. Primitivní? Já si to myslela taky. Jenže tahle zdánlivě jednoduchá věc vyžaduje plnou soustředěnost, což pro mě bylo těžko dosažitelné. Kvůli ADHD jsem prakticky nedokázala sedět na místě a to mi způsobovalo nemalé potíže ve škole. Při psaní testů, učení, ale i při běžných hodinách jsem zkrátka nedokázala svoje myšlenky soustředit tam, kam jsem chtěla a potřebovala.
Co asi dělají kamarádky?
Co je černá díra?
Kam asi pluly ty lodě, které v diktátu vypluly z přístavu?
Tohle a mnoho dalších, evidentně nesouvisejících nápadů moje hlava plodila, zatímco nám matikář vysvětloval, jak vypočítat obvod čtverce.
Díky biofeedbacku, který pracuje na principu přeměny neuronových synapsí, jsem se naučila svoje soustředění víc ovládat a dokonce získala něco jako fotografickou paměť. Moje schopnost soustředit se ve škole se sice zlepšila, ale v případě OCD to žádné valné výsledky nepřineslo.
Navíc jak už to tak bývá, zlepšení v jedné oblasti znamenalo zhoršení v jiné.
Sportu jsem se vzdát nechtěla, jenže když dvě hodiny sedíte a veškerou svou energii věnujete tomu, abyste se plně soustředili, už vám jí pak moc nezbyde. Často jsem hned po příchodu domů samým vyčerpáním usnula. Divili byste se, ale trénovat mozek je náročnější než trénovat svaly.
Po dvou letech návštěv biofeedbacku jsem se ohlédla zpátky.
V tom křesle jsem proseděla zhruba 200 hodin. Jenže OCD mě pořád provázelo na každém kroku. Bez nadsázky. Začínalo mi být jasné, že i přestože mi to pomohlo v jiných oblastech, na OCD zkrátka fungovat nebude. Až zpětně mi došlo, kolik peněz do toho museli rodiče investovat. Ani na vteřinu je ale nenapadlo toho nechat, vždycky věřili, že se to celé otočí. Zároveň jsme ale tušili, že jestli to tak má být, musíme na to jít jinak.
Zpětně si trochu vyčítám, že jsem se mamce nesvěřila hned poté, co jsem si všimla, že se mnou něco není v pořádku. Možná kdybychom začali ten problém řešit po týdnu nebo dvou, nezašlo by to tak daleko. Po dvou měsících už jsem v tom ale byla namočená až po uši. Jasně, dva měsíce jsou docela krátká doba, řeknete si, to se dá ještě leccos podchytit.
Jenže ten spád je hrozně rychlý. Vlastně je to spíš samospád.
Mamka začala ihned jednat – přečetla nekonečné množství článků na internetu, hodiny se probírala i odbornou literaturou, objednala mě k psycholožce, šla se mnou k psychiatrovi.
Říkáte si asi, jak je možné, že to na mně někdo nepoznal. Zrovna OCD je porucha, která je, pokud se rozvine, docela dobře patrná, ale člověk, který obsesivními myšlenkami a kompulzivním jednáním trpí, se dost často stydí za to, že je jiný než ostatní. A já se styděla strašně.
Často se mě někdo z kamarádů ptal, proč dělám to, co dělám, kde jsem se zdržela a tak dál. S využitím veškeré své kreativity jsem se snažila každý rituál zamaskovat. Když jsem cítila potřebu dotknout se země, předstírala jsem, že si zavazuju tkaničku. Nebo že musím někomu zavolat, abych mohla zůstat pozadu za partou a dotýkat se všeho, co mi přišlo pod ruku. Brzy jim ale došlo, že za moje zvláštní chování může něco jiného.
A já se bála. Že se mi budou smát, nebudou mě brát. Že pro ně budu ta divná.
A tak jsem se lidem začala vyhýbat. Když jsem totiž byla sama, nemusela jsem nic hrát a přetvařovat se. Dělala jsem si, co jsem chtěla.
V důsledku to ale bylo mnohem horší, protože mi v rituálech nic nebránilo. Nejhorší to bylo doma. Sahala jsem na okolní věci mnohonásobně víc a vytvářela si další rituály, které jsem pak musela dělat. Nedělalo mi to radost, ale nedokázala jsem se tomu vzepřít. Pokaždé, když jsem rituál splnila, odměnila mě moje hlava takovým zvláštním slastným pocitem. Ale jakmile jsem se pokusila vzdorovat a rituálu se vyhnout, rezonoval mi jakýsi hlas v hlavě tak dlouho, dokud mě nedonutil rituál udělat.
Ve chvílích samoty už jsem propadala zoufalství. Tak velkému, že už jsem začala myslet na nejhorší…
Sprchovala jsem se a při tom brečela, protože jsem věděla, co mě čeká, až ze sprchy vylezu. Pociťovala jsem silnou úzkost z toho, že už nikdy nebudu schopna dojít do svého pokojíčku, aniž bych musela několikrát vyšlápnout z místnosti pravou nohou, dotknout se deseti různých věcí, podívat se několikrát do stropu. Tahle představa mě totálně drtila.
