Poprava Jana Sladkého Koziny: Na šibenici visel rok, místo slavné věty řekl něco úplně jiného

„Lomikare! Do roka a do dne budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás…“ Tato slavná slova, která poprvé zachytila Božena Němcová a proslavil je pak Alois Jirásek v Psohlavcích, Kozina ve skutečnosti nikdy neřekl. Podle toho, co napsal advokát Stauss v dopisu císaři, ale během svého boje za ztracená práva Chodů prohlásil, že „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!“ To se bohužel vyplnilo; nemuselo by k tomu ale vůbec dojít – císař původně neměl v plánu kohokoli nechat popravit.

Umírněné povstání

Chodové, kteří už od časů přemyslovských knížat střežili česko-německou hranici a těšili se díky tomu celé řadě výhod, se v době pobělohorské rychle museli s mnohými privilegii rozloučit. Šlechtic Lamingen neboli Lomikar, jehož rodině císař Ferdinand II. jejich území svěřil, povstání proti robotním povinnostem navíc řešil jen dalším útlakem: Chodové museli odevzdat zbraně, měli zakázáno těžit dřevo v jeho lesích… a také jim byla vnucena římskokatolická víra.

Chodové během svého povstání nebojovali nijak krvavě nebo necivilizovaně. Naopak se domáhali svých práv s pomocí tehdejších soudů, bojkotů roboty a celkově jednali velmi umírněně. Tomu ostatně odpovídal i císařův mírný rozsudek, když během vrcholení hlavní vzpoury, započaté v roce 1693, část odbojářů v Praze pozatýkali. Tehdy se ale do celé věci vložil právě majitel chodského území Maxmilián Lamingen zvaný Lomikar a trval na tom, že alespoň někdo musí zaplatit životem. A pomyslný Černý Petr padl právě na sedláka Jana Sladkého Kozinu.

Čtěte také: Největší slovenský dobrodruh utekl z ruského vězení, ošálil Francouze i Američany a stal se králem Madagaskaru

Do roka a do dne...

Historie na něj pamatuje jako na charismatického, inteligentního a schopného muže; narodil se v roce 1652 a na plzeňské popraviště ho přivedli o 43 let později, ve čtvrtek 28. listopadu roku 1695. Z vězení v zadním traktu plzeňské radnice ho vyvedli za zvuku zvonku, který dodnes v Plzni najdete před radničním vchodem a který ohlašoval poslední cesty všech tehdejších odsouzenců.

Kozinova poprava proběhla naprosto rutinně, jeho ostatky ale zůstaly na šibenici viset a tlely na ní ještě v době, kdy Lomikara 2. listopadu následujícího roku skolila mrtvice. Právě jeho náhlý skon, který si naši předkové ještě neuměli zcela dobře a vědecky vysvětlit, dal vzniknout pověstem o Kozinově pomstě.

Povstalci se nevzdali

Jestli ostatky chodského odbojáře sundal popravčí anebo – a to pravděpodobněji – ze šibenice prostě spadly a pak je zakopali, se neví. Jisté je jen to, že ani Kozinova smrt neučinila bojům Chodů za to, co považovali za svá práva, přítrž, a konflikty pokračovaly dál. Nebýt Koziny si ale možná tuhle zajímavou kapitolu našich dějin jen tak někdo nepřipomene.

Zdroj: František Roubík: Dějiny Chodů u Domažlic