Foto: PxHere

Sjednocení platů a mezd v nemocnicích není cestou

Vyjednávání ministra zdravotnictví Vlastimila Válka s Českou lékařskou komorou o vypovězení přesčasové práce ztroskotalo na odměňování. Premiér Petr Fiala se sice včera s lékaři domluvil s tím, že na navýšení platů a mezd půjde 9,8 miliardy, další otázky kolem odměňování ovšem zůstávají nedořešené. Lékaři totiž požadovali sjednocení platů a mezd v nemocnicích, což ministr Válek odmítl, místo toho však mladým lékařům nabídl garanci minimálního platu. Řada odborníků přitom podporuje řešení navržené Vlastimilem Válkem s tím, že sjednocení odměňování v nemocnicích je nereálné.

Odbory dlouhodobě požadují sjednocení odměňování v nemocnicích, které se dnes značně liší podle toho, zda dané zařízení vyplácí plat nebo mzdu. Ministerstvo zdravotnictví (potažmo MPSV, které má tabulky pod taktovkou) přitom dosáhne do nemocnic, které mají tabulkové platy, přes které může docílit plošného navýšení. Co se ale týče ostatních nemocnic, zde se různé způsoby „omašličkování“ peněz na mzdy v rámci úhradové vyhlášky neukázaly vždy jako efektivní a vyjednávání o navyšování tak často beztak probíhalo klasickou formou vyjednávání managementů s odbory. Jak se přitom na požadavek sjednocení odměňování v nemocnicích dívají samotná zdravotnická zařízení a další stakeholdeři?

„Platové tabulky závazné pro všechny nemocnice jsou nereálný požadavek a nevidím v tom smysluplnost ani cestu vpřed. V českém zdravotnictví jsou soukromé, státní, krajské i městské nemocnice, ale i spousta dalších soukromých praxí, lékařů, home-care sester, zubařů, rehabilitačních ambulancí, praktických lékařů či ambulantních specialistů. Všichni jsou hrazeni z veřejných peněz, tedy z veřejného zdravotního pojištění. Proč by pouze nemocnice měly být regulovány a ostatní nikoli? Nebráním se tomu, abychom stanovili minimální nepodkročitený plat/mzdu pro mladé lékaře ve snaze je stabilizovat, jak navrhují Mladí lékaři pod vedením MUDr. Přády. S touto filozofií souhlasím, ale jde to dělat různými způsoby, které jsou lepší než ministerské tabulky,“ domnívá se předseda rady Českých a moravských nemocnic Michal Čarvaš.

„Platové tabulky dle mého nejsou správné ani ve veřejných a státních nemocnicích. Stát by neměl být vlastníkem nemocnic, protože se dostává do střetu zájmu jako regulující úřad pro zdravotní pojištění. Při rozhodování o úhradách stát opakovaně prokázal, že není schopen pominout fakt, že je vlastníkem nemocnic, a tyto mnohdy preferoval před jinými segmenty péče,“ poznamenává zakladatel a ředitel klinik NeoVize a UroKlinik Petr Kocian.

Managementy mají mít možnost rozhodovat

Navyšování by tak podle řady odborníků mělo být ponecháno, přinejmenším z části, na managementech jednotlivých nemocnic. „Osobně jsem zastánce určité míry ponechání možnosti rozhodovat management. Je to především z důvodu znalosti podmínek a také existence velkých rozdílů mezi jednotlivými odbornostmi, jiné výkonnostní parametry v každé nemocnici i oboru a různá míra zapojení do pracovního procesu. Pokud by docházelo k plošnému navýšení odměn, musí to reflektovat možnosti ve všech typech nemocnic, tedy jak státem zřizovaných, tak ostatních, a zároveň na formě poskytnutí finančních prostředků pro všechny typy nemocnic,“ říká náměstkyně pro zdravotnictví v Pardubickém kraji Michaela Matoušková.

„Odměny nelze plošně navyšovat nařízením, jedná se o individuální kroky jednotlivých managementů zdravotnických zařízení,“ poukazuje bývalý poslanec a předseda Asociace krajských nemocnic Jiří Běhounek.