Jak si mám ulevit?
Ukončit svůj život a s ním veškerou tu bolest mi přišlo jako nejlepší řešení. Byla jsem extrémně vyčerpaná a demotivovaná. Stávalo se, že jsem stála na krajnici a čekala na projíždějící auto. Ten poslední krok jsem ale nikdy neudělala. Vždycky jsem si vzpomněla na mamku. Tohle jí přece nemůžu udělat, to fakt ne…
Když jsem se pak jednou v afektu zmínila o svých černých myšlenkách před rodiči, pochopitelně je to hodně vyplašilo. Zůstali na mě koukat jako opaření a oči se jim zalily slzami. Byla jsem dvanáctiletá holčička, která viděla jako jediné východisko svých problémů smrt. Možná mi tohle podřeknutí zachránilo život, protože sama od sebe bych se asi nikdy neodhodlala si před ně sednout a na rovinu jim do očí říct, že se chci zabít. Teď to bylo venku a mně se vlastně strašně ulevilo.
A tak začala ještě intenzivnější péče. Začala jsem chodit k psychiatrovi pravidelně a brát antidepresiva, s mamkou jsme pořád někde lítaly. Mamka mi dokonce nabídla pobyt v Bohnicích. Vím, zní to bláznivě, ale nemusíte být úplný šílenec, abyste tam mohli být, je to zkrátka místo, kde lidi řeší problémy, na které sami nestačí. Každopádně jsem odmítla. Bála jsem se, že bych pak byla definovaná jako blázen. Prášky samozřejmě taky nic nevyřešily. Pomohly mi s úzkostmi, ale s obsesemi v mojí hlavě nezmohly nic.
Věděla jsem, že všechno můžu změnit jen já. Nikdo jiný to za mě neudělá.
Nejvíc mi v tomhle období pomohla mamka, která vynakládala veškerou svou energii na to, aby mě z toho dna dostala. Ukázala mi metody, jak si věci zorganizovat a najít řád, vytvořily jsme myšlenkovou mapu oblastí, kde jsem dělala rituály nejčastěji, a označily je barvičkami podle intenzity obsesí. Postupovaly jsme systematicky a vždycky vybraly jednu oblast, v níž jsem se měla pokusit rituály omezit. Když jsem se sprchovala a čistila si zuby, v koupelně se mnou vždycky někdo byl a dával pozor.
Pamatuji si dovolenou v Berlíně, kde jsem celé město prošla držíc se za jednu ruku s mamkou a za druhou se ségrou. Jinak bych se kvůli silné potřebě na všechno sáhnout nikam nedostala. Připadala jsem si jak blázen, kterého zrovna vezou k Chocholouškovi, ale věděla jsem, že jinak to prostě nejde. Byla to strašná dovolená. Ale zároveň i ona mě posunula, najednou jsem viděla, že dokážu rituály občas nedělat. Takhle jsem je postupně začala omezovat. Na myšlenkové mapě jsme s mamkou postupovaly dál. Například šatna na bazénu. Žádné dotýkání se skříněk se sudými čísly, žádné nekonečné otáčení klíčků v zámku. Pokud jsem to nějakou dobu zvládala, přidal se i bazén a tak dále.
Mojí motivací byly malé odměny, které jsem dostávala za splnění úkolu. Pokud jsem například zvládla přečíst deset stránek v knížce, aniž bych se pořád vracela nebo bez jiného rituálu, dostala jsem samolepku. Za pět samolepek na mě pak po návratu ze školy čekalo třeba Kinder vajíčko. Každý den byl výzva a nepředstavitelná dřina a málokdy jsem zvládla splnit úkol bez jakéhokoliv rituálu. Byl to běh na dlouhou trať, ale neslo to ovoce. Rituály jsem opravdu v některých oblastech zvládla omezit a už jsem byla schopna mnohem líp fungovat.
Ze spárů OCD jsem se dostala 1. 1. 2019. Nebylo to hned, protože po mně ta chobotnice ještě několikrát chňapala a snažila se mě stáhnout zpátky, což i dneska občas zkouší, ale byl to začátek konce.
Nový rok lidi využívají často k tomu, aby udělali tlustou čáru za něčím, co chtějí nechat za sebou, a začali něco nového. Spoustě z nich to nevydrží dýl než pár týdnů, takže v půlce března už fitness centra zase zejí prázdnotou, ale já se rozhodla, že se tak snadno nevzdám. Řekla jsem si, že „jak na Nový rok, tak po celý rok“ a slíbila sama sobě, že za celý den neudělám ani jeden rituál. S tímhle plánem jsem se svěřila našim a ti mi pomáhali, jak mohli. Celý den se ode mě nehnuli na krok, kontrolovali mě a tiše podporovali. Byl to nejnáročnější den mého života a jsem si jistá, že nikdy náročnější den nezažiju. A hádejte co? Zvládla jsem to! Běžně jsem za den udělala třeba pět tisíc rituálů. A najednou ani jeden.
