Češi pořád chtějí mít svůj hrad

Vychází nový speciál Respektu o bydlení s názvem Domov nekončí za dveřmi, v němž najdete 23 textů o zásadní (a často zábavné) otázce našich životů: Jak, kde a proč bydlet? Jak udělat bydlení dostupnějším - Města objevují kouzlo staveb ze dřeva - Recepty z Vídně i New Yorku - Co si počít s Airbnb a miliony turistů - Opravdu dobrodružná dětská hřiště. Speciál je nově zdarma dostupný všem předplatitelům v digitální verzi. Tištěnou verzi si můžete objednat zde - automaticky ji dostávají členové Klubu Respektu. Jako ukázku a pozvánku ke koupi speciálu odemykáme část následujícího rozhovoru:

Na úvod osobnější otázka – bydlíte v nájmu, nebo ve vlastním?

Ve vlastním, ale ještě donedávna jsem bydlel hlavně v nájmu.

Můžete ty dvě zkušenosti porovnat?

Část svého života jsem strávil v Olomouci, kde jsem bydlel v nájmu. Byl to poměrně prostorný byt v centru města, kde bych si vlastní bydlení nejspíš finančně nemohl dovolit, ale nájem jsem zaplatit zvládl. Bylo to určitě kvalitativně lepší bydlení, než bych si mohl dovolit koupit. Teď už ale bydlím ve vlastním rodinném domku se zahradou, což jsem vždy chtěl, navíc takový typ bydlení se většinou nepronajímá. Pokud chcete bydlet v domě se zahradou, tak vám nejspíš nezbude než se stát vlastníkem.

Jak se vám coby sociálnímu vědci poštěstilo koupit rodinný domek v Praze?

Nepoštěstilo, bydlím za Prahou a dojíždím. Pokud si chce příslušník střední třídy pořídit rodinný dům se zahrádkou, tak v Praze to možné není – a lidem nezbude než se poohlížet za městem. Architekti to nemají rádi: v suburbanizaci vidí stavění sídlišť naležato, která zabírají hodně místa, na druhou stranu suburbanizace uspokojuje preference, které má většina lidí. Tedy vlastnit rodinný dům se zahradou.

Pořád platí, že si to přeje většina populace?

Ano, vychází to dlouhodobě ze všech našich průzkumů a prakticky se to nemění v čase. Nejnovější výzkum aktuálně probíhá a výsledky budeme mít za několik týdnů. Sám jsem na ně zvědavý, ale myslím, že ten ideál zůstane stejný. A to i mezi mladými, jen se to posune k tomu, že ten domek má být pasivní, z ekologicky šetřených materiálů, s vlakovým nádražím dostupným na kole, v jádru to bude ale stále totéž. 

V některých výzkumech dokonce vychází, že touha Čechů bydlet ve vlastním pořád stoupá, ačkoli tenhle sen přestává být dostupný. Proč to tak je? Jinde ve světě lidé bydlí mnohem častěji v nájmu.

Těch důvodů je víc. Sociologové zmiňují zejména fakt, že jde o sociální normu. To ovšem neznamená, že tu existuje nějaký sociální nátlak, aby si lidé koupili vlastní byt či dům. Do sociálních norem se rodíme, vyrůstáme v nich a přebíráme je v rodině, přecházejí na nás nenásilnou formou skrze socializaci. Vlastnické bydlení zkrátka považujeme za něco normálního, i když to nemáme úplně zdůvodněné. Ale zároveň jsou za touhou vlastnit své bydlení i racionální důvody – jiné investice u nás často nejsou dostatečně chráněny, mnozí lidé se spálili třeba s některými podvodnými investičními fondy. Ani zabezpečení na stáří ve formě penzijního spoření u nás nefunguje tak dobře, penzijní fondy nevynášejí tolik, kolik by lidé čekali. Proto spousta z nich jako pojistku na stáří racionálně volí právě to, že si koupí vlastní bydlení.

Jak to bylo u vás?

Já jsem se stal poprvé vlastníkem bytu na přelomu tisíciletí, kdy ještě neexistoval funkční trh s nájemním bydlením. Nájemní bydlení tvořilo část šedé ekonomiky, často ve formě velmi předražených nájmů. Byla to doba, kdy ještě stát uplatňoval poměrně rigidní způsob regulace nájemného pro ty, kdo v něm bydleli z dob komunismu. A kvůli tomu byly ty ostatní, tedy tržní nájmy u uvolněných bytů, nadhodnocené. Pokud regulujete část trhu, nevyhnutelně dojde k tomu, že ta část, která regulovaná není a je možné na ní uplatnit tržní nájemné, je předražená; ceny jsou vyšší, než kdyby regulace vůbec neexistovala. Navíc velká část pronájmů byla načerno, neexistovaly ani smlouvy, a pokud ano, tak často s nezákonnými ustanoveními. Tehdy jsme bydleli v jakémsi ateliéru, který ani nebyl určen k bydlení, bylo to bez smlouvy, a navíc za šíleně předražené nájemné. Pokud jste tehdy neměl to štěstí bydlet v regulovaném nájmu, tak byl pro vás v podstatě vykřičník stát se co nejdříve vlastníkem. Od té doby jsme se ale posunuli výrazně dál, dneska už je to úplně jinak, nabídka nájemních bytů je rozsáhlá, uzavření smlouvy je standard a myslím si, že většina smluv, alespoň z valné části, dokonce odpovídá i zákonu. Minimálně jsou na papíře, což je mnohem větší jistota. Nejistota ovšem zůstává v délce nájemního poměru, která mi přijde stále velmi krátká. Lidé mají smlouvu nejčastěji na jeden rok. V tom bychom se nyní měli zase posunout dál, přiblížit k tomu, jak to funguje na Západě. 

A když jste hledal domek se zahrádkou, přemýšlel jste o tom, že byste si ho pronajal?

Popravdě řečeno mě to nenapadlo. Takové bydlení se k pronájmu nabízí zřídka, protože nabídka rodinných domů se zahrádkou k pronájmu je malá, a když už něco najdete, neodpovídá to vašim představám. Byty se od sebe jednak tolik neliší a jejich nabídka k pronájmu je ve městech výrazně širší.

Máte výzkumy i o tom, jak to cítí lidé, kteří bydlí v nájmu?

Máme výzkumy k tomu, jak lidé vnímají nájemní a jak vlastnické bydlení. V zatím posledním průzkumu v roce 2013 bylo vidět, že vlastnické bydlení si výrazně víc asociují s domovem a jistotou, u nájmu byla nejčastější asociací naopak nejistota. To neznamená jen ohledně délky nájmu, ale třeba i výše nájmu. A určitě to souvisí i s tím, čemu říkáme ontologické jistoty, které přináší vlastnické bydlení, a nájem je nabídnout nemůže. Takové to ukotvení, že člověk „má svůj hrad“, „to je prostě moje“. Že jde o něco, co můžu předat dětem.