„Zdravotnický sektor je už ze své podstaty silně regulovaným segmentem trhu, ale v oblasti stanovení mezd a odměn byla a jsou privátní zařízení zcela autonomní. Skupina Penta Hospitals se vždy snažila, aby mzdy našich zaměstnanců byly nastaveny férově, odpovídaly charakteru a rozsahu vykonávané práce, kvalifikaci zaměstnanců i možnostem společnosti, a takto se budeme chovat nadále. Z tohoto pohledu považujeme zachování autonomie soukromého sektoru v mzdové oblasti za jediné správné. Protože každé zařízení má svá specifika, je vždy vhodnější dát prostor individuálnímu řešení před plošným opatřením,“ uvádí mluvčí skupiny Penta Hospitals Vladislav Podracký.

Podle Michala Čarvaše by bylo ideální, kdyby na jednu stranu docházelo k plošnému navyšování, zároveň by ale do odměňování mluvily i managementy nemocnic. „Objem prostředků na osobní náklady je definován už v úhradové vyhlášce jako 1/2 nárůstu úhrad od zdravotních pojišťoven. Každé zařízení může tlačit bota někde jinde a je lepší ponechat na interní domluvě mezi managementem a lokálními odbory, jak se bude navyšovat mzda, než to rozhodovat od zeleného stolu na ministerstvu či vládě. Snaha vedení nemocnic je udržet si kvalifikovaný personál, mít ho spokojený a vytvářet pro něj co nejlepší pracovní podmínky,“ konstatuje Čarvaš.

Oproti tomu podle Petra Kociana by stát do odměňování mluvit neměl vůbec. „Pokud má ministerstvo zdravotnictví něco řešit, tak úhrady, které zajistí přiměřený rozvoj všech poskytovatelů ve zdravotnictví a tím pádem i adekvátní odměny všem pracovníkům. Bohužel úhrady v ČR stále vycházejí ze sazebníku výkonů, který má zcela pokroucené cenové kalkulace,“ podotýká Kocian. Podle něj přitom není cestou ani ministrem Válkem navrhovaný garantovaný minimální plat. „To je další deformace systému. Ministerstvo by se mělo zabývat hlavně tvorbou kvalitního systému pre a postgraduálního vzdělávání. Vysokoškolské studium na lékařských fakultách není správně nastaveno. Možná ještě horší je situace u nelékařských oborů. Pokud si vezmu lékaře, který se začíná po lékařské fakultě připravovat na dráhu oftalmologa, tak přichází po studiu prakticky s nulovými znalostmi a dovednostmi využitelnými pro oftalmologii,“ pozastavuje se Petr Kocian.

Naopak Michal Čarvaš považuje garanci minimálního platu mladým lékařům za smysluplný krok, který ostatně Asociace českých a moravských nemocnic sama nadhodia. Podle Michaely Matouškové by ale bylo opatření potřeba prodiskutovat tak, aby se netýkalo jen státem zřizovaných organizací. „Pokud by se šlo cestou minimální zaručené mzdy, je třeba bavit se i se zástupci lékařů a společně komunikovat rozdíly v oborech. Každý obor ve zdravotnictví je jiný, mezi obory jsou rozdíly v míře akutnosti, způsobu výkonu, v délce praxe lékařů, v dosaženém vzdělání, a to vše by mělo hrát roli ve stanovení mzdy, pokud by měla být situace řešena tímto způsobem,“ říká Matoušková.

Situace se liší nemocnice od nemocnice

Otázkou ovšem je i to, nakolik mají nemocnice na navýšení odměňování prostor. „Při schválené úhradové vyhlášce, cenách energií a léčiv nemocnice ze zdravotního pojištění na navýšení nemají prostředky,“ myslí si Jiří Běhounek.

Každopádně ale podle úhradové vyhlášky má jít polovina prostředků, které dostanou lůžková zařízení oproti letošku navíc, do odměn. Jsou tu ale nemocnice, které dostanou navíc jen tři procenta. Pokud by takové zařízení navýšilo mzdy pouze o 1,5 procenta, není vyloučeno, že mu někteří zaměstnanci odejdou za lepšími penězi.

Zároveň veřejné nemocnice mají na rozdíl od těch soukromých výhodu možnosti dotací. „Zvyšování platů ve státních nemocnicích samozřejmě tlačí na platy v soukromých zařízeních, ale soukromé mohou počítat jen se zdroji od zdravotních pojišťoven a nebo přímo od pacientů, pokud se jedná o péči nehrazenou nebo nejsou ve smluvním vztahu,“ poukazuje Petr Kocian.