A víte, co mi došlo? Že bez toho dokážu žít. Ani mně, ani mé rodině se nestalo nic hrozného. Naopak, bylo mi dobře jako už dlouho ne.
A tak jsem to další den zkusila zase. Pár jsem jich udělala, ale nějak jsem to zvládla. Další den jsem je nedělala zase. Už jsem nezkoušela, protože zkoušet je zbytečné. Pokud si člověk řekne, že něco zkusí, je jednoduché to vzdát. Prostě jsem ty rituály nedělala. A zvykla jsem si na to. Nebylo to za týden ani za měsíc. Byl to vyčerpávající rok. Stálo mě to spoustu úsilí a vůle. A nejenom mě. Všechny kolem.
Za nejvíc vděčím své rodině. Obětovali všechno, abych byla šťastná, několik let se celý jejich svět točil jen kolem mě. Ségra kvůli tomu trpěla pocitem, že je všem ukradená, ale trpělivě to všechno snášela a snažila se mi být oporou. Z mojí mamky se stala hotová psycholožka, protože o OCD měla přečtené úplně všechno, taťka mě podporoval, jak mohl. Nestydím se říct, že bych to bez nich nezvládla. Zároveň nikdy nepřestanu obdivovat tu malou holčičku, která zatnula zuby a bojovala. A nejen bojovala. Dokonce vyhrála. Aspoň prozatím.
Kromě mojí nejbližší rodiny nikdo přesně nevěděl, s čím se vlastně potýkám. Až v létě toho roku jsem se poprvé svěřila svojí nejlepší kamarádce, že jsem s OCD bojovala. Měla jsem pocit, že už to není úplná součást mě a už jsem to překonala, takže mě za to neodsoudí. Neodsoudila by mě ani kdybych byla zrovna v tom nejhorším. Ujistila mě, že je to v pořádku, a já si začala zase připadat normální. Díky tomu jsem se odhodlala říct to i ostatním lidem ve svém okolí. Reakce všech byla stejná a naprosto skvělá. Všichni mě podpořili, nikdo se mi nesmál. Pochopila jsem, že mamka měla pravdu, když mi celé roky říkala, ať se za to nestydím a někomu se svěřím. Teď vím, že jsem mohla.
Říká se, že sport je z velké části o hlavě. A já s tím plně souhlasím. Když máte v hlavě nepořádek, nedokážete nikdy podat stoprocentní výkon. Je jedno, jak moc trénujete, kolik tomu obětujete času, jestli dodržujete životosprávu.
Když se mi OCD rozjelo naplno, myslela jsem, že pro mě sport skončil. Bála jsem se chodit na tréninky, protože jsem věděla, že mě rituály doběhnou i tam. Na závodech jsem se nesoustředila a postupem času mě úplně přestalo bavit poměřovat se s ostatními. Každý závod totiž znamenal tak enormní stres, že jsem se z něj pak sbírala i několik dní. A tak jsem rezignovala. Na své sny, na to, že jednou budu reprezentovat Českou republiku třeba na olympiádě.
Vůle asi fakt dokáže zázraky. Rok 2019 byl skvělý rok. Začalo mě zase bavit sportovat a chodit na tréninky. Chtěla jsem se ve sportu posouvat stejně, jako se mi to dařilo mentálně. Řekla jsem si, že ať už přede mnou bude jakákoliv výzva, zvládnu ji překonat.
V létě jsem byla poprvé v životě schopna konkurovat holkám v triatlonu na Českém poháru a skončila sedmá. Byla to pro mě neskutečná odměna, ale já chtěla víc. Tak jsem zaťala zuby a makala o to víc. Další rok jsem už v poháru skončila těsně pod bednou a dostala pozvánku do juniorské reprezentace, v následující sezóně se mi podařilo jeden závod Českého poháru vyhrát.
Ve svém zatím nejúspěšnějším roce 2022 jsem se podívala na mistrovství Evropy dorostenců i juniorů a vyhrála své první mistrovství republiky. Možná to není zázrak, ale pro mě vždycky bude. Vím, že jsem to dokázala, překonala jsem tu blbou nemoc a splnila si svůj sen.
Už nejsem holka s OCD.
Nějaké rituály mi sice zůstaly, ale nevadí mi. Jak to, že ne? Protože už mě neovládají. Neomezují mě v životě a já je beru jako součást sebe samotné. Jako vzpomínku na to, že jsem si prošla peklem. Antidepresiva beru pořád, i když jen v minimální dávce. Několikrát jsem se je pokusila vysadit, ale nikdy to neskončilo tak dobře, jak jsem čekala, takže to zatím odkládám. Důležité pro mě je, že se můžu spolehnout na lidi kolem sebe, kteří mě, kdybych náhodou měla zase tendenci do toho spadnout, vytáhnou zpátky na břeh.
A já věřím, že pokud si někdo z vás něčím takovým prochází, zvládnete to taky. Možná to bude závod na dlouhou trať a bude vám připadat, že běžíte jen do kopce, ale každý závod má svoji cílovou čáru a každý kopec vrchol, po kterém následuje cesta dolů. A ta za to stojí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází