Člověče, nezlob se

Žlutý, reklamní klobouk. Táta mi ho nasadil a nosil mě na ramenou. Smála jsem se a nadšeně nadskakovala. Byly mi 4. Pak zmizel. Táta i klobouk. Často jsem se na něj ptala a volala mu ze svého dětského telefonu. Stýskalo se mi a smutek mé dětské duše vytvářel obvinění, kterými jsem zahrnovala mámu. „Ty za to můžeš,“ křičela jsem na ni. „Jsi hnusná!“ Nejdřív plakala, ale pak se jí ve tváři objevil nešťastný, později tvrdý výraz. Běžela jsem ji obejmout.

Držím ten klobouk. Je pořád stejně žlutý. Naštěstí všechno ostatní postupně měnilo barvy. Jako by zešedlo a postupně se vytrácelo z mysli. Nořilo se do mlhavého oparu podzimního rána na horách.

Stěhuji se do vlastního bytu, chci být samostatná a dokázat všem, že už jsem dospělá a silná. Nechci, aby mi někdo v životě způsobil takovou bolest jako můj táta.

Na okno dopadají kapky, podzim rozehrává svou partii Člověče, nezlob se. Listí ztrácí svou zelenou, mění ji na oranžovou a žlutou. Pod oknem poskakují kosíci a hledají poslední žížaly, které se zapomněly zavrtat hluboko do půdy. Svými žlutými zobáčky neúnavně vytrhávají trsy trávy. Vzpomněla jsem si:“ Ty nevíš, táto, to ti bylo k smíchu, já viděl kosa na trávníku zavazovat si tkaničku.“ Tuhle básničku mi říkala babička a ještě spoustu dalších. Nezapomenu na ni. Možná si schovám i ten žlutý klobouk. A možná si ho spojím s úplně jiným příběhem.