Situace v každé nemocnici tak je specifická. „Každá nemocnice je jiná a velmi záleží na tom, jaké výkony poskytuje, jaké je jejich množství a jaký je hospodářský výsledek těchto společností. Dnes je běžné, že nestátní nemocnice svoje zisky rozdělují právě do mzdových prostředků pravidelně, a to i na základě kolektivních jednání s odbory,“ říká Michaela Matoušková.

Podle Michala Čarvaše tu každopádně určitý prostor pro navyšování je. „Nicméně každá nemocnice dostane trošku odlišné procento navýšení úhrad a bude si tedy moci dovolit kromě uhrazení nárůstu cen SZM, energií a dalších nákladů i jiné procento růstu mezd. Ale jak mám sesbíraná data od asi 45 našich členských nemocnic AČMN, s růstem mezd se počítá, jen se čeká, jaký bude závěr z jednání na centrální úrovni,“ přibližuje Čarvaš.

Jako předseda představenstva prachatické nemocnic, která je součástí Jihočeských nemocnic, ovšem Čarvaš nemá příliš obavy z platové konkurence. „Řada našich nemocnic má vyšší tarifní mzdy, než jsou platové tabulky. Za Prachatice mohu uvést příklad, kdy absolvent u nás nastupuje za tarif 52 500 až 55 000 Kč, zatímco tarif dle platových tabulek pro fakultní nemocnice je 38 900 Kč. Myslím, že na trhu práce se FN i regionální nemocnice navzájem ovlivňují v mzdové politice a všichni se snaží získat ty lékaře, sestry a další zaměstnance, kteří jim chybí. Není pravdou vždy a všude, že ti, co jsou hrazeni dle mzdy, mají nižší příjem než u platu,“ dodává Čarvaš.

V případě, že by se ale rozdíly v odměňování v jednotlivých typech nemocnic dále prohlubovaly, ale hrozí podle Michaely Matouškové odchody zdravotníků do fakultních nemocnic nebo do ambulancí. Neřízená transformace by přitom podle ní mohla znamenat zhoršení dostupnosti zdravotní péče.

„Osobně si myslím, že je právě doba, která si říká o významné systémové změny. Lékaře je třeba brát vážně, neboť jsou v určitých oborech, zejména v akutní péči, často přetěžováni délkou pracovního výkonu. Vzhledem k již dříve přijatému memorandu se již několik let mělo pracovat na tom, aby ho bylo dosaženo. Myslím si, že pokud by se v této chvíli jednalo s lékaři o postupném, ale jistém navyšování platových a mzdových podmínek, ruku v ruce s tím stát stanovil dostupnou síť nemocnic a v čase naplánoval restrukturalizaci nemocnic, na které by se podílely i zdravotní pojišťovny, pak by to bylo řešením. Nutností je ale řešit zdravotnictví spolu se sociální oblastí a vzděláváním,“ podtrhává Matoušková.

Jedním z řešení nedostatku lékařů by přitom podle ní byl přenos některých kompetencí na zdravotní sestry s vysokoškolským vzděláním, rozvoj umělé inteligence ve zdravotnictví či digitalizace zdravotní dokumentace napříč Českou republikou.

„Musí ale dojít ke komplexnímu zákroku do zdravotního systému, řešit pouze platové podmínky by bylo liché. Ruku v ruce s tím musí jít to, aby lékaři ve své pracovní době skutečně léčili a nebyli zároveň administrativními pracovníky. Potom je možné jejich odbornost využít daleko více, což může znamenat vyšší výkonnost. Digitalizací a sdílenou zdravotnickou dokumentací se zároveň zlevní náklady, neboť pacient nebude vyšetřován opakovaně u každého lékaře, a v určitých případech, kde bude možné využít telemedicínu, to bude znamenat úsporu času a vyšší počet vyšetřených pacientů. Na zdravotnictví je třeba se dívat z více úhlů pohledu, a tyto úhly musí být vzájemným konsenzem. Jsou to zájmy pacientů, zaměstnanců a zřizovatelů, to vše v kontextu s cílem zachování dostupnosti zdravotní péče a snížením nákladů za předpokladu vhodného odměňování ve zdravotnictví,“ uzavírá Matoušková.

Michaela Koubová