Za krásami nejzápadnější skandinávské země jsem se vydala začátkem září. Hlavní město Oslo mě uvítalo příjemnými 25 °C. A i když norskou metropoli určitě stojí za to prozkoumat podrobněji, pokud chcete vidět „pravé“ Norsko, musíte se stejně jako já rozjet dál, nejlépe na severozápad – do divoké přírody mezi fjordy, vodopády a ledovce.
ZA VŠÍM HLEDEJ TROLLA
Ať už se do Norska vypravíte s poznávacím zájezdem, po vlastní ose autem, nebo sem doletíte a pak si půjčíte auto, cestování po místních komunikacích si vychutnáte. Norové mají kvalitní silnice, mimo města jezdí maximálně devadesátkou a nezávodí, takže se stejně jako oni cestou stihnete kochat výhledy do okolí. Nekonečné lesy se střídají s pastvinami, na kterých se pasou krávy, a sem tam vykukuje nějaký dřevěný domek s barevnou fasádou. Tuto venkovskou idylu na chvíli přetrhne maximálně tunel, kterými je tato země doslova protkaná.
Přibližně po dvou hodinách jízdy severozápadně od hlavního města se okolí začne dramaticky proměňovat. Borové lesy ustoupí kleči, trávě a lišejníku a já se ocitám v nadmořské výšce kolem 1200 m n.m., na největší náhorní plošině v Evropě zvané Hardangervidda. V podstatě neobydlenou krajinu obklopuje nekončící moře holých kopců, mezi nimiž vykukují vrcholky ledovců. Severní část pak protíná nejen silnice, ale také slavná železnice, která spojuje Oslo s pět set kilometrů vzdáleným Bergenem, druhým největším městem Norska.
Pěší výprava napříč národním parkem vyžaduje týden pochodu a je pravděpodobné, že spíš než na dalšího turistu během ní narazíte na bájného trolla. Mimochodem, v existenci skřetů s dlouhými nosy, chlupatými ocasy a se čtyřmi prsty dodnes řada Norů věří a počítá i s jejich nekalostmi. Trollové jsou totiž zlomyslní, a když se vám třeba na výletě náhle zkazí počasí, rozbije se auto anebo se (jak se stalo nedávno) při ražbě tunelu stavaři nepotkají uprostřed, je jasné, kdo se o to postaral...
PRŠÍ? ŽÁDNÝ PROBLÉM!
Nad naší výpravou se trollové naštěstí slitovali, a tak bez problémů pokračujeme k vodopádům Voringfossen. Cílem dne je město Bergen. Čím víc se mu přibližujeme, tím víc oblohu zahalují těžká oblaka. Není divu, Bergen je totiž nejdeštivějším místem v zemi, prší zde neuvěřitelných 231 dní v roce! Místní si s tím ale hlavu nelámou a řídí se heslem, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Ne náhodou se právě v této oblasti vyrábějí již od roku 1879 svetry, šály a čepice s tradičním norským vzorem značky Dale of Norway.
Ta dnes svými produkty z hřejivé norské vlny a vlny merino, které neprofouknou ani nepromoknou, vybavuje jak norskou olympijskou reprezentaci, ale v podstatě celý svět.
HLAVNÍ MĚSTO DEŠTĚ
Za deštivého rána se vydávám na prohlídku Bergenu, jenž ve středověku býval hanzovním městem a hlavním centrem obchodu v severní Evropě. Dodnes se pyšní čtvrtí Bryggen s dřevěnými hanzovními domy, které jsou zapsané na seznam světového dědictví UNESCO.
V Bryggenu je také proslulý rybí trh, a navíc se tu zrovna koná festival jídla, takže mám možnost u stánků ochutnat řadu rybích specialit, jako jsou sledi ve sladkokyselém nálevu, sušená treska nebo různě vyuzený losos. Na trhu prodávají i velrybí maso, které vždy patřilo do tradičního jídelníčku Norů. Lov velryb je ale přísně omezený kvótami a cena velrybího masa šplhá do astronomických výšek. Večer si Bergen prohlížím také z nadhledu z vrcholu hory Ulriken, která patří k sedmi nejvyšším vrcholkům v okolí.
VLAKEM, BUSEM A LODÍ
Další den nás čeká výlet horskou železnicí ze stanice Myrdal dolů k hladině moře v obci Flam. Na dvacetikilometrovém úseku trať překonává rozdíl 866 m, a je tak nejstrmější nezubačkovou železnicí severní Evropy. To, že hodně pršelo, má jednu pozitivní stránku - z okolních kopců se spustila řada překrásných vodopádů, které zuřivě fotím. Po jedné hodině přijíždíme do obce Flam, jež leží ve výběžku nejdelšího norského fjordu Sognefjorden.
Pohled na fjordy se vychutnává nejen ze silnic a nejrůznějších vyhlídek, ale také z palub lodí a trajektů. Své o tom věděl už Karel Čapek, který se vydal na poznávací výlet po severní Evropě lodní linkou Hurtigruten, jež staví i ve Flam. Mám také možnost zúčastnit se ochutnávky v místním malopivovaru Aegir a zůstávám v úžasu, když na nás průvodkyně spustí česky. Posléze se dozvídám, že je z Karviné a že spolu se svým přítelem, který obsluhuje naproti v restauraci, tu pracuje už druhou sezonu.
V LEDOVÉM RÁJI
Poslední dva dny se nesou ve znamení turistiky. Podnikám nenáročnou procházku k ledovcovému splazu Nigardsbreen, jenž je součástí největšího evropského pevninského ledovce Jostedalsbreen. Nigardsbreen se nachází kousek od osady Gjerde, je „napasovaný“ mezi majestátními skalnatými vrchy a končí u překrásného tyrkysového jezera. Slunce tou dobou už zase „jede“ na plné obrátky, a tak si do sytosti vychutnávám ozářenou, blankytně modrou masu ledu.
Pobyt v Norsku zakončuji trekem v národním parku Jotunheimen, což v překladu znamená Domov obrů (je zde na dvě stovky dvoutisícových vrcholů). Na výšlap se vydávám po trase národní túry Bessegen, o které se říká, že kdo ji neprošel, nemůže o sobě prohlašovat, že je Nor (a turista k tomu). Ani já se nechci nechat zahanbit, a tak zahajuji stoupání od břehu jezera Gjende. Odměna na sebe nenechává dlouho čekat - už po hodině a půl se mi naskýtá neuvěřitelný výhled z ptačí perspektivy na tyrkysově lesklou hladinu a horský svět kolem.
Zdroj: časopis Glanc
