Článek
Audiokniha Hanky Zagorové v mixu s výběrem jejich písní vyjde ke zpěvaččině poctě (koncert s četnými hosty ve vánoční Lucerně a o dva měsíce později další, v O2 Aréně). V únoru příštího roku už bude audiokniha, projekt vydavatelství Supraphon, hotová.
Poprvé vyšla moje monografie Hanky v roce 1996, při jejím návratu na scénu, několik let po sňatku se Štefanem. Hance bylo padesát, biografie se křtila v Lucerně během tradičního vánočního koncertu. Později, prodloužená o skoro deset let života, v roce 2004 v nakladatelství Ikar. Když jsme s Hankou přišly podepsat spolu autorskou smlouvu, sama nabídla místo názvu první knížky …Než to zapomenu, u té další malou proměnu … Dřív než to zapomenu. Později, po oficiálním křtu a autogramiádách, vyšla u stejného nakladatele útlá sbírka Hančiných básní Milostně.
Na přelomu listopadu a prosince jsem ve Studiu Khapka mohla jedno natáčení navštívit. Je opravdu zvláštní, slyšet z nahrávací „klece“ krásný hlas zajímavé blondýnky, herečky Vlasty Peterkové (dále jen V. P.). Jak čte citlivě „naše“ slova z jedné kapitoly knížky…
Během přestávky nám s Vlastou zbyla chvilka na pár otázek:
Jak jste se o odchodu Hany dozvěděla? Já u internetu vykřikla směrem k manželovi: Proboha, Hanka zemřela!
V. P.: Tehdy mi zavolala Hančina asistentka, Renata. Zeptala jsem se jí: Hanka, která Hanka? Byl to pro mě naprostý šok. Do posledních dní mi vždycky odpovídala na moje SMS dotazy, jak jí je – třeba jen emotikony srdíček. Znamení lásky i toho, že na víc nemá sílu.
Rok po odchodu Hanky jste byla oslovena, zda byste nenačetla její knížku jako audioknihu.
V. P.: Jednou mi zavolal Štefan, a tuhle příležitost mi nabídl. Odpověděla jsem: Strašně by mě mrzelo, kdybyste to nabídli někomu jinému. Jsem ráda, že takovou možnost dostávám. Vždyť já hodně z těch situací a hodně lidí z knížky důvěrně znám… Při čtení se mi všechno vybavuje, jako bych viděla obrazy. Vybaví se mi tváře, situace, u kterých jsem byla. Jako bychom „včera“ šly na kopec, kde bydleli její rodiče… Náročná práce, protože to dělám právě o ní, a je to náročné, že to dělám právě já.
Jak šlo nahrávání?
V.P.: Text jsem si připravila… a četla. To Hančino nádherné vyznání lásky k životu. Obrovská porce lásky k rodičům, k přátelům, k Štefanovi.
Hanka hledala hrob pro rodiče, které sem nakonec přesunula z Kokořínska, a najednou vedle nich leží ona! Už jsem se za ní zastavila…
V. P.: Já také. Nechtěla jsem ale být na Vyšehradě sama, navštívila jsem Hančin hrob s její asistentkou, Renatou.
Patřila jste k Hančiným nejbližším. Dokázaly jste navázat třeba i po letech tam, kde jste se vzdálily.
V. P.: Ona nikdy své přátele neopouštěla. A přátelství nesla s sebou celý život. My dvě jsme se seznámily a JAMU (už jsem tu otázku o našem seznámení slyšela snad milionkrát!), později, když vylétla nahoru a odešla do Prahy, jsme se „fyzicky“ oddálily. Já zůstala v Brně, ale kdykoliv se tady ocitla, přišla na představení, poslala kytku. A když jsem se přestěhovala do Prahy, začaly jsme se vídat víc. S výjimkou poslední doby jsme se v důvěrném triu (s Monikou Absolonovou) občas scházely v restauraci Matylda… Na ty okamžiky jsme se strašně těšily, navázaly jsme skutečně tam, kde jsme se loučily. Dokázaly jsme spolu být několik hodin, smály jsme se. Monika se často ptala: Tak povídejte, co jste prožily v tom Brně! My dvě jsme jí odpovídaly smíchem.
A s námi byste se o nějaké „obrázky“ podělila?
V. P. Byla jiná doba, my dvě jsme byly „mršky“, ale přitom strašně hodný holky.
Sledy našich „story“ ze studentských let, o tom, jak jsme také chodívaly „za školu“, a posedávaly v kavárně, kde jsme popíjely kofolu s rumem. Před pohybovou výchovou jsme se rychle cpaly jídlem, které jsme předtím nestihly. A náš profesor, prof. Maršík, se jednou před hodinou neudržel, a pronesl k Hance: Zagorko, dáma nežere, dáma uždibuje. Když Hanka onemocněla, zmizela na rok v sanatoriu. Kolikrát jsem si dělala starosti z její diagnózy, přisuzovala jsem tu nemoc našemu lehkovážnému životnímu stylu. Byla křehčí než já, už brzy hodně cestovala, a ten studentský život! Hanka ale byla neuvěřitelně statečná. I v boji se svou nemocí. Jak svůj program vůbec dokáže poskládat? Pomyslela jsem se si o hodně let později. Před transfuzemi byla pokaždé bledá, bez energie.
Při křtu knihy ve Vánoční Lucerně jsem z publika šla nahoru na pódium, až k Hance, byla voňavá a krásně nalíčená, ale na skráních s malými krůpějemi potu…
V. P.: Podobných vzpomínek mám hodně. Ve vrcholných letech Hančiny slávy, se jednou přestávka v Městských divadlech pražských protáhla asi o deset minut navíc, holky a holčičky na chodbě chtěly její podpis na fotku, říkala: Holky, nechte toho, jsme v divadle! Bude se pokračovat… Jednou jsem přišla do její šatny v Lucerně dozadu, a ona tam byla se zpocenou tváří: Jsi unavená! Vydechla jenom: To jsem. Ovšem na scénu po pár minutách vyšla jiná Hanka, dynamická a usměvavá. Po jednom koncertě následovalo bezpočet přídavků, až potom jsme se potkaly. Byla strašně zničená, ale šťastná!
Hanka pro nás nikdy neodejde…
V. P.: Každá nová situace, připravovaný koncert, audiokniha, to jsou příležitosti, kam si Hanku „beru s sebou“… Znovu si jí přibližuju. Její smích, pohyby krásných rukou. Já jí vidím a slyším každý den. Někdy si pomyslím: Co by na tohle řekla Hanka?
Spravedlivá, empatická, čistá… Skutečný úkaz ve světě showbyznysu.
Líp bych to neřekla…
Vlasta Peterková – divadelní a filmová herečka. Po studiu JAMU hrála velké role Státním divadle v Brně až do roku 1981, kdy se po zmařené premiéře Přelet přes kukaččí hnízdo (režie Jan Kačer), rozhodla změnit profesní prostředí. Hostuje v pražských divadlech (v Kalichu i v divadelním souboru Verze), hraje v seriálech a dabuje, nahrává v rozhlase.
Vlasta Peterková a Míša Zindelová, spoluatorka monografie Dřív než to zapomenu (z roku 2004).
